V šest přijde Fešák

V šest přijde Fešák

Vladimír Přibský

1. kapitola

1

Bylo 17.48 hodin.

Malý dodávkový vůz se znakem Čs. spojů zastavil oběma pravými koly na chodníku; jinak to tu ostatně ani nešlo. Z poštovní dodávky vystoupil řidič a ještě jeden muž, oba v uniformách poštovních doručovatelů.

Zadní dveře dodávky jsou odklopné a budou zřejmě pancéřované, okénko je mřížované. Mezi kabinou řidiče a dodávkovým prostorem je stěna a v ní také zamřížované okénko. Jim může řidič či závozník kdykoli nahlédnout do nákladního prostoru dodávky.

Ten třetí, kdo byl současně v této uličce, nepatřil k doprovodu poštovního vozu. Stál na rohu vlastně již potřetí. Před týdnem tu byl poprvé a taky si četl vývěsky místního bytového hospodářství. Dva dny nato ho bylo možné spatřit na opačném konci této poměrně úzké jednosměrné uličky — jmenuje se Průjezdní a projede jí opravdu jen jeden vůz jedním směrem. Jenže tehdy měl na sobě světlý baloňák.

Dnes tu byl tedy potřetí, a protože byl velmi pěkný den, jaké bývají na počátku měsíce dubna, mohl přijít jen v lehké modré bundičce, a dokonce — teď mrkl na hodinky — s vyhrnutými rukávy.

Zjistil, že první minuta uběhla. Zbývá ještě sto až sto dvacet vteřin, totiž bude-li všechno probíhat tak jako předevčírem.

Vývěska místního hospodářství se nezměnila, stále táž slušná studentka hledá podnájem u hodné paní, dva inženýři nekuřáci rovněž dodneška nenašli místnost se zvláštním vchodem i bez přísl., a nikdo nenašel stájového pinče, který se zaběhl již 12. února t. r.

Muž v modré bundě se mírně pousmál. Za první dvě minuty projíždělo Průjezdní ulicí druhé auto a procházel třetí chodec — maminka s kočárkem. Když muže míjela, vrhla na něho pohled možná o poznání delší, než jaký si vymění na ulici dva náhodní chodci. Ostatně není divu: vypadal v té modré bundě docela obstojně, mohl mít tak metr pětaosmdesát a třicet let, žádné břicho, do tváře mu sice nebylo dobře vidět, jak tak stál poobrácen k vývěsce na zdi, byl to však na první pohled typ, na jakém kdekteré ženské oko zálibně spočine; zkrátka fešák.

Mladá maminka, dříve než zahnula na hlavní ulici, se ještě jednou po tom sympatickém člověku v modré bundě ohlédla.

Někdy v témže okamžiku se u poštovní dodávky objevil řidič; sáhl do kapsy, přešel k zadním dveřím vozu a zastrčil klíče do zámku.

To bylo 17.51 hod.

V té době mladá maminka s kočárkem byla již za rohem.

Řidič otevřel zadní dveře dodávky. Na schodech před postranním vchodem pošty se objevil závozník a s ním přicházel kdosi v dlouhém šedém plášti. Nesli dva jutové pytle s třemi barevnými pruhy, pytle opatřené pečetěmi. Muž v modré bundě přešlápl. Na opačném konci Průjezdní se objevili dva chodci. Vypadali jako instalatéři nebo tak něco.

Dveře dodávky zapadly s třesknutím, které v této úzké uličce, jejíž jednu část tvořila zeď poštovního úřadu a druhou němá okna jakýchsi skladů, zaznělo jako výstřel.

V témže okamžiku byli oba instalatéři asi tak v úrovni poštovní dodávky. V té chvíli řidič dodávky startoval. Závozník zaujal místo v budce a ten třetí, v šedivém plášti, se zavřel v nákladním prostoru dodávky s oběma pytli. Muž v modré bundě přešlápl z nohy na nohu.

Bylo 17.52 hod.

Dodávka sjela pravými koly z chodníku a dala se váhavě do pohybu. Současně se odlepil ze svého místa muž v modré bundě, jako by ho veškerá oznámení místního bytového hospodářství dokonale znudila. Loudavým krokem, ruce v kapsách, dal se proti těm dvěma v instalatérských kombinézách. Když je míjel, byl rozhodnut.

Řidič vyhodil levý blikač a dodávka se znakem Čs. spojů vjela na hlavní ulici. Muž v modré bundě se podíval na své levé zápěstí.

Bylo 17.53 hod.

Takže přesně pět minut, pomyslel si. To tedy znamená jinde. Anebo jinak.

2

„Ale no né, to je návštěva,“ zanotoval Láďa Stýblo, sotvaže paní Emilka strčila hlavu do mzdovky. „Račte dovnitř, milostpaní!“

„To jsem si mohla myslet,“ utrousila paní Emilka, když se odvážila vejít do jámy lvové, „pan Láďa má zase večerníček,“ a už už by vplula do skladové účtárny, kdyby jí atletické tělo tohoto Vysloužilého stopera nezatarasilo skulinu mezi stoly.

„Paní hlavní pokladní,“ hlaholil Láďa Stýblo, „a že vy nevíte, kolik mi dneska je? Když se trefíte plus minus deset let, zvu vás na banket o páté, hohoho,“ a Láďa se galantně uklonil a uvolnil paní Emilce cestu do skladové účtárny.

Ještě však neodcházela. Pousmála se na Elišku, zalévající nedomrlý fíkus přede dveřmi na balkónek, a řekla, Eliško, měla bych pro tebe ty „S 2“, obrátila se a s výmluvným povzdechem pokývala hlavou, Láďo, Láďo, což vyjadřovalo vše.

Dívky ve mzdovce se tlumeně chichotaly, zde nutno ovšem podotknout, že jde o dívky… cetileté, Aninka je dokonce… sátiletá.

„Ale vy nehádáte, paní hlavní pokladní,“ ozval se Láďa Stýblo žadonivě, vzal Elišce z ruky konvičku a zbytkem vody si polil temeno.

Osazenstvo se nahlas rozesmálo a Eliška řekla: „Lidi, to je vám blbec, ten chlap.“ I paní hlavní pokladní se zasmála.

„Ale no tak dejme tomu čtyřicet,“ vyhrkla se smíchem a sledovala, kterak vodička stéká po Láďově zděšeném obličeji. Vážně, je to šašek, pomyslela si, a zrovna když chtěla svůj odhad poopravit na správných osmadvacet, otevřel dveře Šára.

„Copak, copak,“ pronesl hlasem představeného PaM, „á, pani hlavní pokladní… bré ráno, copak, copak?“ Jediným pohledem sjel šaška Láďu, kdežto paní Emilku obdařil mírným pousmáním. „Stihne se to do dobírky?“ otázal se s kyselým úsměvem.

Přes tvář paní Emilky krátce přejel mihotavý stín. Snad jako by musela přemýšlet, co odpovědět na tuto velice prostou a ostatně i častou otázku vedoucího mzdovky.

„Ano, jistě,“ řekla a nejistě dodala: „Jako vždycky.“

„Prosím?“ Vedoucí Šára prohlédl Aninčiny „P 11“ a zase je dal na místo. „Tím líp,“ řekl, „když se všechno včas stihne.“ Nato sjel pohledem k vedlejšímu stolu, k Stýblovu.

Jeho zrak jako by se okamžitě zúžil. Šel mu na nervy tenhleten Láďa, šašek, kterého mu sem přivedli rovnou ze šaten místního Spartaku. Co s ním, když už zapomněl dávat góly a přesně přihrávat? Fotbalisto, řekl si už tehdy vedoucí Šára s utajeným odporem, to víš, tady si peníze tak snadno nevyděláš jako na hřišti, tady budeš muset makat, chlapečku. „Cože?“ zeptal se, a aniž čekal na nějakou odpověď, zmizel ve své šéfovně.

„Nashle,“ šeptla Emilka mezi dveřmi a ještě tišším hlasem, když míjela Láďův stůl, pronesla: „Osmadvacet, viďte?“ Láďa za ní až dojatě pohlédl. Tu něhu a vděčnost v jeho pohledu mohla spíše jen vytušit.

Teprve ve skladové účtárně, osazené úřednictvem těsně předdůchodového věku, si Emilka řekla v obvyklém krátkém rozhovoru s Václavem Štikou, že jim to možná ve mzdovce přece jen měla říct. A zatímco Václav Štika jí trpělivě vykládal cosi nesmírně zajímavého o svých výdejkách, příjemkách, návratkách, žádankách… přemýšlela, kde by ty prachy prokristovyrány mohly asi tak být. Kam asi pokaždé zmizely?

A pak z čista jasna vpadla paní Emilka doprostřed trpělivého líčení závažných problémů skladovky skoro až žalostně:

„Václavíčku, mně chybí… moc peněz mi chybí, Václavíčku.“

Václav Štika to snad vzal jako vtip, protože s úsměvem sáhl po krabičce cigaret. Jednu zlomil vejpůl, nacpal Ji do uzené špičky a pobaveně se na Emilku podíval: „Jó, komu dneska nechybí, má milá?“

„Jenomže,“ řekla Emilka a okamžitě si uvědomila, že se v tom rozrušení patrně vyjádřila nejasně, „mně ty peníze chybějí v kase. Myslím v podnikové kase.“

Teprve nyní Václav Štika pochopil, že vůbec nenastala vhodná chvíle pro labužnické zapálení čerstvého vajgla. Zastavil veškeré pohyby, dotud lačně nedočkavé — co je to platné, pro Emilku měl stále slabost — a s účastí v hlase hlesl: „V kase?“

„V kase,“ přikývla paní Emilka a Václav Štika si spěšně, bez chuti a požitku zapálil půlčičku a navrhl, že by snad mohli jít s paní Emilkou na chvilku na chodbu. Byl přesvědčen, že důchodci v jeho účtárně nezaslechli slovo.

Teprve na chodbě mu to začalo „zapalovat“, jak řekl.

„Tak Ještě Jednou, Emilko, počkej, to mi musíš vyložit po-po-po,“ zakoktal se, špičku vytrhl ze zubů jako cizí předmět, v jeho očích plál oheň soucitu k nejkrásnější hlavní pokladní ve střední Evropě, ač jí, pravda, taky táhlo k padesátce, nicméně stále půvabné a svěží…

„Václavíčku,“ zašeptala paní Emilka, „je to prostě k nenalezení. A trvá to už pěknejch pár měsíců. Ztrácí se v průměru tu pět, tu osm set, ba i víc. A přitom papírově všechno souhlasí, Václavíčku.“ Hlas se paní Emilce zlomil.

Václav Štika si uvědomil, že na tuto chvilku souznění vlastně už čeká dvacet let. Teprve nyní, když pochopila ta čistá duše, že je v kaši, obrátila se na něho, Václava Štiku, vedoucího skladové účtárny, zkušeného účetního, který tu chybu objeví — zajisté, neboť o tom ani na vteřinku nezapochyboval — za slabou hodinku dvě a vyžene chmury z lící této krásné hlavní kasírky.

A řekl: „To nic, Emilko, to se stává.“ A odvážil se položit jí ruku na rámě, ač ženat. „Neboj se ničeho. Najdeme to.“ A obdařil paní Emilku, už už nabírající k usedavému vzlykotu, hřejivým úsměvem.

3

Téhož dne dost pozdě odpoledne přišel do národního podniku KORUND, továrny na výrobu kuchyňského nádobí ve Velkém Zádubí, muž ve světlém baloňáku. Ve vrátnici se řádně zapsal a oznámil, že jde na osobní oddělení. Vrátný zvedl telefon, vytočil tři jedničky, řekl, jen jestli tam ještě někdo bude, a výmluvně mrkl na hodiny, bylo už půl šesté.

„Helejte, víte co, pane Dočkal, zaskočte si tam. Je to támhleta nazelenalá budova. Támhleta. Vidíte ji?“

„Vidím, děkuju,“ řekl pan Dočkal, vzal si od vrátného svůj občanský průkaz a vydal se k nazelenalé budově nejprve pomalým, téměř loudavým krokem. Jak se však blížil k budově, jejíž omítka jako by byla nedopatřením polita vodou od špenátu, jeho krok se o poznání zrychloval. A tak se dá říct, že do dveří budovy doslova vběhl.

Na chodbách byl klid přímo božský. Jak řekl vrátný, bylo už půl šesté. Usmál se, jako by mu to připomínalo něco dosti zábavného, a vyběhl do prvního patra svižným krokem mladíka.

Osobní oddělení, číslo dveří — jakže to říkal ten dědek, opakoval si v chvatu muž v baloňáku — číslo dveří dvacet osm. Tak to bychom měli.

Zaklepal. Nic se neozvalo. Zaklepal ještě jednou, silněji. Pak otevřel dveře.

„Co je?“ zeptala se ho ta žena. V ruce měla koště omotané hadrem. Vedle ní stál plechový kýbl. „No co je?“

„E… e, soudružko, e… manželka tu už…?“

„Všecko je pryč, soudruhu, je půla,“ řekla ta žena a plácla koncem koštěte o zem; gesto více než výmluvné donutilo pozdního návštěvníka, aby opatrně a hlavně rychle zase zavřel dveře, nepřeje-li si být o půl šesté pocákán špínou z kýblu. Pan Dočkal by se nerad dočkal podobné odměny, a proto ty dveře přivřel ještě dřív, než mohla ta nevrlá žena znovu zvednout zrak a prohlédnout si pěkně zblízka manžela jedné ze zdejších úřednic. Takto však bylo více než pravděpodobné, že si nevšimla ani barvy jeho baloňáku, pokud si vůbec stačila všimnout, že má ten člověk na sobě nějaký baloňák.

Pan Dočkal zaklepal na sousední dveře ZÁVODNÍ VÝBOR ROH. Zde rovněž nikdo neodpovídal. Lehce tedy zmáčkl kliku, pootevřel a kupodivu — nejenže bylo otevřeno, ale v této místností nestála žádná Xantipa s nádobou. Rychle tedy opět dveře zavřel, jenomže tentokrát zevnitř. Hbitým krokem přistoupil ke stolku s psacím strojem, zkušeně otočil klíčkem a dřevěný kryt malé registračky sjel prudce dolů. Trochu to zarachotilo, ale to nic. Několik memorand malého, několik velkého formátu v mžiku zmizelo v aktovce. A potom ještě kratičká operace s ohnutým drátem, cvak, šuple se uvolnilo hned napoprvé a vzápětí se v kapse světlého baloňáku octlo razítko

ZÁVODNÍ VÝBOR ROH n. p. KORUND

VELKÉ ZÁDUBÍ

Drát vyklouzl ze zámku jako z hroudy másla; teď bylo šuplátko zase zamčené. Ještě zatáhnout registračku u psacího stolku a potom opatrně pootevřít dveře a bystře obhlédnout tichou chodbu.

„Bohužel,“ řekl ve vrátnici pan Dočkal vrátnému, „nikdo tam už nebyl. Jen uklízečka.“

„Přijďte zejtra, jsou tam od půl sedmý.“ A vrátný bodře panu Dočkalovi zasalutoval na rozloučenou. Nemohl tušit, že touto branou pan Dočkal víckrát projít už nepotřebuje.

4

„Mělas pravdu, Emilko,“ řekl se zachmuřeným čelem hned druhý den ráno vedoucí skladové účtárny Václav Štika hlavní pokladní. „Každý měsíc vyplácíš o čtyři až osm stovek víc, než je v kontrolním součtu na výplatních páskách.“

Emilka skousla spodní ret a šmátla po bílém kapesníčku. Právě ten kapesníček se vedoucímu skladové účtárny Václavu Štikovi zdál nesmírně něžný. Přiložila cípeček do koutku levého oka.

„Jsem tedy zlodějka,“ šeptla a sklopila víčka.

„Ale no tak, Emilko,“ řekl Václav Štika a už zase, tak brzy po ránu, sahal po té své špičičce. „Klid, jen klid, to, najdeme, všecko najdeme,“ opakoval, neboť pociťoval nyní především potřebu mluvit a bohužel nalézal tak málo slov. Vždyť na první pohled to skutečně vypadalo tak, jako by si Emilka už po několik dlouhých měsíců strkala ty nevykazatelné stovky do vlastní kapsy. A nebylo jich věru málo. Mohlo to dělat i deset tisíc, a pokud vyjde najevo, že tohle záhadné ztrácení stovek při výplatách ve Stavebním podniku trvá už rok dva, neřkuli déle, potom by na konci celého součtu mohla vyjít slušná sumička.

„Ano, já vím, já chápu,“ mluvil dál Václav Štika, spíš aby mluvil, „já vím, já chápu,“ opakoval donekonečna, „je to vážné, ale ještě není tak zle, aby… aby… ale no tak, Emilko, přece mi tu nebudeš… Za chvilku se mi tu sejde ten můj spolek důchodců, už bude půl, podívej, ale no tak, no tak, Emilko, přece mi tu nebudeš plakat.“

Ale Emilka plakala, malýma ručkama tiskla si kapesníček zpola promáčený slzami k očím a vůbec neposlouchala koktání svého kolegy a přítele Václavíčka Štiky, zkušeného účetního, který za celou noc, již probděl nad těmi hroznými lejstry, nenašel chybu, chybičku… ani on, ani Václavíček, říkala si a štkala.

„Emilko, to nejde. My teď musíme vzít rozum do hrsti, a hlavně,“ Václav Štika přelomil partyzánku vejpůl a nervózními prsty smetal ze stolu nahnědlá, libě vonící smítka tabáku, „hlavně nepropadat panice, to by bylo… to by bylo, Emilko… ale no tak, Emilko!“

„Václavíčku,“ štkala Emilka tiše, „oni mě zavřou.“

„Ale prosím tě, Emilko,“ řekl Václav Štika a položil jí ruku, v níž držel špičku s čerstvou polopartyzánkou, na rámě, „kdo by tě zavíral? Kdo by tě… všechno se… ale no tak, Emilko!“

„Já já já…“ Emilka sotva popadala dech, „sama to ohlásím na Bezpečnosti, já pudu a řeknu…“

„Kam bys chodila, prosím tebe, Emilko?“ Václavíčkova ruka se svezla po jejím levém rameni a paži až k předloktí: „Emilko…“

Ach bože, jak mu dělalo dobře konejšit tuto nešťastnou bytost! Pociťoval teď zvláštní chvění kdesi na horním patře a jiný, zcela zvláštní pocit se mu postupně rozléval celou hrudí.

„Zatím není třeba nikam chodit, ještě je čas všechno si pořádně promyslet a zkontrolovat.“

Byl to opravdu zvláštní pocit. Člověk se cítil zpola omámen, to se nedá snad s ničím srovnat, říkal si v duchu Václav Štika, s cigaretami už vůbec ne.

„Podívej se, Emilko,“ řekl, jak nejněžněji to dokázal, „my si to zkontro zkontro zkontro…“ dokonce i jazyk mu to svázalo, „vodfajfkujem si znova každou položku.“

„Co bys chtěl ještě kontrolovat?“ řekla Emilka plačtivě. Upřela na něho ty své nevinné oči a v její poctivé tváři se zračilo čiré zoufalství. „Všechno jsme přece oba zkontrolovali, vždyť to dobře víš. Kde bys chtěl ještě něco hledat, kde?“

„Sáčky,“ hlesl Václav Štika, „myslím výplatní sáčky.“

Emilka na chvíli přestala tiše plakat.

„Co?“

„Sáčky,“ řekl znovu Václav Štika a ohryzek mu jel nahoru a dolů.

„Sáčky?“ opakovala Emilka, znělo to však spíše jako „fášky“.

„Ano,“ řekl Václav Štika. „Položky na výplatních sáčcích jsme přece nekontrolovali, Emilko.“

„To stejně k ničemu nepovede,“ řekla po kratší úvaze Emilka s typicky ženským poraženectvím. A vstala, neboť Štikovi důchodci už lomozivě vcházeli a zasedali do škamen.

„Povede,“ volal za odcházející Emilkou Václav Štika nepřesvědčivě, „povede!“

A účetní Houska, který vcházel do skladové účtárny po burácivém „brejtru“, zamával dnešními novinami nad hlavou a ihned svého vedoucího poopravil: „Ale kdepak, pane Štika, nepojede,“ vlídně se usmál na paní Emilku, odcházející ze skladové účtárny s hlavou hluboce sklopenou, „nikdo nikam nepojede, Brandt dostal chřipku, tady to máte černé na bílém.“

5

Vilda Vyskočil to udělal šikovně: za část prachů, které si vydělal během výkonu trestu, si koupil slušné ošacení, to jest šedý oblek, světlý baloňák, takovou praktickou modrou bundu, která barvou půjde i k těm kalhotám, no a potom takové ty zbytečnosti, jako ponožky, kapesníky, tílka… On totiž neměl už naprosto nic, Vilda Vyskočil byl vyloženě bezprizorní, Renatka ho zkrátka po tom posledním průšvihu vypakovala dokonale. Octl se na ulici jak ten siroteček, bez matičky, bez tatíčka, s vězeňskou vkladní knížkou v kapse, již hned včera vybral do mrti. A jak se tak na sebe mrkl do výkladu pasáže Luna, musel uznat, že na svá kristusovská léta vypadá stále ještě zachovale. Tak štíhle, říkal si se zadostiučiněním. Jako kdo?… uvažoval. Jako nějakej úředník. Jako pan účetní Šťástka. Chtělo by to možná Ještě zelený brejle, což jest další stovka. Změnil pózu a v pasáži Luna vzbudil tichý chechtot
dvou osmnáctiletých fracků. Znechuceně se ohlédl, koneckonců sklo mu řeklo již úplně všechno. Tak, řekl si nyní pro sebe Vilda Vyskočil, a můžeme jít na věc.

Vilda byl z těch recidivistů, kteří neuznávají násilí. Zásadně byl pro jemnou, tichou, nenápadnou práci, slušné jednání a vybrané vystupování. S takovou postavou, jakou Vilda měl, si mohl tento žánr ještě dlouhá léta dovolit. Jeho doménou byly důvěřivé mladé dámy, kterým nenabízel manželství — tak staromódní Vilda Vyskočil zase nebyl — pro které měl však jeden neselhávající fígl. Základními pomůckami ovšem byla nabitá prkenice — minimálka tři tácy — a jedna cizí „ztracená“ občanka.

Nabitou prkenici teď právě měl, šlo tedy už jen o to obstarat si to druhé, nejlépe od nějakého seriózně vyhlížejícího pána, třiceti až čtyřicetiletého, výška 180 cm, tmavších vlasů, bez brýlí, s tváří pokud možno nenápadnou. Vilda Vyskočil měl tu nesmírnou výhodu, že byl právě takovýmto nenápadným pánům nápadně podobný.

Do obchodního domu PRIOR vstoupil Vilda Vyskočil původně s čistým úmyslem koupit si červené trenýrky, dvoje, neboť Renatka — věřili byste tomu? — mu ve skříni nenechala ani ty trenýrky. Nicméně v obchodním domě, který zas po letech navštívil, ho velmi zaujalo oddělení bižutérie i domácích pracích prostředků a papíru, pak dlouho postál u skla a porcelánu, líbilo se mu i v nábytku a hluboce si zapřemýšlel také u dámských klobouků a šátečků. Sakra, sakra, říkal si tam tiše Vilda Vyskočil.

Teprve ve třetím patře u košil objevil svého pána. Nemohl téměř uvěřit svým očím. Zezadu celý Vilda, řekla by Vildova vlastní kmotřenka. Teď šlo o to, má-li to ten kořen v levé, či pravé náprsní kapse saka, nebo v zadní kapse kalhot, což by bylo ovšem obrovské štísko, anebo — což by bylo vůbec nejsmutnější — nemá to nakonec v té aktovečce? Pokoušet se pracovat s aktovkou znamená riskovat hromy blesky, může nastat situace, kdy se věc prostě nevysvětlí tak, aby všichni přítomní byli upokojeni a rozešli se v dobrém. Největší šance se však vždycky skrývá v levé náprsní kapse.

Vilda z nějakého nepojmenovatelného důvodu prostě začal věřit na levou náprsní kapsu. Upřímně řečeno, hrubá kapsářská robota mu byla odporná. Je to nečistý styl a krom toho ke kapsářům měl Vilda odjakživa jedině opovržení. Byl toho mínění, že vydělávat si na skývu chleba šmatáctvím je snad už vůbec to poslední. Jsou přece daleko schůdnější a elegantnější způsoby, při nichž člověk nevystavuje ani čest, ani čelist riziku. Za léta si vypracoval styl, na který byl hrdý.

V menší tlačenici, která nastala u pohyblivých schodů, Vilda nerad a s omluvami málem porazil pána měřícího metr osmdesát.

„Pardon, promiňte, nerad.“ A když se pán s všeodpouštějícím úsměvem otočil, zeptal se ho Vilda: „Neztratil jste náhodou tohle?“

„Jéžiš!“ řekl pán a sáhl po náprsní tašce, kterou zřejmě dobře poznával. „To je moje peněženka, vidíte to!“

„Okamžíček ještě, prosím,“ řekl Vilda Vyskočil a s omluvným úsměvem stáhl tu tašku zpět. „Mohl byste mně a tadyhle svědkům říct, stačí zhruba, kolik v ní je?“

„Jistě, samozřejmě,“ dušoval se pán, „okolo tří set padesáti korun, z toho dvě padesátikoruny, ne, počkejte, jenom jedna, jednu jsem před chvílí rozměnil. Kupoval jsem si kolínskou,“ a ochotně otevíral aktovku, aby poctivému nálezci a nedůvěřivě pomrkávajícím náhodným divákům ukázal, že má kolínskou. „Prosím, zde.“

„V pořádku,“ řekl Vilda a s blahosklonným úsměvem vrátil pánovi portmoné. Pán mrkl dovnitř celý popletený tím štěstím i náhodou a rozplýval se díky; peníze tam totiž byly všechny. A tak se ještě několikrát navzájem uklonili, vyměnili si přátelské úsměvy, takže vlastně teprve před obchodním domem si mohl Vilda Vyskočil poprvé vjet prsty do zadní kapsy kalhot. Ohmatal známé obrysy zbrusu nového občanského průkazu, který mu nepřidělilo žádné obvodní oddělení VB.

6

„Františku,“ zeptala se Vlasta Kuchařová předsedy závodního výboru ROH v Korundce, „nedělal Jsi mi tu něco se šupletem?“ Trhla. „No tohle!“

František Božek, dělník z modelárny, kterého od letošního prvního ledna přesadili do této kanceláře, otočil k Vlastičce, hlavu Jakoby s neuvěřitelnou námahou. Co zas má, řekl si v duchu trpce, přestanu já se někdy s touhle ženskou trápit?

„Prostě se nemůžu dostat do stolu, no,“ zoufala si Vlasta Kuchařová, „no tohleto se mi teda ještě nestalo, hergot práce,“ lomcovala stolem, jako by chtěla tu zásuvku vyrvat.

„Běž vod toho,“ řekl nevrle František Božek. „No tak, běž vod toho, ti povídám,“ a teprve když se Vlasta Kuchařová odsunula na metr od stolu, přistoupil František Božek v těch svých montérkách ke stolu — to je taky tak, pomyslela si, proč nosí montérky, když už dávno není v modelárně? — zasunul jemně klíč do zásuvky, pootočil a mírně cukl. Zásuvka se tiše vysunula.

„No vida,“ řekl František Božek téměř smutně; věděl, že to půjde celkem hladce. Znal ženské, nemají prostě cit v rukách, na všechno jdou honem honem a hlavně vztekle. Zadřené mašiny, zaražené zámky a vzpříčená pera, to chce klid a jemnou ruku. Ne se vztekat, dupat, bojovat. Ano, je to tak, ženské patří do kanceláře, řekl si František Božek tiše a znovu si položil tu otázku: co já tu mezi nimi proboha pohledávám?

„Hej, nebrals mi razítko, Františku?“ ječela Vlastička. „Ztratilo se mi razítko, nemám razítko.“

Teď například řekla tři věty, řekl si v duchu trpce František Božek, a přitom stačila jedna. Razítko? Ach jo. Automaticky, popaměti sáhl do své zásuvky ve stole a nahmatal… kupodivu nenahmatal je. Neboť tam, co mělo být razítko, nebylo nic. Prázdný flek. Aha, vzpomněl si okamžitě.

„Razítkovala sis včera odpoledne ňáký poukazy, razítko musíš mít ty,“ řekl to jasně, stručně, věcně.

„Já tu nic…“ hlas Vlasty Kuchařové byl zrovna nahuštěný nervozitou, „hromská práce tohleto.“

Prsty obou rukou rejdily v tom strašlivém zmatku, v šupleti to rachotilo, svorky se mísily s napínáčky, propichovačky s vazači, řachtaly tužky, pásky, násadky, propisky, lidi, ta v tom ale dokáže za těch pár vteřin udělat binec! To by jeden nevěřil, co dokážou dvě nešikovné ruce. František Božek to pozoroval s krajní nechutí. Přemýšlel současně o tom, jak by to asi dopadlo, kdyby se do rukou téhle zkušené úřednice dostala hliníková pánev s mírným kazem na horním okraji. Všeho všudy na to stačilo pár jemných tahů pilníkem. Hliník nechce moc, je to krásný, poddajný materiál, dá se doslova hladit, jenže tyhle ruce, rejdící v šupleti, by dvou-milimetrový okraj v mžiku spilovaly na nula pětku, vsadím se tady s kýmkoliv, bručel si tiše pod fousy František Božek, předseda závodního výboru.

„Není tu, no,“ řekla konečně Vlasta a přestala s tím. Stála nad šupletem a fascinovala je pohledem. „Zmizelo,“ řekla a sedla si.

František Božek přidušeně zakašlal. „Co?“ zeptal se.

„Anebo je někdo sebral,“ řekla Vlasta a dodala, aby to bylo i Božkovi konečně jasné: „Myslím jako ukrad.“

A Božek? Sedí a kouká se na telefon. Jako by si přál, aby ta bednička zazvonila a někam ho okamžitě zavolali. Bylo však ticho.

„Musím to hlásit. Ztráta úředního razítka. To se musí hlásit. Razítka by mohl někdo zneužít.“ Vystřelovala ty věty jednu po druhé, jako by se znovu a znovu pokoušela některou z těch vět se do Božka trefit. Marně. Seděl netečně na své úřední židli a ztráta úředního razítka ho ani trochu neznepokojovala. Snad by to ani nehlásil.

„ … se najde,“ řekl. Krátce mrkl pod stůl. „Někde.“ „Vím docela určitě, že jsem ten stůl zamykala.“ Zamyslela se. „Kdo tu byl včera, když jsem razítkovala ty poukazy?“

Božek pokrčil rameny.

„Ano, to máš pravdu,“ souhlasila Vlasta Kuchařová živě, „nikdo. Jenom uklízečka.“

„ … k se jí voptej,“ řekl František Božek s únavou. „Samozřejmě, že se jí zeptám.“

A byla to ona, kdo rozhýbal tu černou kisinku. „Bohunko,“ vykřikla do telefonu, „která uklízečka tady měla u nás včera šichtu? Co? Ne, včera odpoledne. Ano, v administrativní budově. Dobře, Bohunko. Nic, nic, ne, já počkám,“ a s úsměvem napjatým nedočkavostí začala ťukat propiskou do Božkova úředního stolu.

Božek se zvedl, šel a otevřel okno.

„Bude hezkej den,“ řekl do otevřeného okna.

7

„Silně pochybuju,“ obořil se na Emilku vedoucí účetní Šára, „na sáčcích mohou být jenom ty položky, které jsou i na výplatní pásce. To by vám, proboha, mělo být jasné, soudružko Sedláčková.“

„Já vím, ano, mělo,“ souhlasila šeptem paní Emilka. „Chtěla jsem si jen zkontrolovat, zdali to skutečně ve všech případech souhlasí, protože…“ a zarazila se. Prostě to nedokázala povědět tomuhle koženému pánovi, který by docela určitě nic nepochopil, a teď, když se octla v ohnisku jeho laserového pohledu, to zkrátka už nevydržela.

„Promiňte,“ řekla opět šeptem, „že jsem vás tím obtěžovala, soudruhu Šáro.“

Obrátila se, aby odešla z té jeho KOUŘIT SE ZAKAZUJE místnosti, a už teď trpce litovala, že sem vůbec vkročila. Ale s těmi sáčky to byl přece Václavičkův nápad, poslední stébélko. Počkejte, slyšela náhle za sebou to úsečné slovo, no tak počkejte ještě, soudružko…

„… můžeme se koneckonců na ty sáčky podívat,“ řekl a dokonce vstal, snad se i ironicky usmál, když ze své impozantní výše shlížel na malou postavu hlavní pokladní, v jejíchž očích byl strach a ještě cosi nepojmenovatelného.

Otevřel dveře a vykřikl do své stáje: „Soudruh Stýblo!“, a když Vysloužilý fotbalista přiklusal ke dveřím, řekl, či spíše zaslabikoval: „Přineste sáčky, myslím výplatní sáčky, Stýblo, prázdné výplatní sáčky, je to jasné?“ A aniž čekal na Stýblovo ano, zase zavřel dveře.

Tentokrát se na vyděšenou hlavní pokladní pousmál. To je mám vycvičené, viď, říkal jeho úsměv. Ten úsměv už ovšem zase zmizel. Tvář opět zprkeněla.

„Máte tam ňákej renonc?“ Prsty bubnoval do stolu. „Prosím?“

„Ptám se, jestli…“

„Ne ne ne,“ vyhrkla hlavní pokladní, „jen jsem si chtěla zkontrolovat…“ a zmlkla. Dívala se před sebe a slova ze sebe nemohla vypravit.

„No co jste si chtěla zkontrolovat?“

„Já…“ polkla Emilka a litovala, že před malou chvílí odmítla přibrat si k téhle audienci Václavíčka, „položky v pokladním výkazu a… sáčky,“ dodala pak velice tiše.

Účetní Šára nakrčil nos. „Sáčky,“ frkl opovržlivě. „Pokud je ten blbec za hodinu najde a přinese.“

V téže chvíli se dveře otevřely. Stál v nich Láďa Stýblo a jako naschvál nasadil jeden ze svých nejpřitroublejších úsměvů a k tomu ještě zasalutoval: „Poslušně hlásím, pane óbrst, že nesu ty vejplatní sáčky.“ To řka hodil po Emilce svým klaunským okem.

„Prosím vás,“ opáčil Šára dokonale znechucen a ukázal na stůl. „Položte to a raději vypadněte.“

„Rozkaz,“ zařval Láďa Stýblo, vesele mrkl na ztrápenou Emilku, která teď opravdu nevěděla, má-li se smát, či má-li brečet, a ještě ve dveřích se otočil a zeptal: „Jo, že Jsem tak smělej, pane šéf, to se bude teď Ještě před dobírkou sáčkovat nějakej třináctej plat, velikonoční, jo?“

„Prosím vás, vypadněte, ano!“ zařval do zavírajících se dveří vedoucí účtárny Šára a žíly na krku mu naběhly. „Já mám teď akorát čas na vaše voloviny!“ vykřikl Ještě do zavřených dveří, a teprve když si uvědomil, že Emilka se dostala do výstupu úplně bez vlastní viny, řekl o něco mírněji: „Prosím, tady je máte. A židli si přisuňte blíž. Projdeme to rychle, v půl musím být u náměstka.“

To, co se dálo pak, bylo už celkem nezajímavé. Paní Emilka hlásila položky z výkazů, vedoucí Šára kontroloval sáčky a to celé dohromady připomínalo rozhovor z planety, kde lidi jsou už tak vpředu, že se dorozumívají pouze čísly.

Za necelou hodinu zjistili, že čísla na výkazech i sáčcích se přesně kryjí, takže celá kontrola sáčků, od níž si Václavíček tolik sliboval, byla vlastně úplně zbytečná. Paní Emilka odešla, či spíše vypotácela se z téhle protikuřácké úřadovny s pocitem, že jí hlavou protéká řeka Labe. Vedoucí Šára pak proletěl svou stájí PaM k náměstkovi jako proudový stíhač a přitom ještě stačil na Láďu vykřiknout: „Sáčky — uklidit!“

Láďa Stýblo se vymrštil jako pérák. Snad chtěl zas zařvat něco jako „provedu“, jenomže pan šéf už byl ten tam, a tak se Láďa Stýblo obrátil k osazenstvu účtárenské stáje, pokýval hlavou a přemýšlivě pravil: „Jistě. Ovšem být já vedoucím takové pěkné účtárny, rozhodně bych raději používal slova výkaly. Je to totéž a přitom to zní mnohem přijatelněji, ne, dámy?“

8

„Pán si dá ještě?“

„Správně, krásná madam. A vy si připište ještě jednoho na mě.“

„Bohužel, pane, jsem ve službě,“ odvětila servírka s úsměvem sice, ale striktně.

„Nejste Emička? Teď někdy má svátek Emílie. Nejste Emi, krásná madam? Máte přece právo dát si něco nu svůj svátek.“

„Promiňte,“ a servírka s rozpačitým úsměvem odcupitala, aby se skryla za velkým stříbrným přístrojem espressa. Vilda se tam okouzleně díval, čekal, kdy krásná madam vykoukne. Vilda totiž miloval tyhle denní bary, které poslední dobou zřizovali v každém trochu slušnějším městě, hlavně poblíže nádraží, což bylo přímo skvělé. Vilda měl dobrou náladu po třech bittrech a měl chuť podělit se o ni s kýmkoliv. Tím lépe, bude-li to krásná servírka jako zrovna tahleta.

Bylo tu hezky. Děvčata měla slušivé kratičké šatečky, takže pohled měl jasný cíl. Vilda v tomhle městě samozřejmě nikoho neznal a vlastně ani znát nechtěl, vždyť první známý by okamžitě zmařil jeho velkolepý plán.

Okolo hranatého stolku ve tvaru podkovy posedávali taxikáři, kteří si sem hupsli na jedno kafe, číšníci z jiných podniků, kteří měli „šejdra“, nějaký ten místní herec či malíř, který neměl pevnou pracovní dobu, nu a pak ty slečny v krátkých sukničkách, povětšině rovněž servírky z jiných podniků, a taky kadeřnice s fantasticky udělanými hlavami, a pak i nějaká ta dívka, která zvláštní náhodou neměla zrovna v půl třetí odpoledne co na práci a tak si sem zašla na dvě decinky něčeho červeného, a ještě študačky, které si ovšem mohly dát jenom kafe či džus, a dáma v letech, která si zřejmě spletla dveře, ale když už tu byla, no tak si poručila kuře, ať praskne i zahrada…

Ach ovšem, kuře na grilu, to byla přece Vildova dvouapůlletá nesplnitelná touha. V žádném nápravně výchovném ústavu vám takovouhle pochoutku nenaservírují. Nejlepší jídlo, jaké kdy v tomto speciálním zařízení jedl, byla semlbába, kterou vyráběl za neuvěřitelně primitivních podmínek kuchař z jednoho interhotelu; to nebyla semlbába, to byla báseň. Bohužel za ublížení na zdraví (drcnul do nějaké báby folksvágenem) dostal jen tři měsíce, což bylo celkem šest semlbáb.

To báječné kuře na grilu měl dnes Vilda už za sebou, nyní si vylepšoval svou beztak skvělou náladu dalšími a dalšími cinzany. Mělo jemnou, nazelenalou barvu a skvělou vůni.

Za okny se mezitím ustálil pěkný den. Příroda, rozvažoval na své sesličce u podkovovitého barového stolku Vilda, je krásná věc a čistej vzduch je taky náramná věc, samozřejmě pokud ho nemusíte čichat devět hodin denně na nějakým poli, v rukách vidle jak cent. To je pak ovšem daleko příjemnější takovýhle denní bar s elektricky opečeným kuřetem a několik cinzan navrch.

Vilda se rozhlédl barem, pravou oázou v této nevlídné městské aglomeraci, a ani trochu nepociťoval touhu sát nozdrami čistý polní vzduch, na jaký už téměř uvykl. Jeho blažený dlouhý úsměv bystře zachytila kadeřnice z protějšího konce podkovy a s přivřením obou očí vtáhla mocnou dávku cigaretového dýmu. Dým pak zvolna vypouštěla ústy, nosem a snad proboha i ušima. Mám halucinaci, malinko se vyděsil Vilda, to asi z toho pocitu absolutního blaha. Nesmím si to tak brát, musím si svobody užívat hezky pomaloučku polehoučku, hlavně to nepřehánět a myslet především na povinnosti.

„Tak prosím,“ řekla krásná servírka. Postavila před Vildu další sklínku, zelenou slzu z italských slunných strání. Vildovi se zamžil zrak. Zatoužil po moři, slunci a opálených dívkách v bikini, tak jako to vídával ve filmech. Procházel by se po pláži v bílých kalhotách, pod paží by měl ručník, raketu… renonc, blbnu, copak se na písku hraje tenis?

„Krásná madam,“ řekl nicméně se zrakem zamženým, „to vy si na mě nedáte ani frkolu?“

A skutečně, krásná servírka vytáhla z bílé zástěrky tužtičku, zapsala na Vildův lísteček cifru a jediným zručným pohybem otevřela láhev coca-coly; nalila tmavě hnědou tekutinu do půli vinné sklenky a řekla: „Na vaše zdraví, pane!“

„Hodek,“ šeptl Vilda, „inženýr Hodek!“

„… pane inženýr.“ Statečně do sebe vlila všechny nahnědlé bublinky. „Hu!“

„To je škoda,“ tvářil se Vilda velmi smutně, „že už musím na vlak. Ne, opravdu ani nevíte, jak rád bych tady ještě poseděl. S vámi.“

Servírka se na něho usmála a přívětivě mu sdělila: „Sedmdesát dva třicet, prosím, pane inženýr.“

Vilda vytáhl prkenici, rozevřel ji a tím se naskytl všem taxikářům, servírkám z jiných podniků, kadeřnicím a dívkám, které neměly čirou náhodou v půl třetí co na prácí, pohled na tlustý svazeček stovek, nabytý poctivou několikaměsíční prací v jednom vzorném zařízení ministerstva spravedlnosti.

„…jste bral prémie, viďte?“ nemohla si toho nepovšimnout ani ta sympatická kasírka.

„No tak,“ řekl Vilda a podrbal se pod nosem, „takovej menší zlepšováček, že ano. To nehledejte, necháme to na osmdesát, madame.“

Krásná servírka a kasírka vrátila panu inženýrovi dvacku, pan inženýr okázale srovnal růžky stovek tak, aby v portmoné pěkně zařezávaly, a ledabylým gestem vhodil tu menší sumičku zase do náprsní kapsy. Pak vstal, dvorně se krásné číšnici uklonil, lhostejným okem přejel přítomné, kteří podkovu zatím ještě neopouštěli, sáhl po světlém baloňáčku na věšáku a krokem elegána opustil denní bar.

Zbyl tu po něm němý úžas.

To už se zábava u barpultu dávno znovu rozproudila, mnozí odešli na večerní šichtu a ti z ranní zase přišli, espresso syčivě vypouštělo oblaka páry, kuřátka se otáčela na rožni a nálada v baru v tom městě byla poklidná, když vtom vejde host, který tu dnes už přece byl.

Ovšem, je to on, odešel sotva před hodinkou, a hrne se rovnou k servírce, hlavu plnou starostí.

Potom on i servírka začali všechno prohledávat kolem sesličky, na níž pan inženýr seděl, dokonce i pod pult se podívali, leč všechno marno. Náprsní taška s pěti tisíci dvěma sty korunami plus nějaké ty drobné se prostě vypařila jako ta voda v espressu. Ani vidu, ani slechu. A chudák pan inženýr má ještě teď jet do Ostravy a nemá v kapse ani floka — to je situace!

„Já vám tu nechám svůj kabát,“ říká teď celý rozrušený, nešťastný a rudý servírce, jejíž krásu již zřejmě příliš nevnímá; ale ne, není třeba, odpovídá pouhým pohledem milosrdná dívka, „dal jste mi přece adresu, to úplně stačí.“ A vskutku, občanský průkaz se panu inženýrovi naštěstí neztratil, Inženýr Hodek Jan, zapsala si krásná servírka na účtenku i s přesnou ostravskou adresou, dokonce i svůj telefon jí pan inženýr prozradil, a za ty dvě stovky, které vytáhla ze své kasírtašky, by jí snad ruce zlíbal, kdyby to dovolila. „Ale prosím vás, taková maličkost,“ mávla rukou velkorysá dívka v slušivé sukýnce vrchní servírky, „hlavně abyste se dostal v pořádku do Ostravy.“

„Pošlu vám je hned zítra ráno telegraficky. Jak jste to říkala? Jana Volfová?“ šeptal jí pan inženýr těsně u ucha jako vroucí vyznání, „nebýt vás, tak… vždyť já v tomhle městě neznám živáčka. Jana Volfová se píše s jednoduchým vé?“ Napsal si to s jednoduchým a všechno proběhlo v klidu, decentně, bez kraválu a lomení rukou, pět táců je sice v tahu, co se dá dělat, hlavně že na světě jsou ještě chápavá ženská srdce.

Když se pan inženýr dostal zase na čerstvý vzduch, sáhl pod baloňák, ze zadní kapsy trenýrek vylovil svoji náprsní tašku a k svazečku poctivě vydělaných stovek přihodil dvě další. Kupodivu od těch poctivých byly k nerozeznání.

Vildo, Vildo, řekl si v duchu pan inženýr Hodek Jan a potom se vydal celkem klidným krokem k nádraží. Nepospíchal. Času dost. Rychlík do Budějovic jede až 17.42 hod.

9

Václav Štika měl teď tíživé výčitky svědomí. Já měl, říkal si, jít s Emilkou k tomu otravovi Šárovi, to především. Mohl jsem ji ušetřit toho ponížení. Vždyť přece vím, říkal si, jak rád tenhle panák dává najevo svoji převahu. Zajisté vytušil, že Emilka má problémy, a neopomenul toho náležitě využít. Vždyť v telefonu se Emilčin hlas tolik chvěl, sotva ze sebe, chuděra, dokázala vypravit kloudné slovo.

Za okny bylo hezky a v duši smutno. Vůbec se mu nechtělo pracovat, vůbec mu to nemyslelo, a taky se obával, že ještě udělá chybu, kterou pak bude po nocích zoufale hledat. A jestliže je potřeba teď něco najít, tak je to chyba v Emilčiných výkazech, protože — o tom byl pevně přesvědčen — bude to jen nějaká desetinná tečka, takže vlastně všechno Emilčino trápení je úplně zbytečné. Jde jen o to, kde ta tečka mohla uletět, když všechno tak poctivě překontrolovali. Teď dokonce Emilka s Šárou porovnala i výplatní sáčky s výplatními archy…

Vypadá to prozatím dost beznadějně.

Jenomže: zkontrolovali to dobře? Emilka říká, že s tím byli za hodinku hotovi. Je možné zkontrolovat za pouhou hodinu tolik položek? Nedělali to šup sem šup tam?

Sáčky, opakoval si v duchu Václav Štika, sáčky… Byl totiž přesvědčen, že chyba je jedině v kolonkách na výplatních sáčcích, a jestliže tam není…?

Mohl mít Šára zájem na tom, aby Emilku špatně informoval? Nesmysl. Jediná šance je v tom, že to provedli halabala.

Tak uzavřel své úvahy Václav Štika. Udělám to s ním ještě jednou a tentokrát si sáčky vezmu já. Chyba se prostě najde, protože se musí najít.

Václav Štika jako by právě odehnal rukou velice zlou myšlenku.

„Mouchy,“ ozval se pan Zmatlík od stolu u skříní. „Jen se okno trochu zahřeje, lezou na světlo, neřádi.“

Václav Štika se nepřítomně usmál.

„Neleze na vás něco, pane vedoucí?“ ptal se někdo v účtárně. „Teď se ty bacily zrovna hemžej.“

„Mouchy,“ řekl Václav Štika a hleděl rovně před sebe.

Náhle se prudce vymrštil. „Já ťulpas!“ vykřikl, židle zarachotila, hlavy všech důchodců se překvapeně zvedly. A to už Václav Štika mazal z účtárny, aniž se například obtěžoval tím, že by srovnal stůl do původní polohy, nebo zvedl ze země svoji převrženou židli. Tak tohle ještě neudělal, pomysleli si důchodci.

Václav Štika běžel chodbou správní budovy, seč mu jeho dlouho netrénovaná lýtka dovolovala. Už je to jen pár metrů k hlavní pokladně. Tam to konečně může ze sebe vykřičet, tu zprávu, tu radost, heuréka!. —, ideu vpravdě hodnou hlavy Aristotelovy.

HLAVNÍ POKLADNA… otevřel prudce dveře a radostné vzezření, s nímž sem vcházel, téměř okamžitě pohaslo: neboť Emilka hořce plakala, hlavu na stole, ach bože, jak podivně má tu hlavu?

„Emi.“

Někdy v téže chvíli mu zády projel elektrický výboj.

Vzápětí přiskočil k Emilce, z nepochopitelných důvodů nejprve postavil převrácenou tubu s léky a popostrčil skleničku se zbytkem vody a teprve pak, letmo, bázlivě sáhl Emilce na ruku. Byla nehybná.

„Pomoc,“ řekl velice tiše Václav Štika a vtom se začal chovat jako smyslů zbavený. Rozeběhl se ke dveřím, kopl do nich a zařval na celou chodbu neuvěřitelně silným hlasem:

„Prosím vás, pomozte mi!“

… ačkoliv to vlastně nebyl on, kdo tu nejvíce potřeboval rychlé pomoci.

2. kapitola

1

Bylo 17.56 hod.

Malý dodávkový vůz se znakem Čs. spojů zrovna přijížděl ke křižovatce. Vpředu jeli dva poštovní zaměstnanci a někde vzadu v dodávce seděl ještě jeden. Dodávka se zastavila, neboť na této rušné křižovatce musí dávat přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím zprava.

Muž ve světlém plášti, postávající opodál, jenž byl nápadný snad jen svou vznosnou postavou, nevěnoval příjezdu dodávky pozornost. Zdálo se, že se zajímá především o dvě nemoderní křesla ve výkladu prodejny nábytku. Křesla tu byla vystavena zřejmě hodně dlouho, usadila se na nich vrstvička prachu.

Na skle vitríny se dalo dobře sledovat, jak se dodávka zvolna rozjíždí a odbočuje vpravo, směr hlavní nádraží. Doba stání 10 až 30 vteřin.

Bylo stále 17.56 hod.

Dodávka už byla z křižovatky pryč.

Muž v světlém baloňáku se náhle přestal zajímat o dvě neprodejná křesla, učinil půl obrat a jakoby v hlubokém zamyšlení pozoroval další vozidla přijíždějící ke křižovatce.

Vyloučeno, řekl si v duchu. Ani tady, ani jinde. Musí se na to jít úplně jinak, a to bez otálení.

Neboť od 17.56 hod. tohoto dne čas začal spěchat.

2

Podporučík Havlík s Juranem z kriminální služby zabrzdili u Stavebního podniku právě ve chvíli, kdy se ze skrumáže-zaměstnanců a zevlounů vyloupla kvílející sanitka, s křížkem po funuse, mínil nahlas Juran, když zabouchl dvířka modrého moskviče, zvolal s dovolením, no tak s dovolením! a energicky si zjednával průchod.

Dav se jen nerad rozestupoval, jakoby neochoten uvěřit, že tady už všechno skončilo a teď se už jenom zavřou dveře a za nimi, v naprosté tichosti, budou události pokračovat s vyloučením veřejnosti. Od této chvíle budou vše vidět i vědět jen tihle dva muži, kteří přijeli modrým služebním moskvičem s obrovskými iniciálami VB.

Dav jim záviděl. A podporučík Havlík to dobře vycítil, hned když procházel špalírem čumilů. Snažil se tvářit neutrálně. Nehodlal při svém prvním větším případu vypadat bohorovně jako nějaký šerlok. Dával si však také bedlivý pozor, aby nervózně nepomrkával jako nějaký zelenáč. Pevně věřil, když procházel Uličkou zvědavosti, že se tváří právě tak akorát.

Teprve když za sebou zavřeli dveře v nějaké kanceláři – ani si nevšiml cedule na dveřích — a podali si ruce s náměstkem, jehož jméno v první chvíli podporučík úplně přeslechl, spadla z něho ta neutrální maska vyšetřovatele a zase mohl vypadat jako na fotce přilepené k služební průkazce.

„Soudruzi, já si to nedovedu vysvětlit,“ začal náměstek – Dočkal se jmenoval — „to jsme tu ještě nikdy neměli, sebevražda — a v pracovní době!“ dodal, jako by to poslední bylo na téhle události vůbec to“ nejsmutnější.

„Tady u toho stolu?“ zeptal se podporučík Havlík a náměstek Dočkal mlčky přikývl. Čím to, pomyslel si podporučík vzápětí, že každý, kdo se přinachomýtne k jakémukoliv trestnému činu, chová se tak neuvěřitelně podezřele? Obrátil se na Jurana, který už balil nějakou lahvičku od léků do igelitového sáčku.

„Ležela tu s hlavou na stole a vedle ní tuba s léky, co si je bere tadyhle soudruh,“ řekl náměstek tajemně zabarveným basem a pohlédl na Jurana z kriminálky téměř vyčítavě. Juran si ho však příliš nevšímal, věnoval se teď zámkům pokladny; bral to pěkně milimetr po milimetru.

„Vy jste ji tu objevil?“ ptal se podporučík Havlík.

„Co vás nemá!“ Náměstek Dočkal zatřepetal hlavou.

„Václavíček,“ řekl a rychle se opravil: „Štika. Václav. Vedoucí účetní ve skladovce.“

„Je tu?“

Náměstek se bezradně rozhlédl místností HLAVNÍ POKLADNA.

„Myslím, je-li v podniku,“ zavrčel podporučík.

„Je už po pracovní době,“ připomněl náměstek Dočkal téměř dotčeně. „Ale můžeme to nakonec zkusit.“ Ukázal nejistě na telefon a šeptl jako tajné heslo: „Třicet osm!“

„Prosím,“ ukázal podporučík na telefon. A zatímco náměstek chvějícími se prsty vytáčel třicet osm, prohodil podporučík pár tichých slov s Juranem, který mu třikrát odpověděl ne, ne, ne.

„Mzdová?“ vykřikl do telefonu náměstek Dočkal, „já ale volám skladovou!“ řekl a vrhl na podporučíka Havlíka omluvný pohled. „Soudruh Stýblo,“ oznámil mu s polozakrytým sluchátkem.

„To je on?“ zeptal se podporučík Havlík.

„Kdo?“ A do telefonu: „Moment, Láďo, moment, jo?“

„Pardon.“ Podporučík sebral náměstkovi sluchátko a křikl do telefonu: „Tady Bezpečnost, Havlík, prosím vás, soudruhu, to vy jste objevil v hlavní pokladně…“ Nechtělo se mu říkat „v hlavní pokladně hlavní pokladní“, a proto skončil příkazem: „Nejlepší bude, když sem přijdete. No ovšem, do hlavní pokladny.“ A položil telefon. „Máte něco?“ zeptal se Jurana.

V téže chvíli někdo zaklepal a vstrčil hlavu do hlavní pokladny.

„Jste tady, dobrý den,“ řekl ten člověk a náměstek Dočkal, který se rozradostnil, že konečně přibyla osoba podřízená, zvolal: „Václavíčku, pojď dál. To je on, soudruzi, ten, co našel paní Emilku, tedy soudružku Sedláčkovou. Václavíčku, popiš to tadyhle soudruhovi.“

Podporučík Havlík upřel s údivem zrak na telefonní přístroj.

„Můžu?“ zeptal se Václavíček a udělal půlkrok do místnosti.

„A kdo teda byl…?“ Podporučík Havlík ukázal na telefon.

„Á, to byl Láďa,“ řekl náměstek a mávl nad Láďou rukou, jak tu zřejmě bylo zvykem. „Stýblo.“

„Můžu?“ zeptal se znovu Václav Štika a dokončil krok; stále se však ohlížel ke klice.

„Počkejte, Láďa Stýblo?“

„Ano, soudruhu, Láďa Stýblo. Hrával taky za Duklu,“ dodal tišším hlasem náměstek Dočkal. „To už je ovšem léta páně.“ A smutně dodal: „Teď ho máme tady.“

Podporučík Havlík jako by teprve nyní vzal na vědomí Václava Štiku. Ten pootevřel ústa, asi se znovu chtěl zeptat můžu?

„Můžete,“ svolil podporučík a ukázal na Emilčinu židli, „třeba semhle.“

Václav Štika váhal. „Já bych snad radši postál,“ řekl a semkl rty.

„No dobře, chcete-li stát.“ Podporučík Havlík se pošeptmo zeptal na něco Jurana a ten mu hlasitě dvakrát odpověděl ne a jednou vyloučeno.

Podporučík Havlík zamyšleně zahučel a znovu si prohlédl oba vedoucí pracovníky Stavebního podniku, v kterém se dnes těsně před koncem pracovní doby pokusila o sebevraždu otravou nějakými medikamenty hlavní pokladní Emílie Sedláčková. „Takže vy jste objevil paní pokladní v šestnáct dvacet pět.“

„Ano,“ odvětil úslužně Václavíček. „Bylo mi řečeno, abych zůstal do příjezdu vyšetřovacích orgánů. Čekal jsem ve své kanceláři. Po vašem příjezdu mi sdělil pan Láďa, tedy Stýblo Ladislav…“

„Okamžik,“ přerušil nepřetržitě vypovídajícího účetního Václava Štiku podporučík. „Odpovídejte, prosím vás, pouze na otázky, které vám položím, a pokud možno stručně, ano?“

Václav Štika se podíval na svého náměstka, který dal najevo povytažením obočí, že mu něco takového zrovna chtěl říct.

„Stopy po násilném zásahu venkoncem žádné,“ řekl Juran a začal si skládat svoje hejblata do aktovčičky. „V pokladně jsou tři stovky a ňáký drobný.“ A lakonicky dovodil: „Nevypadá to na nic.“

„Ještě štěstí, že k tomu nedošlo pozejtří,“ ozval se náměstek Dočkal.

Podporučík se na něho tázavě zahleděl.

„Ano, pozejtří je dobírka, soudruhu,“ a náměstek třikrát zamrkal nikoli nevýznamně.

Tak dost, řekl si v duchu podporučík Havlík. Dost, nebo mi to tu začnou motat páté přes deváté a vymýšlet teorie vesměs nesmyslné, na což ostatně vyslýchaný ani nemá právo. Od toho je tu vyšetřovatel, ten musí provést za „a“ počáteční vyšetřovací úkony a za „b“ neodkladné vyšetřovací úkony. To, jest nalézt a zajistit důkazy, zejména ty, které by mohly být zničeny či znehodnoceny. Podporučíkovi Havlíkovi se v tuto chvíli přímo vynořilo v mysli ono místo v učebnici hned takhle vpravo dole na sudé stránce: za prvé pátrání po pachateli, čili po takzvané „horké stopě“, jak praví kriminalisté, za druhé ohledání místa činu, jak to již provedl Juran, a za třetí výslech poškozeného, svědka, podezřelého, obviněného…

Jenomže: poškozený byl již odvezen sanitkou; toho si tedy může odškrtnout. Svědka mimořádné události máme právě před sebou a podezřelí jsou zatím všichni. Nicméně obvinit nelze prozatím nikoho.

Pak se tu naskýtá otázka zadržení, případně osobní prohlídka. To v našem případě rovněž nepadá v úvahu. Rekognice, domovní prohlídka, studium dokumentů, to všechno bude až další etapa. Můžeme tedy přistoupit k výslechu svědka Štětky… podporučík se podíval na papírek, který měl v ruce… aha, Štiky.

„No nic, posaďte se,“ řekl zastřeným hlasem, „ahá, dobře, vy radši vstoje. Vám,“ obrátil se na náměstka Dočkala, „prozatím děkuju.“

„Mohu se vzdálit?“ otázal se náměstek udiveně. Patrně se domníval, že bude zatčen. „O děkuju, soudruzi, děkuju, a to jako — domů — mohu?“

„Na shledanou,“ řekl Juran a otevřel náměstkovi dveře hlavní pokladny. Náměstek Dočkal se s mnoha úsměvy odporoučel. Tvářil se teď mezi těmi dveřmi jako protřelý recidivista, jemuž se opět podařilo šikovnou fintou vyzrát na naši Bezpečnost.

Podporučík Havlík tiše vzdychl. Jako by si teprve po chvilce uvědomil přítomnost svědka. „Jo, tak povídejte,“ řekl unaveně.

„Ano,“ šeptl Václav Štika a opět bylo ticho.

„No prosím!“

„Já,“ Václav Štika přešlápl, „čekám na otázky.“

„Otázky, otázky,“ vyhrkl nevrle podporučík Havlík a třel si rukou bradu. „Povězte mi všechno pěkně od začátku, to bude zřejmě nejlepší.“

„Ano. Od kterého začátku ale?“ zeptal se Václav Štika. Připomínal tak trochu Švejka, nejen postojem, ale 1 tím pohledem bezbřehé nevinnosti.

„Začátek si zvolte vy,“ řekl podporučík Havlík, který k nemalému Štikovu překvapení náhle ustoupil od systému otázka-odpověď, otázka-odpověď a nečekaně přeskočil k metodě „vlastními slovy“.

Václav Štika, patrně překvapen prudkou změnou podporučíkovy vyslýchací taktiky, zatápal, anebo si prostě nemohl na nic vzpomenout. Úplně mu to vypnulo. To, se stane. A tak jenom tiše a téměř udiveně řekl: „Přišel jsem do hlavní pokladny a našel jsem tam Emílii Sedláčkovou.“ A zase zmlkl.

Podporučík se tvářil, jako by ustavičně kousal do shnilého rajčete.

„Byla otrávená,“ dodal tichounce Václav Štika. „Prášky.“

„To je vše,“ otázal se, či spíše oznámil sobě samému podporučík Havlík. Znovu bezmocně pohlédl na Jurana; ten si pro jistotu omrkával ještě jednou zámky a bral si taky pár otisků. Juran byl zkušený kriminalista, to se nezapřelo.

„Vážený soudruhu,“ pravil podporučík Havlík obřadně, „když jste sem vešel, myslím do této místnosti…“ zmlkl, zamyslel se a setřepal mikroskopické smítko ze svého štrapáčního sáčka. „Nebo takhle: Proč jste vlastně přišel?“

„Jako sem?“ zeptal se ulekaně Václav Štika. Protřelí pachatelé tomu říkají „sbírání času otázkou“.

„Otázky kladu já,“ sdělil Václavu Štikovi podporučík Havlík, „vy odpovídáte. Proč jste vešel do hlavní pokladny v… kolik že bylo hodin?“

„Šestnáct dvacet pět,“ vyhrkl horlivě Václav Štika.

„Tedy pět minut před skončením pracovní doby. Že?“

Václav Štika naklonil hlavu, asi jako by potřeboval o této otázce popřemýšlet.

„Co jste potřeboval v hlavní pokladně pět minut před skončením pracovní doby, soudruhu?“ A když mrkl do svého papírku: „Štiko.“

Štika nevěděl. Hleděl před sebe svýma švejkovsky dobrotivýma očima a mlčel.

„Napadlo mě…“ Vlastně nevěděl, co ho napadlo. A tak zas mlčel.

„Že byste se mohl podívat, co asi dělá hlavní pokladní,“ doplnil ho s mírným sarkasmem podporučík Havlík, a Juran od kriminálky, jak stahoval ten svůj chytlavý papírek z nějakého držadla, se mimoděk ušklíbl. „Patří do vaší pracovní náplně přímý styk s hlavní pokladnou?“

Václav Štika mírně zavrtěl hlavou. „Přímý styk?“ zašeptal.

„No, jaký je tedy důvod vaší pozdní návštěvy v hlavní pokladně?“ pokračoval podporučík Havlík v nemilosrdném útoku.

Václav Štika polkl. Ohryzek mu jel nahoru a dolů. Rozpačitě se usmíval. Potom ze sebe přece jenom něco vysoukal.

„Jsme s Emil… s paní Sedláčkovou… my jsme přátelé, totiž…“ a sklopil hlavu, jako by se za to nesmírně hanbil. „Přátelé, tedy myslím kolegové… dlouholetí.“ Zarputile hleděl k zemi. Stál tam u toho stolku jako žáček na hanbě a podporučíkovi se skoro chtělo říct, heleď se, pro dnešek ti to prominu, Štika, maž domů, ale příště už by to bylo mnohem, mnohem horší…

„Chtěl jsem jen říct,“ ozval se hlas kajícníka, „jako paní Emilce… že už asi vím, kde je ta chyba,“ a vzhlédl. Tvářil se, jako by právě prozradil největší tajemství svého života a teď už jen zbývá čekat na strašlivý ortel.

Podporučík Havlík mu ukázal na Emilčinu židli. „Prosím.“ Václav Štika se tentokrát bez odmlouvání posadil. Sáhl na stůl, ale pak ucukl, jako by se bál, že tu udělá přebytečné otisky prstů. Vyměnili si — vyšetřovatel i vyšetřovaný — dva chápavé pohledy.

„Prosím,“ řekl podporučík a nabídl mu filtry.

Václav Štika se zdvořilým úsměvem obdarovaného automaticky přelomil nabídnutou filtru vejpůl, z kapsy vylovil svou začmoudlou špičičku a nacpal si půlku cigarety do malého otvoru.

„Pozor, má to filtr,“ upozornil ho s úsměvem podporučík Havlík a Václav Štika se rozpačitě zašklebil. Strčil si poničenou půlku s filtrem do kapsy a nasadil do špičky tu druhou půlčičku. Podporučík Havlík mu ještě připálil.

„Zvyk,“ řekl pak Václav Štika téměř omluvně a zase tak stydlivě dodal: „Musím cejtit v zubech tohle dřevo, jinak si nezakouřím, inspektore.“

„Podporučík Havlík,“ usmál se podporučík; taky vyfoukl dým a stále s týmž úsměvem se zeptal, jako by o nic nešlo: „No nic — a jakou chybu, pane účetní?“

Ta špičička jako by byla to pověstné stébélko, jehož se mohl tenhle člověk podržet. A vskutku, pojednou byla ta tam jeho nejistota, těkavost a stísněnost, pojednou mávl rukou a hlasitěji, než hovořil až dotud, řekl: „Ale, celkem to nestojí za řeč, v poledne jsme o tom mluvili u oběda, šlo o nějaký halířový renonc. Emilka nevěděla, kde by se měla hledat ta chyba, a tak mě napadlo, že by to mohlo být v bankovních výčetkách, a tak,“ zmlkl a upevnil si svou přepůlenou filtru v otvoru špičky.

„Šel jste jí to oznámit.“

„Ano,“ pokračoval nyní již klidně a vyrovnaně účetní Štika. „Šel jsem jí navrhnout, aby si ještě prošla ty výčetky, případně — bylo po pracovní době : — že bych jí s tím píchnul.“ Vtáhl dychtivě kouř a vypustil ho koutkem úst. „Chápejte, bylo mi jí líto. Věděl jsem, že by kvůli tomu nespala celou noc.“

„Byla to nějaká velká chyba?“

„Ale kdepak,“ doslova vpadl do podporučíkovy otázky účetní Štika, „jak říkám, halířová částka, úplná prkotina, ale to neznáte Emilku. Ona…“ Václav Štika náhle přestal a položil opatrně zápěstí na hranu stolu. Ze špičky vycházel chvějivý kouř. „Sám jste viděl, jak dopadla.“

„Nesmíte myslet hned na to nejhorší,“ pokoušel se ho utěšit podporučík Havlík. Václav Štika k němu vděčně vzhlédl, v očích mu svitla naděje.

„Tak já bysem byl fertig,“ ozval se libozvučnou češtinou Juran od registratury. „Petříčku, sjel bych si s tím teď k našim alchymistům a brnknu ti ze špitálu, zdař bůh!“

„Myslíte, že měla nějaký motiv k té…“ podporučík udělal kratší prodlevu, „sebevraždě?“

Václav Štika zvedl oči, pozdvihl i ramena, řekl: „Nechápu to,“ a zase spustil víčka i ramena dolů.

„Dobrý den, já… pardon,“ ozvalo se ode dveří; v nich se s odcházejícím juranem srazil muž mladistvého vzezření, atletické postavy. „Tak já bych se jako dostavil, jé, pan účetní, vy jste tu ještě? Já jsem Stýblo,“ řekl jedním dechem podporučíkovi.

Láďa Stýblo mohl být tak o dva tři roky starší než podporučík. Ano, tahle tvář se opravdu před málo léty tu a tam mihla na sportovních stránkách novin, ovšem, tahle blond bradka je až příliš nápadná, pomyslel si podporučík, v paměti vždycky spíš uvízne výrazný detail; hm, tak tohle je tedy Láďa Stýblo, kterému na place říkali… probůh, jak jen se mu říkalo…?

„No jen se posaďte, pane Stýblo, aha, vy nemáte kam, viďte,“ a podporučík se musel usmát, jak Láďa Stýblo svižně hupsl na stůl a když už tam seděl, tak jak klátil nohama zakřivenýma do zřetelného „o“; ano, tohle vám z úplně rovných noh udělají nesčíslné nártové falše, které musíte během své kariéry vyslat na soupeřovu svatyni.

„Tak pane Stýblo, vy nám teď…“ řekl podporučík a hlas mu mírně přeskočil. K svému nemilému úžasu a s nelibostí zjistil, že se mu dneska nějak špatně formuluje věta. Snad to byl i bezděčný ostych před tímto kdysi slavným střelcem, byť nyní Vysloužilým a zkejslým v jakési účtárně, „pane Stýblo, vy… nojo, nojo.“

„Já dělám přesčas,“ pomohl mu Láďa Stýblo a šibalsky zamrkal na svého kolegu ze skladovky. „Náš starej je ras a nepustil mě dneska domů, dokud prej nezkontroluju všechny součty až do nula dvacet. Václavíčku, člověče, tak tady teď sedím už půldruhý hodiny po fajruntě a fajfkuju jak divej. Já jsem si totiž řekl, pane komisař…“

„Podporučík Havlík,“ řekl podporučík skromně.

„Aha,“ zamyslel se na vteřinku, ale opravdu jen na vteřinku Láďa Stýblo, než pokračoval s nezměněným elánem. „Já si řekl, že to dodělám, i kdybych na tom měl, pánové, duši vypustit. A sedím tam furt, i když on už dávno šel domů.“

„Kdo?“

„Šára, pane poručík, Šára, můj pan vedoucí, teda soudruh.“

„Podporučík.“

„Co? Jo? Aha. Děsně ho prej bolí hlava.“ Podíval se na Štiku. „Leze na něj chřipka. Je toho teď plno. Enteroviróza.“

„Prosím?“

„Chřipka s úděsnou tou…“ Láďa se usmál. „Prostě máte chřipku a přitom prakticky nevylezete ze záchoda.“ Obrátil se na Václava. „Né, fakt, Venco.“

„Pane Stýblo,“ začal a opět skončil podporučík Havlík.

„Pánové,“ Láďa Stýblo zvedl obě paže nyní spíše jako volejbalista než fotbalista. „Duben není jen měsíc lesů a dopravy,“ a podíval se přitom významně na podporučíka, „ale i měsícem divnejch chřipek a…“ tišeji dodal, „sebevražd.“

„Prosím tě, Láďo, snad nechceš říct…“ ozval se účetní Štika nyní hlasem o poznání roztřesenějším.

„Moment, Václavíčku,“ přerušil Láďa Stýblo nešetrně vedoucího skladové účtárny, „proč myslíš, že si to Emilka udělala? No né, proč?“

„To já přece…“ Václav Štika obrátil své překvapené oči na podporučíka Havlíka, který vytrvale přešlapoval nad dilematem: mám je nechat, nemám je nechat?

„Z nešťastný lásky!“ vykřikl Láďa Stýblo. „Jenže ke komu? No ke mně ne. To když už, tak spíš k tobě, Václavíčku!“

„Promiň, Láďo, ale já přece…“

Nechám je, rozhodl se podporučík Havlík.

„Ba ne, ta to udělala z úplně jinýho důvodu, kamaráde. A víš z jakýho? Ty nevíš nic, Vašku, viď?“

Václav Štika se opět obrátil na podporučíka Havlíka, pevně doufaje, že zasáhne. Takovýhle způsob výpovědi se mu zdál prostě neslýchaný. Láďu však už nemohlo nic zastavit.

„Měla malér,“ řekl zcela bezostyšně tomu podporučíkovi. „Obyčejnej oučetní malér, pane… podpraporčík? Ne.“

„No dovol!“ Václav Štika vyskočil ze židle. Špičku s šedivým koncem vystrčil jako kopí. „Soudruhu podporučíku, kolega Stýblo mluví z cesty. Já žádám…“

„Ale no ne, Václavíčku,“ šklebil se Láďa Stýblo na představeného sousední účtárny a zadkem pomalu sjížděl ze stolu. „A jak mi vysvětlíš… dávejte pozor, pane komisaři, jak mi to tenhle pán vysvětlí,“ a cvrnkl mu uličnicky do špičky, takže popel se rozprášil po celém stole. „Jak mi vysvětlíš, milej Václavíčku, že dneska — celé dopoledne! — kontrolovali se Šárou sáčky?“

„Sáčky!“ Václav Štika to řekl tak, jako by to slovo slyšel poprvé v životě.

„Ano. Výplatní sáčky,“ pomalu a zřetelně vyslovoval Láďa Stýblo, „které jsem jim musel osobně vyhledat a na nichž Emilka se Šárou přes hodinu hledala nějakou —“ usmál se Láďa, „chybičku. Sedni si, Václave, né, sedni si, fakt.“

„No tohle!“ Václav Štika si zaklepal výmluvně na čelo. „Nejsi ty náhodou…“

„Počkej, nejdřív si sedni, Václavíčku, protože to, co ti teď řeknu, by tě mohlo porazit.“ Láďa se podíval s úsměvem na podporučíka Havlíka, „…se rozparádil, vité?“ zatímco Václav Štika si pomalu, pomaloučku sedal.

„Důvod té nevysvětlitelné sebevraždy je celkem jasný. Alespoň mně,“ řekl Láďa a posadil se zase na kraj stolu. „V kase je maňas. A řekl bych, že pořádnej;“ Neklátil nohama, jenom se vítězoslavně díval na pobledlého Václava Štiku. Z očí tohoto človíčka, dotud tak mírných a upřímných, dštila nyní nenávist.

To je zajímavé, pomyslel si v duchu podporučík Havlík, jak je někdy důležité neklást vůbec žádné otázky.

3

V hale hotelu Imperiál bylo kolem šesté poměrně rušno. Přijela nějaká větší skupina, zřejmě západní Němci; tak alespoň usoudil muž v klubovce, který nevzrušeně listoval nějakým strašně zajímavým magazínem. Co však bylo skutečně zajímavé a co by mohli potvrdit snad jedině dva instalatéři, kteří předevčírem šli Průjezdní uličkou kolem pošty: byl to celej von.

A měli by pravdu. Byl to on, jenomže dneska měl na sobě místo modré praktické bundičky jakousi turistickou uniformu, neméně praktickou: šedé kalhoty a modré sako se stříbrnými knoflíky. Na kapsičce saka mu však chyběl vyšitý znak neurčitého hrabství — jinak by iluze zahraničního turisty přilétnuvšího odkudsi ze Západu byla téměř dokonalá. Takhle tak trochu připomínal vedoucího hotelové recepce.

Seděl v hlubokém křesle hotelové haly a listoval cizími obrázkovými týdeníky a zřejmě na někoho čekal. Tu a tam vzhlédl, očima rychle objel celou prostornou interhalu, aby posléze utkvěl zálibným zrakem na profesionálních pohybech dvou recepčních, z nichž jeden byla žena. Ta byla ovšem báječná. Měla takový nesmírně příjemný úsměv, který jí téměř nemizel z oduševnělé tváře. Ta tvář ho zaujala rozhodně víc než reklamní plavkyně v obrázkových časopisech.

Recepční odbavovala novou skupinu, s hřejivým úsměvem přejímala pasy od nových hostů, kontrolovala si to se svými výkazy, do nichž si tu a tam něco dopsala, a pak s neméně hřejivým úsměvem pas návštěvníkovi vrátila. Při tom neopomněla cos příjemného prohodit, ať se vám u nás líbí, pane Grunbauer… ano, jistě něco takového, protože všichni ti pánové se zoufale pokoušeli na svých cestou znavených tvářích vymodelovat rovněž něco jako hřejivý úsměv a tiše šeptali ’keschon, ’keschon, couvajíce k výtahům.

Náhle se muž v klubovce líně zvedl, mírně se protáhl jako lev po odpolední siestě a zvolna se ubíral k recepci. Namířil si to rovnou k usměvavé recepční, která — jakmile ho spatřila — usmála se snad ještě příjemněji, pokud to vůbec bylo možné. Tiše pravila: „Bohužel, pane doktore, pan inženýr Baumann nepřijel.“

„O děkuji vám,“ zašeptal muž v modrém sáčku a mírně se zlomil v pase.

„Na shledanou,“ rozloučila se s ním krásná recepční s úsměvem á la Imperiál.

Učinil dva tři váhavé kroky, zastavil se, sáhl do náprsní kapsy a ještě se vrátil k recepci.

„Moje navštívenka,“ dodal zde téměř omluvně, „kdyby snad přece jen ještě dneska přiletěl. Zde je mé telefonní číslo.“

K navštívence decentně přiložil dvacetikorunu.

„Spolehněte se, pane doktore,“ její zuby, to byla věru reklama do jednoho z těch magazínů, co byl támhle na tom stolečku.

A teprve potom MUDr. Jan Kostečka — je z Brna, profesionálně si vetkla do paměti recepční — opustil halu. Na hotelových elektrických hodinách naskočilo číslo 17.35.

4

O pár minut později v obchodě s hudebními nástroji jemně cinkl zvoneček. Dveře se otevřely a vstoupil — vedoucí prodejny Špaček to odhadl okamžitě — seriózně vyhlížející zákazník, mimochodem modré sako a kalhoty barvy světlé.

V krámě nebyl nikdo, totiž už téměř od rána tu nikdo nebyl. Byl vůbec takový smůlovatý den. Od rána vedoucí prodejny Špaček prodal pouze kytaru, heligónku a vyřídil jednu reklamaci es-klarinetu.

„Dobrý den.“

Vedoucího Špačka tušení neklamalo. Do krámu se dostavil kup. Ten pán — jmenoval se Dočkal — byl vedoucím závodního orchestru v jakémsi Podubí a potřeboval do orchestru dva tenory saxofony a jeden zesilovač za pět tisíc. Vytáhl šrajtofli — tak to později pan Špaček líčil — v níž měl doslova napěchovaný pakl pětistovek, a řekl: „Raději bych to ovšem vzal na fakturu, protože ještě dneska musím platit v Klenotech nějaké hodinky pro naše nejlepší pracovníky.“

„Jak si račte přát, pro podnik to můžeme udělat na fakturu.“

„Výborně,“ řekl vedoucí orchestru Dočkal, „tady někde jsem měl písemnou objednávku, aha, tady,“ a předal vedoucímu prodejny řádně vyhotovenou objednávku na dva saxofony a zesilovač. Vše řádně sepsáno, podepsáno a potvrzeno razítkem závodního výboru n. p. KORUND Velké Zádubí. Když si vedoucí prodejny všiml právě toho Zádubí, nemusel se ani ptát, ten člověk to okamžitě vysvětlil. U nás v okrese nedostanete jedinou šedesátku, věřil byste tomu? Ovšem, řekl pan vedoucí, věřil, tyhle hračičky jdou slušně už několik let na odbyt, a tak není divu. My je naštěstí máme.

„Ježíšmarjá…“ povídá najednou ten člověk, „jsem já to ale číslo, no to je jedno,“ a jak tak dával tu náprsní tašku do kapsy, stále nevěřícně kroutil hlavou.

„Stalo se snad něco?“ ptal se vlídně vedoucí prodejny Špaček; mrkl na objednávku; byla úplně v pořádku.

„Ale nic,“ řekl zas vedoucí orchestru n. p. KORUND a rozhlédl se prodejnou. „Koukám, pěkný delicie, hm,“ mlaskl uznale jako pravý odborník.

„Poslední dva kousky,“ řekl pan Špaček smutně. Vedoucí orchestru Dočkal jako by se teď hlouběji zamyslel.

„Anebo že by…“ řekl stále tak hluboce zamyšlený.

„Sto osmdesát…“ diktoval si do pera pan vedoucí, „má pán snad ještě nějaké přání?“

„Nebo že bych tu nechal ten zesilovač a vzal jen ty dva saxíky?“ přemýšlel nyní velmi usilovně vedoucí závodního orchestru Dočkal, prst na spodním rtu. „Ale ne, ne, ne, pane vedoucí, jen pište dál, zboží samozřejmě beru všechno, jenomže hm…“ rozpačitě se usmál, „to je to; že já musím dneska ještě vyzvednout ty hodinky. Musí jich bejt dvacet po sedmi stovkách.“

„Aha, nojo, aha,“ brumlal pan vedoucí Špaček a vyplňoval faktury.

„Ta naše Hudečkové, ona má někdy místo hlavy květák. Já říkám ovšem něco daleko horšího,“ zasmál se. I pan vedoucí se tomu vtipu povinně zasmál. „A jak to tak počítám, dala mi o čtyři tisíce osm set míň… no jo, dvanáct, čtrnáct, šestnáct…“ počítal to znovu poctivě vedoucí orchestru Dočkal. „To jsou tak kšefty. Bože, ta Hudečkové… Aspoň kdyby to nemuselo bejt zejtra ráno. Zejtra ráno to odevzdáváme na podnikové slavnosti našim … našim … no prostě našim nejlepším těm… Nojo, co jsem neřek, čtyři tisíce osm set chyběj,“ usmál se ještě rozpačitěji vedoucí orchestru Dočkal.

Vedoucí prodejny hudebních nástrojů Špaček se napřímil, úslužně se usmál a řekl: „Velice rád bych vám pomohl, jenomže opravdu nevím jak.“ Zase se sklonil, přičinil podpis na fakturu znějící na víc než deset tisíc korun. Byl spokojen. Plán bude přece jenom splněn.

„To bohužel taky nevím,“ otevřeně přiznal vedoucí závodního orchestru Dočkal, jemuž navíc napařili odměny pro nejlepší pracovníky. „Celá smůla je v tom, že v Klenotech mi to v žádném případě neudělají na fakturu.“

„Neudělají?“ divil se pan vedoucí Špaček.

„Ne, to už jsem si ověřil. Sakra, sakra.“

Oba dva vedoucí o tom přemýšleli.

„No nic,“ řekl vedoucí orchestru a s úsměvem nad tím mávl rukou. „Máte to?“

„Počkejte, a co to udělat tak, když to tak hoří,“ vedoucí prodejny otevřel pokladnu. „Kolik jste říkal? Čtyři tisíce?“

„Osm set, osm, ano, set,“ koktal samým rozčilením pan Dočkal.

Vedoucí Špaček vytáhl z kasy denní tržbu.

„Vy vážně…“ hlesl pan Dočkal s úžasem. A pak to rozjel: „Já vám tu nechám svoji legitimaci, zesilovač v zástavě, a ještě vám na to dám štempl a ještě můžu…“ sypal ze sebe záruky jednu za druhou ten člověk ze Zádubí, který se tak nečekaně octl v úzkých.

„Ale to vůbec není třeba,“ usmál se vedoucí Špaček. „Ten zesilovač bude úplně stačit. Opravdu, pane Dočkal.“

„Jéžiš, to byste byl učiněný zlato, pane vedoucí. Tím byste mi vytrh trn z paty v hodině dvanáctý.“

Vedoucí Špaček předal beze slova podnikových pět tisíc vedoucímu orchestru Dočkalovi. Ten mu vroucně děkoval a přitom podepisoval fakturu na deset tisíc. Byla to vlastně oboustranně výhodná akce. Pan Špaček splní čtvrtletní plán a pan Dočkal si může jít koupit hodinky pro svoje nejlepší pracovníky. Lidé, to je marné, si mají vycházet vstříc.

Pan Dočkal ještě nadiktoval panu Špačkovi číslo svého občanského průkazu i bydliště a na papírek napsal, že si půjčil pro ZV ROH n. p. KORUND v Hudebních nástrojích 5000 Kčs, které splatí do týdne. Pod to dal štempl ZV ROH a podpis Dočkal Josef. A ještě datum. Všechno úplně v pořádku.

„Haló, ty saxofony,“ zvolal s úsměvem za rozrušeným panem Dočkalem vedoucí Špaček. Pan Dočkal zavrtěl hlavou nad tou svou typickou zapomnětlivostí, vzal obě těžká pouzdra a odporoučel se s mnoha díky. Zvoneček nade dveřmi Hudebních nástrojů zacinkal, jakoby závěr z Prodané Dobrá věc se podařila. Pan Špaček mrkl na hodinky, nu ovšem, bude se zavírat, vždyť je šest.

5

Vyšetřovací skupina, které velel major Bajer a kam kromě poručíka Morávka patřil i podporučík Havlík, měla dveře od čísla 13 až do 22. Prohlásil-li někdo, že kluše na třináctku, znamenalo to, že má audienci přímo u náčelníka — majora Bajera. Tenhle major vůbec slynul náramnou pověstí. Rozpletl už několik slušných gordických uzlů a bylo jen logické, že veškeré operativní pátrací úkony v případě podivných okolností při pokusu o sebevraždu nechá provést některým ze svých nadaných podřízených pracovníků.

Nadaný podřízený pracovník podporučík Havlík seděl na dvaadvacítce a zamyšleně sypal kávu do hrnku od tety Míly. Místnost, či vlastně místnůstku s ním sdílel poručík Pavel Morávek, mladý muž příjemného zevnějšku. Zrovna se hrabal ve spisech případu 387/A, vážícím přibližně 3 kg. Asi tak tisíc stran. Menší havárka v jednom větším průmyslovém podniku a škoda — ani se neptejte. Pachatel zatím neznámý, nebo přesněji řečeno: zatím ne dost průkazně usvědčený. Tak.

Podporučíkovi Havlíkovi bylo kolegy Pavla Morávka upřímně líto. Drapl takzvanou „kládu“ a přenést ji bez pošramocení na správný břeh Spravedlnosti nebude procházka pod lipami.

Telefon.

„Slyším,“ zvedl to Pavel. „Tvoje, Péťane.“

… a tak se podporučík Havlík dověděl, že sebevražedkyně Emílie Sedláčková, hlavní pokladní Stavebního podniku, je z toho nejhoršího venku; ale bylo to doslova o fous.

„Zachránil ji vlastně ten Špička. Štika,“ opravil se Petr Havlík vzápětí. „Kdyby ji včas nenašel, bylo by po všem.“

„O čempak si to tam vyprávíš, co-co-co,“ tázal se přítele Pavel Morávek. Tím zároveň vystavil před svým kolegou a přítelem na odiv své momentální zaneprázdnění.

„Včera,“ nenechal se ani v nejmenším ovlivnit přítelovým nezájmem Petr Havlík, „jestli si vůbec ještě vzpomeneš na tu sebevraždu, co mi ji hodil na krk náčelník…“

„Anó,“ řekl Pavel Morávek zpěvavým tónem.

„… tak už ji z toho přece jenom dostali,“ řekl Petr. Na konci věty hodně klesl hlasem.

„Ještě štyry sta stránek,“ řekl suše Pavel Morávek, zapřel se zády do opěradla, zahalekal a vzpažil. Potom opět připažil. „Co je?“ zeptal se přítele, který si zamyšleně mnul bradu.

„Jenže,“ pravil jeho přítel smutně, „kde je teď těch osmadvacet tisíc? Ty nám ovšem ještě chybí.“

„Chybí a chybí,“ řekl moudře Pavel Morávek a obrátil list své 387/A. A z čiré kolegiality se zeptal: „Co chybí a kde chybí?“

„V kase.“

„Čili ta pokladní obdrží pěknou paletu.“

„A hele, ty mě posloucháš,“ podivil se velice upřímně Petr Havlík. „Já myslel, že si vedeš samomluvu k tý svý józe.“

„Voda!“ upozornil přítele varovným výkřikem Pavel Morávek; a vskutku, voda již vřela!

Za chvilku se linula místnůstkou 22 vůně levného druhu kávy a podporučík Havlík dlouho vyjadřoval své roztrpčení nad tím, že se celé neděle nedostane „do terénu“, a když mu pak přidělí náčelník „případ“, skončí to vlastně dřív, než to začalo.

„Co tady na tom mám ještě dělat?“ řekl teď skoro zoufale. „Jedině čekat, až se ta ženská jakžtakž zmátoří, a pak vyslovit zatýkací formuli. Krucipísek práce.“

„Zkrátka máš smůlu,“ pravil jeho přítel s účastí.

„Cože?“

„Říkám, že máš smůlu.“

Podporučík pohlédl téměř udiveně na svého přítele poručíka a tiše řekl: „Ježíšmarjá, tenhle chlap dovede člověka potěšit.“

Pavel Morávek vstal, položil příteli ruku na rámě a jako vlastní otec mu řekl: „Přece jsi ňákej chlap.“ Využil hned toho, že stojí, a opláchl tety Míly hrnek.

„Tobě se to mluví,“ pravil trpce přítel, „ty máš aspoň ještě šanci na svejch neprobádanejch čtyřech stech stránkách, a já — co já?“

Pavel Morávek praštil do neprobádaných stránek, až se zvedl chuchvalec prachu.

„Vidíš? Všechno, co tam bylo, právě teď vyletělo do vzduchu, Péťane. Prach, nic než prach,“ skončil Pavel Morávek téměř biblicky.

„Člověk se na to dá,“ řekl velice nostalgicky Petr Havlík, „protože si myslí, prospěju lidem. Přijdu na něco, co bude prostě stát za to. A zatím…“ mávl rukou, „oba skončíme jako vrátný v ňákým muzeu kriminalistiky.“

A zase telefon.

„Vem to ty, Pavle, prosím tebe.“

„Slyším… Buď zdráv, jo jo jo, je, předám.“

„Podporučík Havlík?“ ozvalo se ve sluchátku. „Tady Juran. Petře, člověče, ta ženská se přiotrávila asi něčím jiným. Teda abys rozuměl, v těch tubách byl sice desetimiligramovej plegomazin, jenže ze žaludku jí ho vypumpovali děsný kvanta. Musela toho vzít buď plnou hrst, anebo…“

„Vražda!“ zajásal podporučík Havlík.

„Anebo…“

„Jasně! Úkladná! Ty, Pavle!“

„Jakej Pavle? Haló…“ ze sluchátka se ještě něco ozývalo, ale to už podporučík Havlík nevnímal.

Měl svou první úkladnou vraždu.

6

Je to fešák, o to nic, řekla si vedoucí prodejny Klenotu paní Božena Jindráčková hned, jakmile ten člověk vstoupil. Byl skoro čas na roletu a paní Božena už v nohách cítila ten celodenní rajt za pultem. Dnes na to byla od rána úplně sama, protože Marína dostala chřipku. Upřímně řečeno, nejraději by taky pověsila na roletu tabulku Pro nemoc zavřeno a šla do postele, už ji škrábalo v krku od včerejška. Jenomže když si představila čekárnu plnou pokašlávajících chřipkařů, raději si řekla — zkusím to umordovat acylpyrinem, co to udělá. Držela na acylpyrin. Můžete mít jakoukoli nemoc, acylpyrin vám ji sice nevyléčí, ale udrží vás na nohou. Můžete nejen stát, ale dokonce i chodit, potíte se, v hlavě vám šumí, ale teplota není. A není-li teplota, je pro každého závoďáka člověk zdravý jak rybička, a nesmí ho tudíž ani napadnout dát si na rolo nějakou cedulku.

„Dobrý den, přejete si, prosím,“ obrátila se k tomu fešnému člověku — ať mu bylo maximálně pětatřicet, usoudila, jak si ho tak měřila zpod klížících se víček, „ale opravna, prosím, dneska nebere.“

„Dočkal,“ řekl ten člověk a příjemně se na ni usmál. „Z Korundu. Přišel jsem učinit objednávku.“ Sáhl do kapsy. „Pro náš závodní výbor.“ Vytáhl papír a dal jej na stůl. „Zde, prosím.“

Objednáváme… četla zamženým zrakem vedoucí Jindráčková, další písmenka se jí rozmazávala, acylpyrin možná zhoubně působí na ostrost zrakovou.

„Je to pro naše vedoucí brigád socialistické práce,“ vysvětloval příjemným hlasem ten… jakže se jmenuje?… a vida, dole na objednávce je čitelný podpis. Jménem závodního výboru předseda Dočkal Josef. A dnešní datum. Což o to, předsedu mají v tom Korundu šaramantního.

Boženka zmobilizovala všechny své síly a usmála se na předsedu závodního výboru.

„Okolo sedmi set,“ uvažovala. „Tak buď okolo čtyř pěti set, anebo pak už zas dražší, za dvanáct set a víc.“

„Nevadí,“ řekl předseda Dočkal, „i dražší.“ A zase se tak přívětivě usmál. Měl fousky jako jeden herec z filmu pro pamětníky.

„Vy to chcete na fakturu?“

Josef Dočkal přikývl.

„Dvacet kusů celkem,“ četla Boženka nahlas a hlas se jí maličko třepotal.

Josef Dočkal s úsměvem přikývl.

„Dobře,“ řekla a otevřela spodní šuple. Začala na pultě rozkládat sady přímek, slav, gubek, poběd, glasshütek… „Račte si vybrat,“ lehce přejela rukou nad tím tikajícím bohatstvím, přesvědčena, že pan Dočkal bude váhat, přebírat, měnit rozhodnutí. Zmýlila se však. On ukázal na sadu nárazuvzdorných primek a prachutěsných slav, přibral ještě německé automaty a koupě za víc než patnáct tisíc byla uzavřena doslova v mžiku.

„Škoda,“ řekl nakonec tento výborný zákazník, „že s sebou nemám peníze, hned bych si koupil taky jedny pro sebe,“ a s lítostí otevřel peněženku. Byla nabita pětistovkami.

„O,“ udělala paní vedoucí.

„Bohužel nejsou moje, paní vedoucí, patří podniku. Musím ještě zaskočit vedle, zaplatit fotopřístroje,“ a jak to říkal, přepočítával pětistovky. „Ježíšmarjá,“ povídá najednou — to už paní Boženka hbitými prsty připravovala úhledné balíčky pro nejlepší pracovníky n. p. Korund — „ta naše Helenka je ale popleta… nojo,“ přejel palcem hrany pětistovek, „dala mi o celých pět tisíc míň. To je hrozná práce, když…“ a předseda závodního výboru z Korundu bezradně pohlédl na paní vedoucí.

„Nenechal jste je někde?“ ptala se s účastí.

„Ne, ne, to je v pořádku,“ řekl náhle mnohem klidněji. „Podpisoval jsem dvanáct tisíc tři sta, to vím náhodou bezpečně. Jenomže ty foťáky…“ Začal se prohledávat, našel nějaký tenoučký papírek a zmuchlal jej. „No jo, už to mám. Promiňte,“ dodal pak omluvně a kapesníkem si otřel čelo. „Už jsem se lek, že jsem to opravdu někde poztrácel.“

„Hlavně že je vše v pořádku,“ usmála se na předsedu CZV ROH paní Boženka Jindráčková a vytvářela dál úhledné balíčky.

„Smůla je jedině v tom, že v těch fotopotřebách to musím zaplatit ještě teď, do šesti, jinak nás budou penalizovat. Teda mě. To jsou tak kšefty. Vidíte, že ani předseda závodního výboru to nemá nejlehčí. Řek jsem si naší Helence o nižší částku. No a vidíte to, malé opomenutí a bude mě stát nejméně tři stovky.“

„Ale né,“ soucitně protáhla paní Boženka, „nedalo by se to nějak…“

„Jak? Máte skoro šest,“ podíval se předseda nu svá staré hodinky. „Za deset minut. Kde seženu za deset minut pět tisíc?“ Usmál se. „Mám to prohrané na celé čáře. No nic, patří mi to.“

Ale záhy se ukázalo, že vůbec nic není Ještě prohrané. Dalo by se to totiž udělat i tak, že předseda Dočkal by tu nechal co by zástavu některé z právě koupených hodinek zhruba tak v ceně Kčs 5000.— s příslibem, že peníze, které by mu paní Boženka teď půjčila, zítra ráno přinese buď on, anebo Jeho sekretářka. Chápete? Kromě toho tu pan Dočkal může nechat i potvrzení o půjčce sjednané mezi čtyřma očima, navíc opatřené razítkem závodního výboru.

Ujednáno. Paní Boženka si ještě opsala číslo jeho občanského průkazu. Všimla si sice, že ve skutečnosti je pan Dočkal mnohem větší fešák než na fotce v OP, ale to už tak bývá; ona taky nebyla příliš fotogenická, alespoň to o sobě tvrdila.

„Jste učiněné zlato,“ sdělil jí Josef Dočkal, když přejímal z jejích rukou pět tisíc. „Vytrhla jste mi doslova trn z paty v hodině dvanácté. Či spíše — zavtipkoval — v hodině osmnácté. Kdybyste cokoli potřebovala ze sortimentu našeho závodu…“

„Ale Jděte,“ usmála se Boženka, která pojednou úplně zapomněla na všechnu únavu.

Byla ráda, že pan Josef Dočkal už nebude muset platit penále ze svého. Je to sice proti předpisům, půjčovat z kasy, byť jen na pouhých dvanáct hodin, ale — opakovala si Boženka znovu, ještě když zamykala krám — je-li to takový fešák…

3. kapitola

1

„Dobře, ale opravdu jenom tři minuty,“ svolila konečně lékařka na resuscitačním oddělení. „Moment,“ zvolala ještě, „sestra vám dá plášť.“

A v tom plášti si podporučík Havlík připadal dost nesvůj. Jednak mu byly nějak dlouhé rukávy a pak taky tomu chyběl spodní knoflík, takže mu za chůze vlály cípy pláště jak ve vichřici. Ale tu sestřička, ta byla velice příjemná. Marcelko, na ni kdosi zavolal.

Usmála se. „Tak takhle tedy vypadá tajnej,“ řekla mu v letu chodbou.

„Prosím? A ták,“ usmál se. „Spíš kuchař, kterej ztratil čepici.“

„A koukám i knoflík,“ bystře zaznamenala. Náhle to prudce zbrzdila. „Prosím, pane Bretschneider,“ a ukázala na dveře číslo 22. Náhoda?

Ještě než zaklepal a vstoupil, zeptal se té milé dívenky v modrobílé uniformě: „Vy máte ráda Švejka?“ A když horlivě přikývla, sdělil jí: „Tak já jsem podporučík Dub,“ a tišeji dodal: „To kdybyste mě snad někdy sháněla.“

„Fajn,“ řekla ta dívka. „Ale víte, že mi spíš připomínáte jednoročáka Marka?“

„A mohla byste ml ještě prozradit proč?“

„Jindy,“ usmála se ta milá dívenka a zvedla tři prsty. „Tři minuty, podporučíku Havlíku.“

Odkud mě to děvče zná, kde zaslechlo mé jméno, přemítal překotně podporučík, ještě když vcházel do pokoje číslo 22. Teprv když zavřela dveře, vzpomněl si, že vlastně celou tu dobu byla u toho, když se hlásil té přísné doktorce. Někdy opravdu stačí se jenom trochu víc soustředit.

„Dobrý den,“ řekl. „Já hledám paní Emílii Sedláčkovou, prosím.“ Paní Emílii Sedláčkovou však nemusel hledat. Ležela prozatím na tomhle dvoulůžkovém pokoji sama. Byla stále Ještě těžký pacient. Kolem její postele visely baňky a vinuly se hadičky; Jedna jí ústila v předloktí v tmavě namodralém místě. Podporučík Havlík nasucho polkl.

„Paní Emílie Sedláčková, prosím?“ opakoval snad ještě tišeji.

Paní Emilka k němu obrátila své ztrápené oči. Pootevřela rty, jakoby na pozdrav, který podporučík Havlík pohříchu nezaslechl.

V téže chvíli pochopil, že z výslechu mnoho nebude. Téměř bojácně sevřel opěradlo bílé židle a pomalu si ji nesl k posteli. Přitom se tak neurčitě usmíval, jakoby na omluvu. Věděl o tom svém úsměvu, ale nedokázal proti tomu nic dělat. Především mu bylo paní pokladní nesmírně líto. Nenáviděl zdravotníky pro jejich drastické metody léčby, jako by už nestačilo, že člověku vypumpují žaludek.

Usedl a tiše si odkašlal.

Pak promluvil. Když mluvil, dělal delší pauzy mezi slovy, než je obvyklé. Doufal, že snad takhle ho ta paní spíš pochopí.

„Paní pokladní, já jsem podporučík Havlík z Bezpečnosti. Jsem pověřen…“ odkašlal si, „pověřili mě, abych vyšetřil okolnosti vaší… váš případ,“ dodal co nejneutrálněji. „Jmenuju se Havlík.“ Vzápětí si uvědomil, že tohle už řekl asi pětkrát. Pokrčil tedy rameny. „Vím, že vám není moc dobře. Ale postačí, když budete pouze stručně odpovídat na moje otázky. Ano, ne, ano, ne. Rozuměla jste mi, paní pokladní?“

Rty paní Emilky s námahou vykroužily slovíčko „ano“.

„Výborně, paní pokladní, tak…“ podporučík Havlík si popostrčil židli po linoleu ještě o kousek blíž k posteli.

„Tak. A teď se, prosím vás, soustřeďte. Je to velice důležité, nač se vás nyní budu ptát, paní pokladní. Můžete se soustředit?“

Paní Emilka mírně hnula hlavou na znamení, že se pokusí.

„Paní pokladní, prosím vás,“ podporučík Havlík se nadechl a předklonil, „ta vaše … respektive … no myslím to spolykání tolika prášků… to bylo, paní pokladní, úmyslné?“

V tváři paní Emilky se nepohnul ani sval. Čím to, neporozuměla snad otázce? znepokojil se podporučík a ještě více se předklonil.

„Paní pokladní, rozuměla jste mi? Nezlobte se, že to musím tak formulovat, ale…“ napřímil se, skoro plaše se usmál a pak se zeptal: „Vy jste měla v úmyslu spáchat sebevraždu?“

Její oči ho nechápavě pozorovaly. Pak se mírně pohnula i hlava.

Rty cosi nesouhlasně vyslovily.

„Nechtěla,“ řekl podporučík, jako by to diktoval do protokolu. „Dobře. A proč jste si tedy vzala tolik těch prášků?“

A opět ty smutné a nechápající oči. Pak pohyb hlavy s vynaložením značné námahy a hlas skoro neslyšný: „Vzala jsem… prášky … plegomaziny…“

„Chcete říct,“ pokračoval opět trpělivě, srozumitelně a hlasitě podporučík, „že prášky, které jste si vzala, berete normálně i jindy?“

Paní Emilka tiše přitakala.

„Zajímavé,“ řekl podporučík a svraštil čelo, jako by mu tu cosi nehrálo. „Paní pokladní,“ obrátil se k ní opět, „s kým jste mluvila ten den naposled? Rozumíte, kdo s vámi mluvil těsně předtím, než…“

Paní Emilka chvíli neodpovídala. Buď si nemohla vzpomenout, anebo — i to je možné — že by otázka opět nebyla jasně formulována? No nic, znova, řekl si podporučík Havlík zarputile a postrčil si židli o dva centimetry dozadu.

„Takhle, paní pokladní,“ povzdechl si. „To odpoledne, to osudné odpoledne,“ dodal „jste měla rozhovor s panem účetním Štikou. Je to tak?“

„Ano.“

„Správně. S kým ještě.“

„Ještě…“

Podporučík doslova visel na jejích rtech.

„Ještě…“ opakováním zbytečných slov se bohužel dost vysilovala, „ještě s panem vedoucím Šárou.“

„Ovšem,“ souhlasil okamžitě podporučík. „S ním jste kontrolovala sáčky, viďte?“

„Ano, sáčky.“ Přes tvář jako by jí přelétl stín.

Ne, ještě jinak, rozhodl se z čista jasna podporučík Havlík.

„Paní pokladní,“ řekl skoro zoufale, „kdo všechno v podniku věděl, že berete ty prášky?“

„Nevím,“ zaslabikovala.

„No tak, vědělo to hodně lidí?“

„Myslím … myslím, že ano,“ připustila paní Emilka. „Tak konkrétně, kdo to mohl vědět?“

„Všichni z obou účtáren to asi věděli.“

To byla nejdelší věta, jakou zatím vyslovila, a byla to zároveň ta nejhorší zpráva, jakou mohla podporučíkovi sdělit. Všichni věděli, že bere plegomazin, bzučelo mu v hlavě, všichni jsou tedy podezřelí, že vyměnili své kolegyni v tubě dvě tabletky navrchu. Stačí však pouhé dvě tabletky o vyšší intenzitě způsobit takovýhle šok?

„Paní pokladní, a jste si jista, že to byly opravdu jenom dvě tabletky?“

Dveře se tiše otevřely, v nich sestřička Marcelka a tři zdvižené prstíky.

„Ano, vím,“ řekl disciplinovaně podporučík a naposledy se obrátil k ztrápené tváři na posteli. „Moc vám děkuju, paní pokladní, a přeju vám, abyste se brzy uzdravila.“ „Pane podporučíku…“

„Hned, sestři,“ řekl podporučík, byl už mezi dveřmi, ale ještě se vrátil k lůžku.

„Já v životě nevzala z kasy halíř. Musíte mi věřit.“ „Já vám to věřím. A toho, kdo bral z kasy ty peníze, určitě najdeme. Spolehněte se. Na shledanou.“

A tehdy se poprvé tvář na bílém polštáři pousmála. „Promiňte,“ řekla sestřička Marcelka, když už zas podle sebe klusali chodbou. „Odpusťte, že jsem si z vás před chvílí dělala legraci. Musíte mi určitě zavolat, až ho čapnete; zavoláte?“

„Vypadám na to, že bych mohl někoho čapnout?“ otázal se jí podporučík, a pak se na sebe usmáli před vrátnicí. „Na shledanou, zavolám!“

„Hej,“ vykřikla za ním Marcelka od hlavního vchodu, „a co ten plášť?“

2

„Já jsem prosím, Jindráček,“ představila se strana; nadpraporčík Prosek mrkl na hodinky: čtvrt na devět, prokristapána, co tenhle tu chce, že by se mu ztratila čuba? — „a volal jsem sem, je to chvilka. Jindráček.“

„Jo, to jste byl vy?“ protáhl poslední slabiku nadpraporčík Prosek, tak ne čuba, a vzpomněl si okamžitě; to je ten telefonát z hodinářství.

„Posaďte se, pane…“

„Jindřich Jindráček,“ řekl návštěvník a ještě se neposadil.

„Jste vedoucím hodinářství,“ zavrčel na něho nadpraporčík. Byl tady na všechno sám, chřipka řádí a stavy na oddělení jsou přímo zoufalé. Je pomalu devět a člověk aby ještě úřadoval.

„Přisuňte si židli.“

„Ne prosím,“ řekl pan Jindráček a přisunul si židli, „to je prosím manželka. Tou vedoucí,“ a ještě dodal jakoby na omluvu: „V těch Klenotech, prosím.“

Nadpraporčík Prošek na něho ospale mžoural. Na stroji, rozhodl se, psát nebudu. Pro forma otevřel nějaké desky.

„Tak ještě jednou vlastními slovy, pane Jindráček.“

„Vlastními slovy?“ divil se pan Jindráček.

„Když budete tak laskav,“ řekl nadpraporčík; zkoušel propisku. Vyskakovala a zapadala. Cvaky cvak. Teď jen ještě aby taky psala.

„Dobrá,“ souhlasil konečně ten Jindráček, „pokusím se vám to zopakovat, totiž jestli…“ ohlédl se a vzepřel se oběma rukama o sedadlo, jako by se chtěl na židli nadzvednout, napadlo nadpraporčíka; ta propiska kupodivu psala. JINDRÁČEK, napsal si nadpraporčík na papír.

„Tak prosím, já poslouchám,“ řekl nedočkavě a připsal: JINDRÁČEK JINDRÁČEK. To jméno napsal na papír ještě několikrát během Jindráčkova vyprávění. A bylo to celkem zajímavé vyprávění…

Tak si představte, že dnes odpoledne, spíše už k večeru, vlastně těsně před skončením otevírací doby neboli krátce před šestou — pan Jindráček byl opravdu puntičkář — přišel do prodejny Klenotů jistý člověk, jakýsi pan Dočkal, křestním jménem Josef. Řekl, že dělá předsedu závodního výboru Korundu ve Velkém Zádubí. To je taková ta fabrika, kde se vyrábějí všelijaké věcičky do kuchyně, jako například hliníkové pánve. Ale abychom neodbočovali. Dotyčný Dočkal si na fakturu vyzvedl u manželky pana Jindráčka dvacet hodinek, respektive si jich vyzvedl dvanáct, neboť osm kusů ponechal manželce jaksi v zástavě na pět tisíc korun, které si u ní do zítřka rána vypůjčil, neboť — jak pravil — potřeboval nutně zaplatit ještě týž den hotově nějaký účet za ten jejich ROH. Sekretářka mu prý vyplatila na hotovosti méně o pět tisíc — byla to prý nějaká mýlka nebo co — a manželka mu ve sle pé důvěřivosti opravdu půjčila celých těch pět tisíc, představte si to.

Nadpraporčík Prosek nad papírem chápavě pokýval hlavou. Pak hlavu zvedl. „A dál?“

„No přece…“ hlesl pan Jindráček a nadechl se. „Vám se to nezdá ani trochu podezřelé?“

Nadpraporčík Prosek zacvakal propiskou.

„Moment,“ řekl nadpraporčík, definitivně zasunul tuhu v propisce a odstrčil od sebe blok, jako by se ho štítil. „Tak především — má na tu půjčku vaše paní potvrzení?“

„No…“ nadechl se nedůvěřivý manžel, „no to má, to má. Jenže…“

„Ještě okamžik, pane… pane Jindráček,“ mrkl nadpraporčík do bloku. „Legitimoval se jí ten ten — ten Počkal, či jak?“

„No to se sice legitimoval, jenže…“

„Tak moment,“ začínal toho mít opravdu dost i klidný nadpraporčík Prosek, který tu byl na všechno od rána dočista sám. „Proč nepřišla — je-li tu vůbec něco v nepořádku — vaše paní osobně, proč jste tu vy, pane Jindráček? No, proč jste tu vy?“

„No já… protože…“ tápal Jindráček a ohlížel se, jako by si teprve nyní uvědomoval, že je tu sám, to jest bez paní. „Já musel přijít sám, protože moje paní…“ a jakoby na omluvu své paní prohlásil: „Když ona je to taková důvěřivá husa.“

Nadpraporčík Prosek se zahleděl kamsi mimo.

„Ten chlap bude zaručeně nějakej podvodník, na to vemte jed,“ tvrdil pan Jindráček, jehož paní měla potvrzení o půjčce, číslo občanky, dokonce i fakturu s razítkem závodního výboru. Tak proboha, co ten Jindráček ještě chce v devět tady?

To sice nadpraporčík Prosek nevyslovil, nicméně nějaká takováhle otázka byla doslova čitelná na jeho nakrabaceném čele.

Nahlas řekl jenom: „To se na mě nezlobte, pane Jindráček, ale já vám nějak nerozumím.“

„Hned mi porozumíte,“ řekl pan Jindráček optimisticky, „jen co vám řeknu, že jsem tam volal.“

„Kam?“

„Do Korundu, na závodní výbor.“

„Do Zádubí?“

„Ano,“ řekl Jindráček a hluboce vzdychl. „Nikdo to tam nebral.“

„Ale dejte pokoj,“ zahučel nadpraporčík.

Pan Jindráček si však nadpraporčíkova záměrně zlehčujícího tónu nepovšiml, neboť pokračoval ve svém trvale udýchaném líčení: „Mluvil jsem však s vrátnicí. Totiž s vrátným. Řekl jsem mu, že bych hrozně rád hovořil se soudruhem Dočkalem ze závodního výboru. A teď dávejte dobrý pozor.“ Nadechl se. Teď musí prasknout, pomyslel si mimoděk nadpraporčík. „Na závodním výboru v Korundu žádný Dočkal není a nikdy nebyl.“

Kdyby nyní pan Jindráček stál, mohl by se teď triumfálně posadit.

„Není a nikdy nebyl,“ opakoval s výrazným přízvukem na každé slabice. „Je to podvodník.“ A když se zase dostatečně nadechl: „Sprostej podvodník.“ Z očí pana Jindráčka dštily hromy a blesky. „A ta moje…“ nechal trvat pauzu, „mu naletí.“

Tentokrát, pomyslel si nostalgicky nadpraporčík, by mu sem ta husa pásla. V duchu se tomu usmál, ale vzápětí si uvědomil, že musí zachovat dekorum. Tušení toho člověka má zřejmě jakés takés opodstatnění. Dočkal není a nikdy nebyl, řekl to tu přece jasně. Nadpraporčík Prošek pochopil, že musí otevřít blok a zmáčknout propisku.

„Tak dobře,“ vyslovil to, jako by se vzdával. Opřel se lokty o stůl, sfoukl popel na zem a unaveně zvedl oči. „Udala vám vaše paní popis toho muže?“

„Ta?“ frkl Jindráček s krajní nevolí. „Prosím vás!“

„Ona vám vůbec neřekla,“ divil se nadpraporčík, „jak ten člověk vypadal?“

„Ale řekla, řekla,“ živě souhlasil pan Jindráček a v jeho hlase se proplétaly nitky zlosti s nitkami zoufalství, „zajisté, že řekla. Byl to fešák. To je všechno, co o něm vím. Fešák, pane.“

„No tak moment. Co barva vlasů, očí, výška, oblek a tak dále? Nic?“

„Nic,“ řekl pan Jindráček a obrátil oči v sloup. „Ona si všimla jenom toho, že…“ nadechl se a tentokrát připomněl nadpraporčíkovi krocana, „byl fešák.“

„Ženský,“ suše konstatoval nadpraporčík Prošek a pustil propisku na desku stolu. Pan Jindráček foukl jak propíchnutý balón a taky něco cvaklo. Nadpraporčík na chvíli zmizel panu Jindráčkovi z očí. Když se opět objevil za stolem s propiskou v ruce a poněkud brunátný v tváři, tiše, unaveně, až ospale pronesl: „Takže fešák, a přišel v šest.“

3

Na jednu legitimaci — Vilda měl prostě takovou zásadu — se dá pracovat nejvýš týden. První a druhý den jste jako ve vatičce — tyhle úvahy vedl Vilda v duchu při kávě v hotelu Slovan — třetí den bychom mohli nazvat jako první rizikový, neboť tehdy obvykle oběť z prvního dne začne být nervózní, když neobdrží půjčené dvě tři stovky; pravděpodobnost prudkého zásahu je však stále ještě malá. Ta je vyšší až čtvrtý den, případně den pátý. Pracovat šestý den či dokonce sedmý na jednu a touž legitimaci je již riskantní, nicméně možnost úniku tu stále ještě je. Zahájit však práci na stejný občanský průkaz další týden, to už je vyložený amatérismus. A amatérismus se zejména v této profesi rozhodně nevyplácí.

„Pán si bude ještě přát?“ tázal se číšník v mírném předklonu.

„Děkuju, za chvíli mi to jede, platím,“ odpověděl Vilda Vyskočil se zdvořilým úsměvem.

„Přivolám pánovi vrchního,“ pravil číšník vznešeně a tiše se vzdálil.

Vilda měl rád hotelové prostředí. Máte tu ticho, teplo, pivo, podmínky pro práci přímo skvělé. Konvenovaly mu sice mnohem spíše dámy, nebo ještě raději mladší dívky z bister, které skoro vůbec nedělají potíže, byl však přesvědčen, že svým zjevem dokáže zapůsobit i na vrchního. Hlavně spoléhal na svoji nabitou prkenici, ta je nakonec důležitější než zjev.

Za poslední tři dny zpracoval lóžově sedm případů s celkovým výtěžkem okolo dvou táců hrubého. Hezký výkon za pouhé tři pracovní dny na jednoho člověka nedávno propuštěného — Vilda to i v duchu nazýval oním honosným úředním názvem — z výkonu trestu. Ty šaty, do nichž vrazil takové nekřesťanské peníze, se tedy už za tři dny bohatě vyplatily! Na zjevu se nemá šetřit, kdepak.

„Přál jste si platit?“

Tak vrchní by tu byl. Jakpak vypadá? Pod přívětivým úsměvem hosta jako by přeskakovaly jiskry vysokého napětí. Zkušený starý mazák, říkal si Vilda. Bude třeba volit postup krajně obezřelý. Především vytáhnout velmi nedbale prkenici, otevřít ji, tak, správně…

„Tak to máme jednu vídeň, jeden sachr, minerálku…“ odškrtával vrchní a přitom kreslil veliké číslice na účtenku s červeným memorandem SLOVAN, „celkem deset dvacet, prosím.“ A jak trhl, účtenka mu vyletěla z ruky. Host se pro ni svižně shýbl, přičemž shodil ze stolu svoji náprsní tašku. Stovky a pětistovky se rozsypaly po podlaze.

„O!“

„Děkuji.“

Pan vrchní mu ten majeteček ochotně pomohl sebrat a host se ukázal jako grand. „Patnáct,“ řekl s klidem gentlemana, který umí dát čtyři osmdesát dýška.

„Děkujeme vám,“ řekl pan vrchní — dal si velice záležet na plurálu, aby i hostovi bylo jasné, že z diškrece budeme mít prospěch my všichni — a další spokojený host se s halou hotelu SLOVAN rozloučil.

Úsměv z Vildovy tváře nezmizel ani na ulici. Vilda Vyskočil byl přesvědčen, že efekt vyšel. Uspokojen se dal pomalu parčíkem a dýchal opojný jarní vzduch. Velikonoce byly již za dveřmi a švestky se obalily mírně nafialovělými květy. Bylo to krásné. Svět byl vůbec krásný a žít bylo taky krásné. Krásné bylo jít po cestičce v parku, krásné bylo nakukovat do kočárků a chválit chlapečky mladým maminkám, 6, jaké pěkné dítě!

„Jenže od rána nepapá, viď, ty uličníku,“ postěžovala si nad kočárkem taková pěkná mladá maminka.

Vilda doufal, že jednou přivede s nějakou takovouhle pěknou maminkou na svět taky takové rozjívené pachole, z něhož vychová řádného člověka. Přál si být na něco pyšný. Vždyť věděl, že v jeho životě se toho stalo tak žalostně málo, nač by mohl být pyšný. Co jsem? říkal si Vilda na sluníčku. Jenom obyčejný kapsář, který akorát že pracuje jemnějšími metodami. Jsem ničema, žaloval na sebe hřejivému sluníčku a sluníčko se mu smálo. Uvidíš, sliboval Vilda Vyskočil, jak jen nejupřímněji uměl, uvidíš, ty puchejři na modrým prostěradle, jak já se po velikonocích polepším. Jen co si seženu pár korun do začátku, pak normálně nastoupím jako…

Jako co?

Bagrista, uvažoval Vilda. Vydělají se slušné peníze, ale toho rámusu! Toho prachu! Nebo bláta!

Bagrista ne. To spíš… Vilda zkřivil na sluníčku obličej. Přemýšlel, přemýšlel a bagristu musel zavrhnout.

Ale skladník. Člověk je svým pánem, ve skladu je vždycky příjemně, někdy — pravda — zima. Placené je to sice malounko hůř, ale člověk si může přivydělat.

Ne, přivydělávat nikdy! Najde si takové zaměstnání, aby uživilo jeho, ženu a děcko. Bagrista, skladník, to už je fuk, hlavně aby to bylo poctivé. A kluk aby mohl být na tátu pyšný a naopak. Počkej a uvidíš, vyhrožoval Vilda Vyskočil slunci nad hlavou, jak já se změním k lepšímu. A opravdu, tvářil se umíněně. Tady, na lavičce v parku neznámého města, se Vilda Vyskočil rozhodl: změním se.

A zvedl se z lavičky. Vracel se stejnou pěšinkou. Teď tudy ovšem trandily jiné kočárky s jinými miminky, tlačené jinými maminkami. A Vildova dosud usměvavá tvář, jako by se pod tíhou nespravedlivé sudby zachmuřila.

Do haly hotelu SLOVAN nevešel Vilda, ale hotová HROMÁDKA NEŠTĚSTÍ

Okamžitě vyhledal pana vrchního. Stručně mu vylíčil, co se vlastně stalo. Kupoval si na nádraží lístek do Budějovic… Do Budějovic? podivil se pan vrchní, ale vždyť Jsme přece v Budějovicích. Ježíšmarjá, Já jsem z toho, vidíte, dočista per plex. Do Tábora, opravil se Vilda. Peníze, totiž celá peněženka je v tahu, pane vrchní. Vzápětí se mrzel pro ten výraz „v tahu“, některé speciální výrazy budí prostě podezření. A zrovna tento k nim patří, čert mu ho přinesl na jazyk. Ale pan vrchní nebyl takový nedůvěřivec, jak se jevil na první pohled; naopak, zeptal se rovnou: Kolik? A Vilda vytáhl občanský průkaz s fotografií, na níž byl tak neuvěřitelně podobný panu inženýru Hodkovi, že to bylo k nevíře. Řekl si o tři stovky, ale prý i dvě by mu bohatě stačily. Jenže pan vrchní byl taky grand, koneckonců dostal čtyři osmdesát dýška, a gentlemanovi, z něhož se nakonec vyklubal pan inženýr, kterého na
nádraží oholili o pět tisíc, klidně půjčil pět set. Do zítřka. Telegraficky. Nesmírně. Trn z paty. Atd. atd. Vilda vystřídal všechna spolehlivá epiteta, navrch nasadil neskonalý pohled a za necelých deset minut bylo vše odbyto. Pět stovek si hned před hotelem vrazil do prkenice k těm dvaceti předešlým, hvízdl si a rozhodl se: Tak, a teď se začnu lepšit.

„Dobrý den,“ řekl někdo těsně za Jeho zády.

Na Vildu mžouraly oči z neznámé tváře.

„Bezpečnost,“ řekla neznámá tvář v těsné blízkosti. Á opravdu, u chodníku stál vůz s bílým pruhem a známým nápisem. „Nasedněte si laskavě.“

„Ale já, dovolte…“

„No tak prosím,“ řekla ta tvář, tentokrát velmi přísně, a Vildovi nezbylo než poněkud ohnout hřbet a vlézt do přistaveného vozu.

Ještě když vstupoval do vozu VB, místopřísežně prohlašoval: „Pánové, to musí bejt nějakej omyl tohleto. Já jsem inženýr Ho … ho …“

Naštěstí dveře volhy se v tu ránu přibouchly, takže nevyšlo najevo, že pan inženýr v tom rozčilení pozapomněl konec svého příjmení.

4

„… a ten chlápek, jó, to ti chci ještě vylíčit, to ml nebudeš věřit, co všechno si ti šizuňci nedokážou vymyslet,“ zasvěcoval Pavel Moravek svého přítele Petra Havlíka do případu, který mu major Bajer dnes ráno přidělil. „Půjčoval si od lidí na falešný legitimace, tedy přesněji řečeno na kradený občanský průkazy, tu dvě, tu tři stovky, a v jedný prodejně vymámil na prodavačce dokonce pět tisíc.“

„Zajímávej případ,“ usoudil Petr Havlík.

„Byť vlastně taky už uzavřenej,“ dodal jeho přítel. „Vážně? Tos už čapl pachatele?“ upřímně žasl Petr. „Vždyť jsi ten případ, co já vím, dostal teprve dneska ráno. Páni, a pak nemám mít komplex!“

„Já ne,“ řekl Pavel velmi skromně, „to Budějovičáci. Vyhmátli ho v nějakým hotýlku u nádraží.“

„Páni, a já s tím už tři dny nemůžu hnout,“ pohlédl zmučeně na svého úspěšného přítele Petr Havlík. „Já nejím, nespím, zuby si nečistím…“

„Ten, kterýho čapneš ty, bude formát, fikanej zločinec, kdežto já,“ mávl rukou Pavel Morávek nad svým rozluštěným případem, „obyčejnej podvodníček.“

„Nejstrašnější na tom je, víš co?“ řekl Petr Havlík s bezradným pohledem na mrňavý fíkus pod oknem. „Jestliže já toho fikanýho pacholka nechytím, odnese to chudák ta ženská, ta nevinná pokladní.“

„Prosím tě, jak můžeš vědět, že je nevinná?“

„Co? Zalejvá vůbec někdo támhletu kytku?“

„Vnášet do vyšetřování svý pocity, svý dojmy!“ vybuchl Pavel. „Moment soucitu. S tím nikam nedojdeš, Petře. Ne, vážně. Ty si nemůžeš během vyšetřování vytvářet k někomu sympatie, k jinému antipatie. Ty musíš zachovávat nestrannost. Tebe například nesmějí obměkčovat ženský slzy. Ty si musíš uvědomit, že ten nejprohnanější recidivista vypadá nejsvatouškovitěji.“

„To je krásný,“ jako by se na chvíli zasnil Petr.

„Ty nesmíš…“

„Vypadá nejsvatouškovitěji,“ usmál se. „To máš ze sebe?“

„Jsem strašně rád, že sis z mých dobře míněných slov vzal aspoň něco. Ale teď vážně, Petře. S tou měkkou náturou se můžeš dostat jedině k dopravce, a to ještě kdoví jestli,“ řekl mu velice upřímně přítel Pavel. A tohle mu řekli — a nejednou — i jiní: máš, Petře, moc měkké srdce.

„Já neříkám,“ ozval se pochybovačně Pavel Morávek, „ta ženská je možná opravdu nevinná. Jenomže prozatím je moc podezřelá. Či snad ne?“

Petr Havlík se tvářil nepřesvědčeně.

„Pro tebe snad už ani není podezřelá?“ Tak zněla Pavlova otázka.

Petr Havlík se obrátil k příteli a tiše se ho zeptal: „Víš, co je to presumpce neviny?“ Pavel Morávek chtěl jistě něco namítat, ale když viděl přítelův pohled, bezmocně pokrčil rameny. Náhle se obrátil a zacitoval: „Ostrov důvěřivosti, toť pravý ráj pro podvodníky a zloděje. Představ si, Petře, že ten můj Hošek nebo jak se jmenoval, jenom tak halabala ukáže lidem ukradenou legitku a oni mu půjčují stovky, ba tisíce ze svého i z podnikových kas. V restauracích, v kšeftech, dokonce i v prodejně hudebních nástrojů! A nikde, představ si, že nikde nikoho ani nenapadne porovnat si alespoň místo bydliště v jeho legitimaci se sídlem národního podniku Korund. Viděli štempl a samozřejmě nikoho nenapadlo, že by to mohl být podvodník. Pochopíš ty lidi?“

„Razítko,“ mínil Petr, „má někdy obrovskou moc. Řekl bych až magickou. Nepozorovals to nikdy?“ Zvedl pěst a bouchl do dlaně. „Bum.“

Na posuvné vidlici to zadrnčelo.

„Vem to.“

„Slyším,“ vykřikl podporučík Havlík.

„Vrátnice. Mám tady — jak se jmenujete, soudruhu? Ňákýho soudruha. Byl prej předvolanej — na kolik jste byl předvolanej? Prej na devátou. A nemá občanský průkaz, prej ho… Co? Komu? Prej ho musel někomu odevzdat a nemá ho. Mám ho pustit nahoru?“

„Jak se jmenuje, prosím vás?“

„Jak se jmenujete, prosím vás? Tak prej Václav Štika.“

„V pořádku. Dveře číslo dvacet dva.“ A podporučík Havlík prudce zavěsil.

5

„Dobrý den,“ zdvořile pozdravil účetní Václav Štika a uctivě se uklonil především Vlastičce, zapisovatelce; potom se plaše usmál na podporučíka Havlíka, „dobrý den.“

„Dobrý den, to je pan Štika, tak vy jste si zapomněl občanku,“ řekl podporučík jaksi na uvítanou a přistrčil Václavu Štikovi židli. Ten se opatrně posadil, tak opatrně, jako by se bál, že mu v poslední chvíli s tou židlí někdo ucukne.

„Nezapomněl,“ řekl velmi tiše, „já ji odevzdal v podniku.“

„Občanku?“ Podporučík přehazoval na stole nějaké papíry, snad se snažil narychlo zjednat v tom zmatku jakýsi lad, zbytečně, pomyslel si Václav Štika, to je tím, že nemá na stole jenom ty papíry, které bezpodmínečně potřebuje. Nebude to zřejmě administrativní talent, tenhle podporučík. „A proč jste ji odevzdával v podniku?“ zastihla ho kdesi vprostřed sklíčených úvah otázka podporučíkova, „občanku?“

„A ták,“ usmál se Václav Štika, „jedeme na velikonoční zájezd do en-dé-er,“ odpověděl podle pravdy. „V pondělí jsme odevzdávali občanské průkazy kvůli nějaké soupisce.“

„Tak do en-dé-er,“ opakoval si pro sebe podporučík a dosud marně hledal na svém stole správný papír, „jedete.“

„Ano,“ šeptl Václav Štika, „Drážďany. Lipsko, Míšeň, Výmar.“

„Hm,“ zahučel uznale podporučík a spokojeně pravil: „Tady to máme.“ Vzhlédl. „A kdopak vám zorganizoval takový pěkný výlet?“

Václav Štika pokrčil rameny. „Er-ó-há. Občanky od nás vybral Stýblo. Ten bejvalej fotbalista,“ dodal, aby se podporučík lépe upamatoval.

„Á,“ protáhl podporučík; bylo jasné, že si vzpomíná, „Ten pan Stýblo, který nás jako první upozornil na zpronevěru v pokladně. Je to on?“

Václav Štika němě přikývl a svěsil hlavu.

„No co se dá dělat,“ řekl podporučík a spojil prudce obě dlaně, takže vlastně spráskl ruce. „Údaje z ó-pé si doplníme až pak, hlavní,“ práskl do lejster, „že jste tady.“ „Já vám všechno řeknu,“ zvedl Václav Štika hlavu. Vteřinu se s podporučíkem mlčky měřili, než začal odříkávat stísněným hlasem: „Václav Štika, narozen patnáctého druhý devatenáct set dvacet osm, rodné číslo dvě osm nula dva jedna pět lomeno nula devadesát dva…“ A zatímco Vlastička s kulometnou rychlostí vtělovala všechny údaje do úředních akt, podporučík Havlík v duchu žasl nad Štikovou pamětí. Když ze sebe vysypal všechna čísla včetně popisného, poučil ho podporučík řádně, že jeho právem je i výpověď odepřít, a domníval-li by se, že by výpovědi mohl jakkoli uškodit své osobě — na to Václav Štika zavrtěl hlavou — z téhož důvodu pak může svědek odepřít odpověď i na otázky, které mu nebu
dou z těch či oněch důvodů po chuti. Rozhodl-li se však vypovídat — a on se tak rozhodl — může uvést cokoli dle svého uvážení, zejména ty skutečnosti, jež by mohly vést podle jeho názoru k objasnění případu, který, jak se ukázalo, není tak docela průzračný.

Paní Emilce vypumpovali žaludek a v obsahu našli mnohem více jedovatých látek, než obsahují pouhé dvě tablety á 25 mg plegomazinu.

„Jak se jí daří?“ zeptal se téměř nedočkavě Václav Štika.

„Myslím, že teď už je mimo nebezpečí.“

„Zaplaťpámbu,“ řekl Václav Štika upřímně a zaklepal na desku stolu.

„Bohužel,“ podporučík si přejel svou špatně oholenou bradu, „paní pokladní nám toho zatím mnoho neřekla. Nevzpomněla si téměř na nic.“ Všechny tyhle zázračné elektrické mašinky člověka pod bradou prostě nevezmou, říkal si podporučík, jak si tak třel bradu. „Paní Sedláčková uvádí, že mezi posledními, s nimiž mluvila před tou… událostí,“ sebevražda to není, vražda zatím taky ne, nějaký omyl sotva, budu tomu říkat událost a je to, řekl si podporučík, „uvádí i vás, pane účetní.“

„Ano. Jistě.“

„Máte to, Vlastičko?“

„Prosím?“

„Pardon,“ řekl podporučík a vstal. Učinil dva tři polokrůčky. „Aha,“ řekl soustředěně nad ramenem Vlastičky. „Tak já diktuju první otázku.“

„Ano,“ protáhla Vlastička odevzdaně. Bože, pomyslela si, teď bude hodinu přemejšlet o první otázce, která bude nakonec banální jedna hrůza. Znala už tyhle začínající vyšetřovatele, ach jo, povzdychla si do ticha, kolika podobným už musela převádět ty jejich kostrbaté věty do srozumitelného jazyka. Dvacet let na vyšetřovačce, to je nějaká zkušenost. Ale to nic, věděla, i tenhle se to nakonec naučí, a už ten příští či přespříští výslech mu půjde jak na drátku. Všechno je praxe. Pohlédla k oknu.

„Jak dlouho,“ ozval se podporučík od okna, „znáte Emílii Sedláčkovou?“ A otočil se do místnosti.

Kulomet zarachotil.

„Dobře dvacet let,“ odvětil svědek.

Podporučík Havlík pokýval rozvážně hlavou. Odpověď byla jasná. Tak dál, říkala si v duchu zapisovatelka Vlastička, a opírajíc se oběma dlaněmi o desku stolečku, na němž měla psací stroj, zvolna pohupovala trupem, jako by chtěla otázku číslo dvě tímto nenápadným způsobem z podporučíka vypumpovat.

Podporučík Havlík po kratším uvážení řekl: „Dobře.“ A zeptal se zapisovatelky: „Máte to?“

Vlastička zvedla oči ke stropu. „Jo.“

„Prima,“ řekl podporučík Havlík a krátce se usmál na vyslýchaného svědka. Ten se také krátce usmál a zeptal se: „Smí se tu…?“

„Ale jistě, prosím,“ přistrčil mu podporučík popelník, „klidně si zapalte.“ A než stačil Václav Štika vylovit po kapsách špičku, z krabičky cigaretu a nacpat si půlčíka do té špičky, přilítla další nečekaná otázka: „Jaký byl váš vzájemný vztah?“

„Jak prosím?“ zeptal se Václav Štika, půlku cigarety v levé, špičku v pravé ruce.

„No vztah — váš — vzájemný,“ upřesnil to podporučík, „myslím krom toho, že jste byli dlouholetí kolegové v jednom a témž podniku.“

Vlastička zuřivě přejížděla nehty po klávesnici.

„No tak, vztah. Já bych řek — přátelský.“ Václav Štika si nacpal půlčík do špičky. „Snad přátelsko-kolegiální,“ řekl a pátravě pohlédl na podporučíka. „Nemáte…“ a zase si prohledával kapsy.

„Ale jistě, prosím,“ přisvědčil podporučík Havlík a ochotně svědkovi připálil. Svědek přivřel oči a vtáhl. Připomínal děcko, kterému se dostalo mléčka. Když opět oči otevřel, vyzařovaly spokojenost a mír.

„Když to byl přátelsko-kolegiální vztah,“ uvažoval nahlas podporučík, „snad vám řekla, anebo alespoň naznačila, že má v pokladně nějaké … hm … nesrovnalosti.“

„Ano, to naznačila,“ přitakal Štika. „Netušil jsem ovšem, že je to… tolik tisíc,“ dodal pak šeptem do hlasitého reje písmenek.

„A kdy vám to asi tak naznačila?“

„Až ten den, co se to stalo,“ odpověděl Štika tiše a tahal dým. Půlka cigarety se prudce zmenšovala.

„Až ten den. Řekl jste to někomu?“ vystřelil podporučík nečekaně.

Štika váhavě zavrtěl hlavou. „Jak bych mohl? Vždyť jsem tomu sám nevěřil. Myslel jsem, to bude nějaký omyl v součtech.“

„Řekla to ještě někomu dalšímu?“ pálil dále od boku podporučík Havlík. A na Vlastičce, která si v duchu již poněkolikáté opakovala zaplaťpánbu, už se chytil, bylo přímo vidět, s jakým gustem mastí do formuláře Protokol o výslechu svědka další a další písmenka.

„Řekla, nebo neřekla?“ opakoval teď trochu netrpělivě podporučík. Náhodou, z toho ještě bude vyšetřovatel, pomyslela si Vlastička a o nejbližší pauze uznale na podporučíka mrkla.

„Myslím, že nikoliv,“ ozval se konečně svědek. „Proč taky? Jedinej člověk, kterýmu se mohla bez obav svěřit, jsem byl já.“

„Pardon,“ zastavil podporučík nehet ukazováčku na své šustící bradě. „Napište, Vlastičko, že svědek uvádí…“

„Mám,“ řekla Vlastička a přečetla, co zapsala. Měla vše.

„Výborně,“ řekl podporučík Havlík, spokojeně mrkl na protokol, který vypadal mnohem líp než před takovými pěti minutami, a netrpělivě opět pohlédl na Václava Štiku; ten doloval zápalkou ze špičky zbytky nedopalku. A už tam cpal další půlku. Proboha, pomyslel si podporučík, proč je půlí?

„Tak dobře,“ řekl a posadil se za stůl. „Takže o tom manku jste krom paní Emílie Sedláčkové věděl v podniku jenom vy. Říkám to správně?“

Václav Štika, ač ještě neměl další půlku ve špičce v té nejideálnější poloze, zvedl hlavu a jeho prsty se zastavily. Ano, jenom ona a on. To je pravda. Ale co z toho chce tenhle podporučík vyvozovat? Václav Štika mlčel, jeho prsty jako by zchromly a on seděl jako vytesaný v židli a pozoroval svůj protějšek, který vypadal, jako že ho bolí zuby. Proč si například pořád masíruje bradu?

„Pane Štiko,“ ozval se konečně protějšek, když zahnal bolest z dásní, „odkud to věděl pan Stýblo?“

„Kdo prosím? Jo ták.“

„Podívejte se, jak vy si vysvětlujete, že pan Stýblo, když za námi přišel do hlavní pokladny, znal rovněž důvod té — hm — sebevraždy? No jak si to vysvětlujete, pane účetní?“

Pan účetní mlčel. Lidi, teď ho dostal, pomyslela si se zadostiučiněním Vlastička. Držela Havlíkovi všechny čtyři palce. Teď to hlavně nezkaž, říkala si, a kývala se za tím svým psacím stolkem jako kachna na obrubníku rybníka.

„No jak si to vysvětlujete?“ Podporučík trval na odpovědi. A to je správné, mínila Vlastička, velmi správné.

„Já,“ hlesl svědek, zahnaný do kouta, „aspoň si myslím,“ vtáhl hutný dým, „asi to nějak vytušil — ten Láďa.“

Vytušil, nesmysl, pomyslela si Vlastička, ale zanesla to.

„Ty sáčky,“ řekl svědek Štika jako náměsíčný, „ty nešťastný sáčky.“

„Máte na mysli výplatní sáčky, jejichž kontrolu týž den prováděla s vedoucím PaM Šárou?“

Václav Štika se díval rovně před sebe a znovu opakoval: „Ty sáčky.“

„Ještě jste mi neodpověděl na předešlou otázku,“ připomenul mu důrazně podporučík.

„Ano,“ řekl Václav Štika zdrceně, „ty nešťastný sáčky. Myslel jsem si, je to poslední naděje, jedině na nich by se dala najít ta chyba, jenže…“

„Nenašla se,“ doplnil ho podporučík.

Václav Štika se na něho užasle podíval. „Nenašla,“ řekl. A v té chvíli jako by se na židli zmenšil.

„Dobře,“ řekl podporučík. Opět začal uvažovat nahlas. „Mohl-li to však — jak vy říkáte — vytušit Stýblo, mohl to vytušit i vedoucí účtárny Šára a koneckonců celá účtárna. Všichni přece věděli, že se provádí kontrola sáčků. Všichni se tudíž mohli dovtípit, že v pokladně něco není v pořádku. Že se právě teď na něco v pokladně přišlo.“

Postavil se přímo do Štikova zorného úhlu.

Václav Štika uhnul pohledem kamsi mimo podporučíka i mimo tuto místnost a tiše pronesl: „Ano, to je svatá pravda, to se mohli dovtípit všichni.“

„Pane svědku,“ pravil podporučík s důrazem, který u něho až překvapoval, „a teď mi laskavě přesně vyjmenujte místa, kde jste se zdržoval v kritický den v době mezi čtrnáctou hodinou a dobou, kdy jste paní Sedláčkovou našel v bezvědomí, to jest v šestnáct dvacet pět. A pokud možno přesně bych prosil, pane svědku.“ Cink, stroj zadrnčel a zapisovatelka Vlastička sjela profesionálním zrakem k poslednímu odstavci. Teď šlo do tuhého.

„Já,“ slyšela kdesi za svými zády svědka Štiku — její ruce jako by od tohoto okamžiku byly nabité elektřinou, „já,“ opakoval, „to nebyl. Já jí ten lék opravdu nevyměnil, pane poručíku. Já přece vůbec ani nevěděl…“

Delší prodleva. Když se Vlastička otočila do místnosti, spatřila člověka, který se v té židli jakoby do sebe sesul. Díval se oknem na šedivou protější zeď a tiše opakoval: „Já to nebyl, já ne, já ji přece znám… totiž.“ Vesměs slova, která zapisovat nemělo význam.

6

„Posaďte se, prosím,“ vybídl návštěvníka tajemník bytového družstva Mazalík a pak proti němu zaujal místo v neuvěřitelně vybagrovaných křesílkách. „Potíž je v tom,“ řekl a poposedl, snad aby uhnul jednomu obzvlášť nezbednému péru, „že tady nemáte ještě trvalé bydliště. To je hlavní kámen úrazu, soudruhu náměstku“ V ruce držel jeho legitimaci a četl: Josef Dočkal, 28. 2. 1942, Roudnice nad Labem, Litoměřice, Severočeský kraj…

„Pochopte,“ řekl náměstek, „mám tady dostat místo někdy koncem roku. Bohužel…“ pohladil si zamyšleně knírek á la Robby Taylor ve filmu Valčík na rozloučenou, „není možné, aby se to zatím u nás v podniku vědělo. Všechno totiž ještě není tak docela na beton.“ A výmluvně se usmál.

„Chápu,“ přisvědčil tajemník bytového družstva Mazalík a cvrnkal do svorky na stole tak, aby se otáčela co nejrychleji kolem osy.

„Podnikový byt tady nemohu chtít, když tu ještě nejsem zaměstnán,“ vysvětloval náměstek trpělivě tajemníkovi družstva, „a tak jsem si řekl, že se tady jaksi prozatímně přihlásím do občanského bytového družstva, složím příslušnou zálohu, podíl a teprve na konci roku, až už budou věci jasné,“ řekl a sáhl si pro občanský průkaz, který pak pomalu zastrkoval do kapsy, „necháme všechno proběhnout členskou schůzí, případně — dostanu-li zde byt od podniku — celou dohodu anulujeme a vám zbyde volný byt. Myslím si,“ řekl s přivřením očí, „že tu pro vás nevyvstává riziko, soudruhu tajemníku.“

Tajemník družstva Mazalík nervózně zaťukal svorkou do desky stolu. „Nemáte tu trvalé bydliště, soudruhu náměstku,“ řekl, „to je proti stanovám. A já nemůžu dělat nic proti stanovám, to musíte pochopit.“

„Jistě,“ řekl náměstek Dočkal zamyšleně. „V jistém smyslu by šlo o výjimečný případ,“ a pohlédl na tajemníka zpříma. Pod tím svým knírkem se sotva znatelně usmíval.

„Podívejte se, soudruhu náměstku,“ uhnul tajemník družstva pohledem, a dokonce vstal, šel k pořadačům, „uděláme to jednoduše a bez porušování stanov.“ A vytáhl zelený papír. „Já vám dám tadyhle složenku, vy nám pošlete zápisné a já to ve čtvrtek předložím na schůzi. Ať si představenstvo rozhodne, zda povolit výjimku, či nikoliv,“ řekl a pokrčil rameny. „Víc pro vás nemůžu udělat. Prozatím.“

Náměstek Dočkal sáhl po složence jako tonoucí po záchranném kole. Ten člověk to s tím bytem zřejmě myslí vážně, řekl si v duchu tajemník a nahlas vyjádřil přesvědčení, že představenstvo přihlédne k mimořádným okolnostem.

„Jste nesmírně laskav,“ řekl náměstek Dočkal, který měl již složenku v kapse. „Doufám, že budu mít záhy příležitost…“

„Ale prosím vás, soudruhu náměstku,“ mávl rukou tajemník, vytáhl šuple a vyndal z něho nějaké plány. „Něco vám dám,“ řekl.

„Ale né?“ upřímně se podivil náměstek Dočkal.

„Všechny byty. Dvoupokojové, tady třípokojové. Máme i čtyřpokojové.“

„Perfektní,“ pochvaloval si náměstek.

„A lidi u nás nečekají na byt tři pět let nebo i déle jako třeba v Praze,“ pochlubil se ještě tajemník Mazalík.

„A kde že tady stavíte to nové sídliště?“ zajímalo náměstka ještě.

„Tamhle,“ ukázal tajemník k oknu, „v Lučinách. Už tam bydlí tři tisíce lidí a dokončují se byty pro další tři tisíce. Měli se stěhovat v srpnu, ale zkrátili jsme termín o dva měsíce.“ Usmál se. „Vybral jste si náhodou dobrej kraj, soudruhu náměstku. Já doufám,“ řekl tajemník Mazalík již mezi dveřmi, „že se vám tady bude líbit.“

„Taky plně doufám.“ A náměstek Dočkal srdečně potřásl tajemníkovi družstva pravicí.

Ještě když sbíhal ze schodů, nevěřil, že všechno by mohlo být tak snadné. Tak rychlé. A hlavně bezpečné. Usmíval se pod fousky.

„Dobrý den přejí, prosím vás, dámo, který autobus jede tam, kde se říká ,V lučinách‘?“

„Vy myslíte na sídliště, viďte? Jedenáctka. To je konečná.“

„Velice vám, dámo, děkuju,“ smekl klobouček. Měl nevýslovně dobrou náladu.

Bude to určitě velice slušný člověk, řekla si oslovená dáma, a ještě když se vyšvihl do jedenáctky, obdařila ho úsměvem na rozloučenou. Byl to fešák, nemohla si toho nevšimnout.

7

„Havlík? Okamžitě k náčelníkovi!“

Těbůh, pomyslel si podporučík sklíčeně, teď se z nebe snesou kapky zvící holubích vajec. A ještě v letu vrhl na svého kolegu poručíka Moravka srdnatý úsměv. Pavel pozvedl ruce, pěsti zaťaté. Nevím, nevím, pomyslel si Petr Havlík, bude-li to tentokrát co platné.

„Soudruhu majore, podporučík Havlík. Přišel jsem na váš rozkaz.“

Major Bajer byl mrzutý člověk. Ukázal na židli a podporučík se vycepované posadil. Tvářil se služebně horlivě a seděl pěkně zpříma.

„Podporučíku, podporučíku,“ řekl major Bajer, přivřel okno, aby se vůbec slyšeli, a posadil se za stůl přímo proti podřízenému. Přivřel oči jako lev na slunci. „Tak co, podporučíku Havlíku,“ řekl nesmírně unaveně a sáhl po své oblíbené spartě, kterou chvíli mačkal a prohlížel, jako by uvažoval o tom, má-li vůbec tento štíhlý předmět podpalovat.

„Soudruhu majore, provedl jsem výslech účetního Štiky, dále…“

„Kdo defraudoval těch osmadvacet tisíc?“ přerušil ho major Bajer a olízl cigaretový papírek.

„No tak,“ řekl podporučík a nehtem přejel svoji neoholenou bradu.

Škrtl

„Máte ho už?“

Sirčička se rozhořela v ranním slunci, jež plameni bralo veškerý jas.

„No tak celkem,“ řekl podporučík a předními zuby stiskl spodní ret.

„Takže nemáte.“

Sirčička ukončila svůj třepotavý plápol v popelníku.

„Totiž to je tak,“ řekl podporučík a polkl, „kontrola účetních dokladů prozatím nikde nezjistila…“ a vzhlédl.

„Nic,“ doplnil ho major Bajer, oči doširoka.

„E…“ udělal podporučík a nesměle přitakal.

Major Bajer slyšitelně vtáhl.

„Vy si necháváte růst bradku?“ zeptal se z čista jasna.

„ Já? Ne, soudruhu náčelníku.“

„Čím se to teda holíte, člověče?“

„Philipsem, soudruhu náčelníku.“

Major Bajer mrzutě zabručel a sáhl po cigaretě, jejíž třetinu za tu chviličku stačil zpopelnit. „Podívejte se, podporučíku,“ řekl, „nezdá se vám, že se s tím trochu moc… no babráte? Nikde se nenašla chyba, dobrá, takže ty peníze zřejmě asi zdefraudovala pokladní, ne?“

„Ne,“ odvážil se oponovat podporučík. „Ta to nemohla být.“

„Proč ne?“

„No přece…“ podporučík upřel na svého představeného své upřímné oči, „někdo se ji pokusil otrávit plegomazinem o větší koncentraci.“

Major Bajer udiveně zvedl své husté obočí.

„Soudruhu náčelníku, uvedl jsem to v hlášení.“

„Já četl vaše hlášení,“ oznámil svému podřízenému major Bajer, „já je četl. A taky věřím našim chemikům, kteří tvrdí, že dvě tabletky toho neřádu neobsahují takové množství jedovatých látek, aby atakdále, jenomže, milý podporučíku Havlíku,“ a jé, pomyslel si podporučík Havlík, „odkudpak víte tak bezpečně, že tu větší dávku nespolkla schválně?“

Podporučík Havlík se díval na majora jako na zjevení.

„Ale ona …“ zašeptal.

„Ovšem že ona, kamaráde,“ přešel major Bajer do důvěrnější tóniny, což bylo ještě horší. „Nebo snad máte chybu v účetních dokladech? Ne. Kde máte pachatele nebo aspoň někoho, kdo je vám po těch vašich výsleších podezřelý? Nikde. Kde tedy vzít nějaké jiné rozumné vysvětlení?“

Taky nikde, v duchu doplnil podporučík svého představeného, který na něho nyní už jenom mlčky kulil oči. Teprve když zazvonil telefon, trhl sebou.

„Slyším!“ Jeho obočí se rázem vrátilo do původní polohy.

Podporučíkovi bylo na té židli nanic. V uších mu zněla ta strašná slova nikde, nic, nikdo a doslova ho drtila představa, že bude snad opravdu muset nakonec zatknout ubohou paní Emilku, jen co se chuděra trochu vyzdraví.

„Cože? _“ zařval do telefonu major Bajer.

Podporučík nahnul hlavu mírně doleva. Ve sluchátku chramostil rozrušený hlas.

„Helejte, přijďte ke mně, poručíku. — Ano, hned. Dokud ho tu mám. — Ano, sedí zrovna u mě.“ A sekl sluchátkem. „Tak,“ řekl a pohlédl na podporučíka. „Možná že máte, člověče, víc štěstí než rozumu.“

Dříve než mohl podporučík komentovat toto významné náčelníkovo prohlášení, vletěl do místnosti Pavel Moravek. Celý říčný.

„Zopakujte mu to,“ zchladil ho téměř okamžitě major Bajer a ukázal na Petra Havlíka.

„Jemu?“ podivil se poručík Morávek.

„No čí je to sakra případ? Mládenci, nesnažte se mě přivést do hrobu.“

A tak se Pavel obrátil na přítele Petra a v majorově přítomnosti mu sdělil: „Vzpomínáš si, jak jsem včera dostal případ toho podvodníka Dočkala?“ Petr kývl, ačkoliv po pravdě řečeno se mu taková lapálie už dávno vykouřila z hlavy. „No tak, představ si, že ten podvodník, ten Dočkal, co si objednával ty hudební nástroje v Hudebních těch a v Klenotech zase nakupoval hodinky a pokaždé si půjčoval od vedoucích větší částku, kterou jako by garantoval některou z těch věcí.“ Prokristapána, říkal si nešťastně Petr Havlík, co mi to tady vykládá, to si už opravdu nemohl vymyslet lepší způsob, jak mě vytáhnout z jámy lvové? „No tak, ten falešnej předseda závodního výboru z Topasu, ne z Korundu, ano — tak to je, víš kdo?“

Petr Havlík si přejel bradu palcem i ukazováčkem.

„To je Josef Dočkal, náměstek z toho tvého Stavebního podniku,“ ukončil svoji delší nesouvislou řeč Pavel Morávek.

„Ale v tom případě…“

„Ano, v tom případě bysme to měli celý v kabeli,“ oznámil Petru Havlíkovi jeho přítel.

„Jak v kabeli?“

„Poslechněte, vy dva apoštolově,“ zamručel jejich náčelník a zabouchl šuple, „od týhle chvíle vám už nevěnuju ani minutu. Héj!“ vykřikl, když už byli za dveřmi, „a vy si, podporučíku, kupte normální žiletky a normální holicí strojek.“

„Provedu, soudruhu náčelníku,“ zpěvavě odpověděl podporučík Havlík. „Už jsem na to stejně myslel.“

„Méně myslet, více činit!“ zvolal na ně major. Od jeho stolu to znělo jako heslo dne.

Uvědomili si to vlastně až na dvaadvacítce.

„Takže my vlastně oba vyšetřujeme jeden a týž případ,“ řekl to za oba podporučík Havlík. „Není to fajn?“

„Vypadá to tak,“ připustil jeho kolega. „Škoda že jsme se sešli až na úplným konci toho fajn případu.“

„Jak to?“

„Proboha,“ vybuchl zkušenější a o šarži vyšší Pavel, „nebo co je na tomhle případu ještě nejasnýho?“

4. kapitola

1

Mladý muž v baloňáku, stáří asi tak třicet, který byl zadržen příslušníky VB v Budějovicích u nádraží, měl u sebe dva občanské průkazy. Jen jeden však byl pravý. Inženýr Jan Hudek byl ovšem ten nepravý. Ostatně ani se mu na té fotografii příliš nepodobal. Zajímavé je, pomyslel si poručík Moravek, že všichni postižení těsně předtím, než jsou postiženi, se ani neobtěžují porovnat si originál s fotografií v OP. A vzal do ruky průkaz druhý, pravý. „Vilém Vyskočil; narozen?“ Zvedl přísně oči.

Vilda úslužně odříkával své nacionále, tenhle poručík mu byl od pohledu sympatický, jistě si nakonec neodpustí dát člověku patřičné mravní ponaučení, ale šup sem šup tam, copak mizerné dvě tisícovky stojí za tolik popsaného papíru?

„Jinou legitimaci nemáte?“ zeptal se poručík.

„Ne-e, prosím, ne-e“ odpověděl Vilda s dvojitým moravským „e“.

„Hm,“ zamyslel se poručík, „a co takhle razítko?“

„E?“

„Razítko,“ říkal klidně ten poručík a pomalu listoval ve Vildově pravé občanské legitimaci, „víte, jaké myslím, ne? Razítko závodního výboru ve… ve … ve…“ vzhlédl, jako by logicky předpokládal, že Vilda ho již doplní.

„Razítko?“ otázal se Vilda, jako by už jen tím slovem chtěl vyjádřit své neblahé tušení.

„Tak tak,“ pravil velmi smutně poručík Morávek. „Zahodil, co?“ A praštil oběma legitimacemi o stůl. „Tak co, Vyskočil, ven s tím, ať to zbytečně nezdržujeme.“

„Já ale prosím jaksi naprosto…“ tápal teď Vilda velice přesvědčivě.

Poručík Moravek vstal od stolu, vrhl na zadrženého nevrlý pohled a malounko pootevřel dveře: „Soudruhu náměstku,“ řekl tam někomu.

Vstoupil pán. A za ním podporučík Havlík.

„Ano?“ otázal se poručík Morávek.

Pán pokrčil rameny.

„Tak co, Vyskočil,“ obrátil se poručík na zmateného Vildu, „vy jste nikdy neviděl tady toho muže?“

Vilda zíral na náměstka Dočkala a oba vyšetřovatelé museli poctivě uznat, že Vilda to hraje dokonale.

„V životě jsem pána neviděl,“ řekl.

„Ani vám nepřipomíná tvář na fotografii občanky, kterou jste někomu čirou náhodou vytáhl z kapsy?“ naléhal poručík dále.

„Toho pána, prosím, neznám a jeho legitimaci, no to už vůbec ne-e, pánové,“ bránil se Vilda Vyskočil sveřepě.

„Soudruzi,“ ozval se nyní náměstek Dočkal, „legitimaci jsem odevzdával kolegovi Stýblovi. Přísahám. Kvůli té soupisce na velikonoční zájezd do en-dé-er. Takže tenhle…“ podíval se soucitně na Vildu, zřejmě by mu rád pomohl ze šlamastyky, ale nemohl: poručík ho zpražil uzemňujícím děkuju, děkuju.

„Kam jste ulil občanku,“ obrátil se poručík na Vildu, „znějící na jméno Dočkal?“

„Josef Dočkal,“ doplnil náměstek Dočkal snaživě, aby jaksi odčinil svůj netaktický vstup před chvilkou. Pohlédl polekaně i na podporučíka, jako by se bál, že zas udělal nějakou botu. Podporučík Havlík se tvářil neutrálně.

Nemám, neznám, neviděl, opakoval neustále Vilda Vyskočil a vysílal prosebné pohledy k náměstkovi Dočkalovi, který jediný, jak to tak tipoval, ho mohl z toho vysekat.

Jenomže +en se z čista jasna poručíka zeptal: „Smím už jít na tu gremiálku, soudruzi? Je půl.“ Ale úplně v poslední chvíli snad přece jen zachytil Vildův zoufalý pohled, protože ještě mezi dveřmi povídá: „Ale jestliže Stýblo má dosud u sebe můj občanský průkaz, muselo by dojít k nějaké mýlce. A tenhle člověk opravdu…“ větu nechal sice nedokončenou, ale Vilda ho i za to obdařil milým úsměvem.

Poručík Morávek si vyměnil s podporučíkem Havlíkem pár tichých, leč vzrušených slov. Hned nato podporučík Havlík s náměstkem Dočkalem opustili místnost.

„Moc se neusmívejte, Vyskočil,“ poručík Morávek varovně vztyčil ukazováček. „Ta legitimace není zdaleka to jediný, co máme.“

„Pane poručík, věřte mi, já jsem nevinnej člověk,“ řekl Vilda Vyskočil a znělo to opět tak nesmírně přesvědčivě. „Já vím, vy máte stále na mysli ty dvě vypůjčené tisícovky, ale já je těm lidem vrátím, na mou duši, pane poručík. Já jsem tuhle seděl v takovým pěkným zákoutí v parčíku u nádraží a tam jsem si říkal, Vildo, ty by ses už vážně měl polepšit, podívej se, takový pěkný dětičky, takový pěkný maminky s těma kočárkama, Vildo, povídám si, tebe si takhle žádná taková pěkná maminka nevezme, leda zas ňáká ta šlapka…“

„Kde jsou ty saxofony?“ zeptal se skoro tiše poručík Morávek a celým trupem se předklonil nad stolem.

Vilda protáhl obličej, pak se usmál. „Pan poručík ráčí žertovat,“ řekl, „mluvili jsme o parku, kočárkách, maminkách a…“

„O saxofonech,“ doplnil ho hbitě poručík Morávek. „Dále budeme mluvit o zesilovacích aparaturách, harmonikách a elektrickejch varhanách, Vyskočil!“ a při Vyskočilovi bouchl do stolu. „No tak co?“ vykřikl na Vildu, nasucho polykajícího.

Vilda se na židli přikrčil, jako by čekal, že na něho co chvíli tenhle poručík skočí. Díval se na něho jako na šílence, který nejprve chvíli neškodně mluví z cesty, pak zařve jak tur a natotata máte frakturu kosti lebeční.

„Kam jste dal hodinky, Vyskočil?“ ptal se zlověstně poručík Morávek.

Vildovi bylo všechno strašně nepochopitelné. Vysoukal rukáv a ukázal poručíkovi zápěstí. „Mám je,“ pípl a honem hodinky schoval pod rukávem, aby toho člověka ještě více nepopudil.

„Vyskočil, hodinky za dvacet tisíc,“ řekl poručík Moravek nyní kupodivu mírně. „Kam jste je dal? Kde to všechno je?“ Vysloveně se do klidu nutil.

„Na mou duši, pane poručík, v životě jsem neměl na ruce hodinky za dvacet tisíc. To mi musíte věřit. Za dvacet tisíc hodinky snad na našem trhu ani nejsou,“ blekotal. „Nebo jsou? Možná že jsou, proč by nebyly, že?“

„Nemyslím jedny hodinky,“ vysvětloval mu s božskou trpělivostí poručík Moravek. „Mám na mysli hodinky… hodně hodinek.“

„Ko… ko… kolik asi?“

Následovala další rána pěstí do stolu.

„A teď už toho mám až pocad1!“

No tak to já taky, pomyslel si Vilda, měl dokonce silné nutkání říct to nahlas, ale brzy si stačil uvědomit, že jeho postavení je po výtce nezáviděníhodné. Nejenomže ho zhaftli po necelém týdnu, když byl vyzískal pouhé dva tácy trpělivou přesvědčovací prací přímo v restauracích, bistrech, automatech a espressech, ale teď na něho zřejmě šijou nějaký hrubší pytel. Co to jen proboha může být, usilovně pátral v mysli tento zkušený Vilda, snad mi, prokristapána, nechtějí přišít, že jsem vybrakoval magazín České filharmonie.

Na poručíkově stole to zadrnčelo, až Vilda nadskočil.

„Slyším,“ zahučel poručík nevrle do telefonu. Jeho tvář se začala zajímavě proměňovat. Ve sluchátku se ozval hřmotný hlas samotného náčelníka.

„Poručíku, vy děláte toho Dočkala, viďte? No tak tu máme další případ. Ano, včera před šestou v L… Ne, tentokrát Foto-kino. Úplně stejný postup. Objednávka na fakturu s razítkem ROH, výpůjčka okolo pěti tisíc a občanský průkaz znějící na jméno Josef Dočkal. Víc toho ta ženská neví. Teprve ráno se jí to rozleželo a šla to oznámit. Jako obvykle pozdě. No nic, soudruhu poručíku, mnoho zdaru.“

Poručík Morávek pomalu položil telefon. Díval se sice stále na Vildu Vyskočila, ale jeho pohled už nebyl zdaleka tak neúprosný, spíše naopak. Bloudil zjihlým zrakem úřadovnou. Neboť věděl velice dobře, že tenhle Dočkal-Vyskočil nemohl být včera v šest v L… a nakupovat ve Foto-kino kamery a půjčovat si tisíce. Vilda byl včera o šesté ve vazbě, čili měl alibi přímo dokonalé.

„Pavle,“ otevřely se dveře vpravo, „ještě na momentíček, prosím tě.“

Další drtivou ránu teorii Vyskočil = Dočkal zasadil jeho přítel nejvěrnější, Petr Havlík. „Člověče,“ řekl mu tiše za dveřmi, „všechny legitimace se ztratily.“

„Doprčic, jaký legitimace zase?“ zasyčel poručík Moravek.

„Ty, co ten Stýblo vybral od lidí ve Stavebním,“ sypal ze sebe podporučík, „de facto jenom mužský legitimace.“ „Mužský legitimace, co je to za blbost?“

„Štika, Dočkal, Stýblo a Šára,“ odříkával téměř tajuplně Petr Havlík.

„ … se ztratily?“

„…ze Stýblova stolu,“ zašeptal podporučík Havlík a ohlédl se, jako by se bál, že to ještě někdo uslyší.

„A kam se ztratily?“ ptal se poručík rozmrzele. „Neznámo,“ odvětil tajuplně podporučík.

Nato poručík Morávek prudce otevřel levé dveře, a když si vyměnili s Vildou Vyskočilem kratičký, leč mnohomluvný pohled, houkl na rotného Slezáka: „Odvést!“

2

O pár minut později vládlo na dvaadvacítce zaražené ticho.

„Chceš kafe?“ porušil je šepotem podporučík Havlík.

„Cože?“

„Kafe. Jestli nechceš.“

„Ále třeba jo.“

Kroky. Pád lžičky na zem.

„Krucihiml.“

„Musíš dělat takovej rámus?“

„Promiň. Kolik cukru?“

„Štyry.“

„Tolik sladíš odkdy?“

„Hrome, neruš mě pořád, Péťo. Jak mám přemejšlet, když furt slyším, chceš tohle, chceš támhleto, to je k zbláznění!“

„Pavle, už jenom poslední otázku: ty chceš vážně čtyři kostky?“

„Jaké čtyři kostky zase?“

„Do kafe. Kostky. Hele. Tyhle. Cukříček.“

„Půlku kostky, jako vždycky, doprčic, jsem snad grošák?“

„Před malou chvilkou jsi říkal čtyři.“

„Legitimace.“

„Jaké legitimace?“

„Čtyři občanské průkazy, a jestli se dovtípíš jaké, pak uvažuj alespoň chvilku se mnou.“

„Pokusím se, jistě že se pokusím. Tak vážně. Půlku? Dávám ti tam půlku cukru. Slyšíš?“

„Hele, Péťane, máš čtyři legitimace, náměstka Dočkala a dalších tří pracovníků z účtáren — Šáry, Stýbla a Štiky.“

„Správně. Ale teď pozor. Je to horký!“

„Až na Štiku jsou všichni vyšší postavy, mají na hlavě vlasy… Au! To nemůžeš říct, že je to tak vařící?“

„A knírek,“ řekl Petr a opatrně srkl, „pod nosem.“ „Všechno se dá krásně pochopit, když jenom trochu logicky uvažuješ. Pocem. Hele. Nejdřív se rozhodl pro Dočkala. To znamená brýle, vlasy na pěšinku, přilíznout, knírek taky nebyl problém. Žádné zvláštní znamení. K Stýblovi bude potřebovat vlastně jen tu bradku. Bez brýlí! Šára má opět brýle a vlasy sčesané dozadu. A Štika … hm, tady bude mít zřejmě problémy. Jednak je menší a o dobrých patnáct let starší než tamti.“

„O čem si to tam povídáš, Pavlíčku?“

„Kamaráde, my máme co činit s pěkným frajerem,“ oznámil to jako novinu svému příteli Pavel Morávek a vzpažil. „Uf!“ protáhl se.

„Paní Jindráčková z Klenotů použila výrazu fešák, pokud si ještě vzpomínáš.“

Pavel Morávek zase spustil ruce a zhluboka vydechl. „Ta paní Jindráčková nám ho ještě jednou a pořádně popíše,“ řekl. „Pak to doplníme o detaily, které nám sdělí další oklamaní věřitelé, a náš Pablo nám ho pěkně namaluje.“

„Neboli nabyl jsi přesvědčení, že Vilda Vyskočil to prostě není.“

„Vilda?“ Pavel Morávek přeměřil přítele pohledem přímo opovržlivým.

„Pozor, má teorie to nikdy nebyla,“ upozornil ho nesměle přítel Petr.

Pavel Morávek položil dlaň na mapku vyzdobenou červenými kroužky. „Pracuje v tomhle okruhu.“

„A zřejmě ještě neskončil.“

„V to taky pevně doufám.“

„Víš, co říká Harry Soderman?“

„Ne,“ řekl přemýšlivě Pavel Morávek. „Tady, tady a tady.“

„Harry říká, že pachatelé zásadně nemění taktiku trestného činu, kterou již dříve úspěšně použili.“

„Vážně?“ pravil zamyšleně Pavel Morávek a přesunul kroužek. „Tady taky.“

„A ještě říká: pachatelova příchylnost k určitému způsobu, který použil při trestném činu, je přímo neuvěřitelná. Určitou metodu, kterou úspěšně aplikoval a ve které se už zdokonalil, bude nadále téměř vždy uplatňovat po celou dobu své zločinecké kariéry. Neboli stává se specialistou jen zřídkakdy měnícím modus operandi. Potud Harry Soderman, Modern Criminal Investigation.“ „Sedněte si, pane kolego, máte jedničku,“ pravil nostalgicky Pavel Morávek nad mapkou.

„Podobné stanovisko ovšem zastává i Feix z Berlína,“ upozornil dále svého duchem nepřítomného examinátora Petr Havlík. „Zkušenost učí, jak píše Feix v díle Kleines Lexikon für Kriminalisten, že jednotliví pachatelé se častokráte přidržují jednou zvoleného způsobu práce též při pozdějších trestných činech, nebo jej mění jen v detailech, popřípadě pouze zdo-ko-na-lu-jí.“

„Živej kriminalistickej lexikon,“ usoudil o svém příteli Pavel Morávek. „Ještě mi sděl, co chceš vyjádřit těmi svými našprtanými vědomostmi.“

„Jen tolik, že náš fešák, jak ho označila paní Jindráčková, nám brzy vybere všechny prodejny Klenotů, Hudebních těch, Foto-kin, Nábytku a možná že se dá i na Sportovní potřeby, co ty víš, Pavlíčku, zatímco my si tu budem dělat do mapky červené mušince.“

Pavel Morávek plácl do mapky, kterou jeho přítel tak zneuznal, a řekl: „Na celém tomhle rozsáhlém území, Petříčku, od zítřejšího rána není prodejny s hudebníma těma — co říkám, s nitěmi, s nitěmi! — jejíž vedoucí by nevěděl, kdo je to jistý pan Dočkal, případně pánové Stýblo, Šára či Štika. Čili jestliže tvoje našprtané teorie platí, musíme mít našeho čtyřjediného fešáka na téhle židli do dvanácti hodin, ba co dím — do sedmi dneska večer. Tedy samozřejmě, pokud zas přijde do krámu y šest.“

„Když přijde,“ usoudil Petr Havlík, „tak přijde krátce před šestou.“

„A ještě něco,“ řekl Pavel Moravek. „Silně pochybuju, že je to někdo z toho tvého Stavebního podniku. Je to spíš někdo, o kom jsme buď ještě vůbec neslyšeli, anebo slyšeli jen velice málo.“

„Razítko,“ řekl Petr Havlík z čista jasna.

Pavel Morávek vzhlédl od své mapky. Petr položil prázdný hrníček na tácek a jemně to cinklo.

„Pavle, když si náš fešák mohl snadno opatřit razítko v Korundu, neméně snadno si mohl opatřit i ty legitimace ve Stavebním podniku.“

Pavel Morávek svraštil čelo. „To je fakt,“ řekl. „Jenže jak by mohl tušit, že v jednom Stavebním podniku stačí otevřít u jednoho bývalého šampióna stůl a najde tam čtyři ó-pé?“

„Netušil to,“ usmál se Petr. „Ostatně nehledal legitimace. Hledal razítko.“

Pavel Morávek si přiložil lesklý konec propisky ke zlatému zubu. „Myslíš?“

„Připouštím ovšem, že by to musela být pekelná náhoda,“ naznal jeho přítel a ukázal na jeho hrníček. „Studený.“

„V každém případě,“ řekl Pavel Morávek, usrkl vlažné kávy a ušklíbl se, „se ještě pořádně podíváme na ten tvůj Stavební podnik. Moc by mě zajímal ten Dočkal. Sladils to vůbec?“

„Ve třech případech má pevné alibi. Porada. Služební cesta. Porada. Řekl bych dokonce, že ze všech čtyř má jedině on solidní alibi. Pokud ovšem budeme vést naše úvahy tímhle směrem.“

„Naše úvahy musíme vést všemi směry, kamaráde.“

„Pak tedy náměstek Dočkal vypadá ze hry jako první ze čtyř.“

„Všichni dělají do půl čtvrté, viď?“

„Krom pondělí, kdy se dělá do půl páté.“

„Správně. A náš fešák páchá své nákupy pár minut před šestou. Nejen z časových důvodů. To má 1 svůj důvod psychologický. Těsně před koncem prodejní doby bývá v obchodě málo lidí, nebo spíš nikdo. Dále — prodavačka je po celodenní práci unavená, krom toho taky spěchá domů, chce včas zavřít krám a je ochotna vyjít vstříc i podivnému přání zákazníka, jen když se ho co nejrychleji zbaví. Tady máš moji mapku a porovnej si, kam se odtud můžeš dostat autem za dvě hodiny. Některé věci ti budou hned jasnější.“

„V tom případě,“ Petr Havlík studoval mapku sice nerad, nicméně poctivě, „bych spíše řekl, že náš fešák své výlety podniká odtud.“ A sáhl na tečku, která ještě nebyla červeně zakroužkovaná.

„Zádubí,“ přečetl Pavel z mapky.

„Ano, Velké Zádubí,“ přisvědčil jeho přítel a výmluvně začal mapku skládat.

3

Odemkl si vlastním klíčem. Vstoupil do malé předsíňky, shodil ze sebe světlý baloňák a seběhl po dřevěném schodišťátku do spodní části bytu. V kuchyni přehodil tmavomodré sako přes opěradlo židle. Natočil si vodu do džezvy a zapálil plynový hořák. Připravil si šálek, tácek, cukřenku; pikslu s kávou našel okamžitě. Počínal si tu jako doma.

„Brouku?“

Ohlédl se jakoby přistižen při něčem nekalém, vzápětí se však uklidnil. Skoro s námahou ji pozdravil: „Ahoj, Ivuš.“

„No to je mi návštěva,“ řekla Ivuš, protáhla se a odložila nákupní kabelu. „Čekala jsem tě až zítra,“ objala ho zezadu kolem ramen a krku.

„Pozor, kafe,“ opáčil nevrle a vhodil lžičku s rozemletou kávou do koflíčku. Pomalu se obrátil, líně se na Ivuš usmál a uštědřil jí krátký polibek. „Ahoj, máš se?“ řekl bez zájmu, vzal sako z opěradla a pověsil je na ramínko v mrňavé předsíňce.

Ivuš začala v prostůrku kuchyně činit půlobraty vlevo či vpravo, podle toho, kam potřebovala uskladnit potraviny, které přinesla v nákupní tašce. Tyhle kuchyňky mají tu výhodu, že se v nich člověk nenachodí, pomyslel si; stál nad bublající vodičkou. Slil vodu na kávu. Krásně to zavonělo. Ivuš ustavičně mluvila. Nebylo to důležité. Jako bylo vůbec málokdy důležité, co Ivuš povídala.

Ivuš byla ovšem krásná ženská. Kralovala ve svém čtyřpokojovém švédském bytě úplně sama. Měla sice nějakého manžela, Emila nebo Emana — nevěděl už přesně, jak tomu svému montérovi říká — ale ten byl věčně v Egyptě, v Iráku nebo na Kubě, takže Ivuš byla na celé tohle království úplně sama. Je to někdy dost strašné, jediná ženská v takovém bytě, který má dokonce zvýšené podlaží, a Ivuš dělala všechno pro to, aby se necítila tak úplně jako kůl v plotě. Kromě tohohle kvartýru měla ještě er dvanáctku; právě o ní se vedla řeč.

„Kams dal auťák?“

„Kam bych ho asi tak mohl dát, co myslíš?“ Upil kávy. Tvářil se znechuceně.

„Dej si do toho cukr.“

„Proč?“

„Copak to nemáš hořký?“

„Ivuš,“ řekl a lžičkou zbavoval okraj hrnečku kávové drti, „jsem ti samozřejmě vděčnej, že mi to auto půjčuješ, ale kvůli tomu se na mě nemusíš tvářit. Ostatně obstarávám tomu vozu veškerou údržbu, včera jsem vyměnil olej, filtr…“

„Já že se tvářím?“ vypískla Ivuš. „Ty se tváříš! Ano, ty. Od prvního okamžiku, jak jsem sem vlezla, tak mrmláš.“

„Nesmysl.“

„Mrmláš!“

Zhluboka vydechl a dopil zbytek kávy. Tiše řekl: „Nemrmlám. Mám možná jenom trochu víc starostí, má milá.“

„Prosím tě, jaký ty můžeš mít starosti v tom svým krcálku!“ Ivuš za sebou práskla uzounkými dvířky, které vedly do hlavního pokoje.

V hlavním pokoji měli televizi. Ivuš si ji pustila, rozhodnuta sledovat cokoliv. Poslední dobou jí šel na nervy tenhleten mrmlal. Seděla v klubovce za devět tisíc a trýznivě pomyslela na svého Emana či Emila, který touto dobou vstává z postele, v níž se možná ve spánku převaluje nějaká mulatka. Jsou prý vášnivé. Ivuš si přitáhla nohy k tělu a znovu na ni přišel ten známý pocit, že její život je nadobro zpackaný.

„Můžu dál?“

Neodpověděla. Z obrazovky zářila příjemná tvář hlasatelky. Tvář se pohybovala, zvuk nešel.

„Něco jsem ti přinesl.“

Ani neotočila hlavu. Pěkný oučes, pomyslela si. Studovala hlavu hlasatelky. Mají tam jistě svoje kadeřnice.

„Ivuš, no tak, aspoň mi to hod1 na hlavu,“ žadonil kdosi vedle ní. Zajímavé, ještě před několika týdny se jí jevil jako neodolatelný fešák.

„Ty jsou krásný,“ řekla konečně. Vyňala hodinky z rudého sametového plyše. „Zlatý.“

Horlivě přikyvoval.

„Co stály?“

S úsměvem mávl rukou.

„Brouku,“ řekla a odměnila ho kratičkým polibkem. „Zesil to.“ Odložila hodinky na stoleček. V zásuvce toho stolečku měla diamantový náramek, několik zlatých řetízků, hrst zlatých prstenů s kameny, které prý taky mají cenu, jenomže … kam to vzít? Do samoobsluhy? Do bijáku? Na fotbal či na box?

„To stačí, brouku,“ řekla něžně, „říkám ti, že to stačí, nejsem přece hluchá,“ dodala pak o maličko drsněji a on skutečně přestal vylepšovat zvuk televizoru. „Posaď se tady vedle mě a hezky poslouchej.“

„Ty, Ivuš …“

„Buď hodnej, brouku.“

Z televizoru vycházely informace o výhodách prostředku SAPO.

„Dneska ráno …“

„Neruš,“ okřikla ho netrpělivě. Domníval-li se, že SAPO ji nezajímá, mýlil se. „Ta ženská má bezvadně nasazený rukávy, vidíš to?“

„Ivuš,“ řekl, když rukávy i s manekýnkou vystřídaly hutě, „prosím tě, nemáš náhodou někoho, kdo by potřeboval nějakej hudební nástroj?“

Nepřítomně si ho prohlédla a opět odvrátila tvář k obrazovce.

„Myslím saxofon, elektrický piano, akordeon… teda harmoniku,“ doplnil, když opět zachytil její nepřítomný pohled, „případně i elektronickou kytaru, anebo zesilovač … Neznáš někoho?“

„Prosím tě, tady v Zádubí?“ Z nějakého důvodu sáhla opět po zlatých hodinkách a přiložila je k uchu, jako by se chtěla především přesvědčit, zdali vůbec jdou. Usmála se.

„Co závodní orchestr v Korundce,“ řekl tiše.

„Když je dáš těsně k uchu, tak tak krásně zlatě tikají,“ řekla.

„Má Korundka závodní kapelu? Nebo ne?“

„Cák já vím?“ Odložila opět hodinky na stoleček plný zlata. „Už tam skoro nikoho neznám. To už je let, co jsem se tam… hm,“ mírně se usmála. Ta věta jí předestřela vzpomínku, možná veselou, protože se stále ještě usmívala. „Korundka, ach jo,“ řekla, povzdychla si a vzala si bonbón.

„Chceš?“

„Dík. Takže neznáš.“

„U-um,“ zahučela plnou pusou. „Leda bych se zeptala Dádi.“

„Dádi?“

„Dádi.“

„Kdo je to?“

„Jeden muzikant. Hraje v jednom baru.“

„No vidíš!“

„Muchelo be to ale bejt che chlevou,“ pravila, válejíc obrovský bonbón na jazyku.

„Samozřejmě. Ten člověk, co mi to nabízí, tvrdí, že by to dal i za pár supů. On totiž nutně potřebuje…“ zamyslel se a pak řekl: „Staví barák, rozumíš?“

„To jo.“

„Ty, Ivuš, a nemohla bys mu zavolat?“

„Komu? Hele, to je Skarlantová, viď?“

„Zavolej tomu Dáďovi. Hele, Ivuš.“

„Ta už dlouho neohlašovala.“

„Hm. Třeba měla chřipku. Hele, co kdybys mu hned brnkla?“

„Jo? Odkud?“

„Dole, z hospody.“

Ivuš se z ničeho nic zasmála. „A dydí,“ pravila, „bili bosluchači báb ukážebe balou bodni hihihi…“ Ivuš se dobře bavila.

„Ivuš, hele,“ žadonil.

„Prosím tě, volat teď, v noci?“

„Barovej muzikant má v noci den. Teď Je pro to naopak ta nejvhodnější doba, Ivuš.“

„Tak on prosím nedokáže sedět a koukat,“ řekla Ivuš rozmrzele a kratičce se zasmála. Potom se zle zašklebila na toho otravu vedle sebe. Vzápětí jí však padly do oka ty hodinky. Ať stály tři tácy. Pokud jsou ovšem opravdu ze zlata.

„Mrmlale,“ řekla a nerada se sbírala z toho pohodlného křesla. „Jenže, co když si teď ten moula bude myslet, že hodlám přivolat starý vzpomínky?“ Vrazila si zamyšleně nehet mezi přední zoubky.

„Stačí, když mu řekneš, že by si s ním jeden člověk rád sjednal schůzku za účelem, za účelem…“ chvilku přemýšlel, „výhodné nabídky.“

Ivuš nakrčila nos a chvilku ještě pozorovala obrazovku. Konečně vjela do obambulovaných bačkůrek a zmizela v předsíňce. Slyšel, jak zacinkaly klíče a ještě její brumlání v předsíňce.

Na obrazovku vskočil titulek Veřejná bezpečnost pátrá, radí, informuje. Potom se objevila tvář kapitána Bláhy, který sdělil miliónům diváků, že Veřejná bezpečnost pátrá po neznámém muži, asi sto osmdesát centimetrů vysokém, stáří, třicet až čtyřicet let, hnědých, dozadu sčesaných vlasů, s knírkem pod nosem, zvláštní znamení žádné, který páchá podvody na území našeho státu. Na falešné objednávky odebírá zejména v prodejnách Hudebních nástrojů, Klenotů, Foto-kino …

Cítil, jak mu po čele a pak pomalu po nose a tvářích stékají krůpěje potu. Nehty všech prstů se mu zaryly do měkkého opěradla. Mimoděk se předklonil, jako by se bál, aby, mu neušlo jediné slovo.

„… používá odcizeného občanského průkazu znějícího na jméno Josef Dočkal. Není však vyloučeno, že má ještě další odcizené průkazy na jména Václav Štika, Vladimír Šára, Ladislav Stýblo. Rovněž se nevylučuje změna vzezření: brýle, bradka, pozměněný účes a podobně. Žádáme všechny občany, zejména vedoucí a pracovníky prodejen…“

„Uličníku,“ ozvalo se ve dveřích.

Strnul v křesle.

Zíral na ni. Přicházela k němu a šibalsky se usmívala.

„No co je? Máš to zařízené, brouku. Zejtra za ním můžeš zajít. Bar Escory. No co je, proč mi neděkuješ? Hele, co Ivuška donesla.“ A pozvedla nad hlavu sedmičku bílého ryzlinku.

Polkl.

Ivuš se obrátila k televizoru. „Prosím tě, proč ty kecy nezavřeš?“ Šla a učinila tak. Rozpažila ruce. „Jaká jsem? Je to pálaveckej za třicet krachlí. Teď už jde jenom o to, najdu-li v tom bordelu v kuchyni vejvrtku.“

Vytáhl kapesník a otřel si spěšně obličej.

„Promiň,“ řekl k svému zděšení ochraptěle a teprve pozvolna si uvědomoval, že tady je vlastně všechno úplně normální a že není rozhodně třeba ztrácet hlavu. „Promiň, Ivuš. Je mi to strašně líto, ale já musím …“ zklamaně protáhl obličej, „… musím už vypadnout.“

„Teď?“ Pozvedla láhev, dosud neotevřenou.

„Právě že teď, je to smůla, viď?“ Nacpal si roztržitě kapesník do zadní kapsy kalhot. „Prosím tě, kam jsem dal klíčky od vozu?“

„A ještě k tomu mým vozem?“ A Ivuš vybuchla: „Nedovolím. Sednout!“

Počítal s tím, že jednou musí k něčemu podobnému dojít, dokonce se na to i duševně připravoval, ale teď, když už to bylo tady, byl tím naprosto překvapen. A ještě k tomu hloupé hádky s touhle …

„Brouku,“ zatvářil se na ni nesmírně líbezně, „zejtra jsem tady. Vážně.“

„Nic!“ pravila Ivuš a šmátla po klíčích od auta. „Nikam.“

„Stejně bylo původně ujednáno, že přijdu až zítra v šest.“

„No, to jsem si mohla myslet,“ doslova cedila skrze zuby ta půvabná mladá žena, „chlapi. Cejtěj kšeft a už je nic neudrží. To tak!“ a triumfálně zacinkala klíčky. „Nikam, chlapečku, hačat.“

Pár vteřin se mlčky pozorovali a přitom se na sebe líbezně usmívali, jenže jeho úsměv se pozvolna měnil.

„Dáš to sem,“ zasyčel.

„Hovno,“ odvětilo to půvabné stvoření.

„Ty mrcho jedna, ty…“

Následovalo temné syčení a krátký zápas, z něhož vyšel vítězně silnější.

Prchal odtud s ukořistěnými klíčky, a ještě když dunivě vybíhal dřevěné schodišťátko, trefilo ho do zad poslední Ivuščino přízvisko. Nebyl to brouk.

4

„Říkám ti, ten už si teď nekoupí ani foukací harmoniku,“ řekl poručík Morávek a potutelně se usmál.

„Jenomže,“ řekl podporučík Havlík, zachmuřeně pozorující okýnkem vozu zvolna ubíhající budovy, „jsme ho tím zároveň varovali.“

„Pokud včera k večeru vysedával u televizoru,“ připustil poručík Morávek, „máš ovšem pravdu.“

„Změní styl,“ řekl Petr Havlík a sáhl si na bradu. Opravdu, těmi žiletkami to je úplně jiné kafe, pomyslel si. Pokožka přímo hlaďounká.

„To by se zas vymykalo všem tvým učebnicovým pomůckám,“ řekl Pavel ne bez škodolibosti, „a to — uznáš — není možné.“ A zabásnil si: „Kdo jednou okusil závratnou moc falešného razítka, sotvakdy se přejinačí na půdaře.“

Petr pohlédl znaveně na svého přítele a zeptal se: „Proč stojíme?“

„Jestli to půjde takhle pořád, tak se do večera do toho tvého Stavebního podniku nedostanem.“ Pavel Morávek se svezl trochu níž na zadním sedadle a zavřel oči.

Náš život, pomyslel si Petr Havlík, to je vlastně neustálé dohánění časových ztrát. My, kdo nemáme sedavé povolání a za svou prací si musíme dojet — pohříchu někdy i několikrát denně — trávíme život vlastně převážně v pojízdných plechových klecích v očekávání bliknutí zelené. A přitom dobře víme, že dříve než se dosunem k další křižovatce, skočí nám zase červená. Člověk se ani nediví těm hochům z dvojky, že si pro každou akci nárokují houkačku. S vřeštícím vozem jste sice na místě o pár minut dřív, při tom kvílení nad lebkou však kloudně nesestavíte jedinou myšlenku a ještě hodinu po příjezdu na místo činu vám hučí v uších. Asi je mnohem moudřejší zasout se jaksi do sebe — jako to právě učinil Pavel Morávek — a přeměnit čas nutný k přemístění na čas vhodný k přemýšlení. Jízda, toto mírně nepravidelné natřásání, dělá dobře mozkovým závitům, ba něk dy tenhle drncavý pohyb dokáže divý.

„Jediná šance, jak vyhrát,“ přišel na to například zrovna za jízdy praporčík Janda, „je bránit celou pětkou, když je na ledě Charlamovova řada. A hned vyrážet, když tam Kulagin vyšle třetí řadu. Všimni si, kdo dává góly. Michajlov, Petrov, Charlamov.“

Poručík Morávek otevřel oči a vzal do ruky dnešní noviny.

„Páni!“ řekl v té chvíli podporučík Havlík na předním sedadle.

„Co je?“

Podporučík Havlík svému o šarži vyššímu spolupracovníkovi doslova vyrval noviny z ruky.

„Tak, teďs to přetrhl“

„Inzeráty!“ Podporučík Havlík si vůbec nevšímal sportovní stránky, v této chvíli mu snad bylo úplně fuk, jakou taktiku zvolíme zítra proti sborné, a na další tázavý pohled svého přítele Pavla konečně reagoval srozumitelnou větou. „Ten chlap se přece musí nějak zbavovat všech inštrumentů, foťáků a vůbec … a jak se jich asi zbavuje, no?“ Zatřepal roztrženými novinami.

„Doprčic,“ řekl uznale poručík Morávek.

„To znamená ihned prověřit všechny nabídky prodeje,“ zaníceně pokračoval Petr Havlík, „od pikoly až po basbombardón, od primek až po nikon.“

„A chce to hned na začátku,“ mínil praporčík Janda od volantu, „dát dva fláky a pak perfektně zajišťovat obranu. A radši to vyhodit na zakázaný uvolňování než dovolit sborné roztočit kolotoč před Holečkem.“

„Idea není zlá,“ pravil zamyšleně poručík Moravek. „To bych prosil,“ vymínil si praporčík Janda. Konečně se mohl rozjet.

5

„Už jsou tady zas,“ šeptla na chodbě fakturistka Dušková Mráčkové z odbytu. „No kdo, esenbáci. Kvůli tý podivný Emilčině sebevraždě.“

„Já slyšela,“ svěřila se Mráčková z odbytu fakturistce Duškové, „že je to prý pěkná defraudace.“

„Nepovídejte!“

„A lítaj v tom prej ňáký páni,“ a Mráčková povytáhla obočí až nad obroučky svých masívních brýlí. „Vy jste to neslyšela?“

„Já slyšela,“ Dušková si kolegyni přitáhla loktem ještě kousek blíž, „že v tom lítá …“ ohlédla se, dokonce i na strop pohlédla, „že v tom má prsty taky náš náměstek.“

„Dočkal?“

„Jo a … pojte sem,“ opět se rozhlédla chodbou kolegyně Dušková. „Nic bych nedala za to, že Emilka do toho viděla, tak ji jednoduše…“ a dlaní si podřízla krk.

„Já zas slyšela, že v tom prej taky lítá Stýblo.“

„Ten fotbalista?“ Paní Dušková zavrtěla hlavou, jako by tomu ani nemohla věřit. Ale věřila tomu. „Je to pěkná verbež, ty fotbalisti,“ uzavřela na celou chodbu tuto improvizovanou výměnu informací a obě kolegyně se s významným pomrkáváním rozešly.

Láďa Stýblo si však ničeho špatného nebyl vědom.

„Helejte, ty legitky,“ řekl zvolna bez rozčilování, „jsem dal semhle.“ Otevřel šuple. „S tím, že je zejtra hodím na závodní vejbor, opíšeme čísla do lejster cestovní kanceláře a odpoledne že se zase legitimace lidem vrátí. Když jsem však ráno přišel, zjistil jsem, že je jich nějak míň. Koukám a vidím, nojo, legitimace všech chlapů jsou v tahu. I moje byla v tahu,“ dodal, jako by si tento trumf nechával až na konec.

„Pane Stýblo,“ řekl podporučík Havlík a mnul si svou holou bradu, „to byl váš nápad vybrat od lidí občanské průkazy?“

„Já nevím. Proč? Co Je na tom?“ Stýblo měl ten zvyk, že při každém otazníku nakláněl hlavu doprava či doleva. Teď ještě navíc přivřel oči a povytáhl koutek úst, asi Jako by mu svítilo ostré světlo přímo do tváře.

„Byl to váš nápad?“ opakoval podporučík.

„Já nevím, asi,“ řekl Láďa Stýblo a srovnal hlavu s osou těla. V té chvíli zmizela i grimasa z jeho tváře. A neuchýlil se k ní, ani když se vzápětí zeptal: „Je to tak důležitý, pane komisaři?“

Podporučík na něho krátce pohlédl. Měří metr osmdesát, atletické postavy je, vlasy by si koneckonců snad mohl ulízat dozadu, zvláštní znamení nemá a zvláštní inteligenci? … Podporučík si prohlížel bývalého internacionála možná poněkud déle.

I Stýblo to vycítil. Zeptal se: „A pane komisaři, smím vám já říct něco, co zas pro změnu já považuju za důležitý?“

A protože se podporučík nevyjádřil, Láďa Stýblo se předklonil, přisunul si popelník na náměstkově stole, rozhlédl se, a když se přesvědčil, že jsou v této místnosti opravdu sami, řekl: „Paní Emilka, krátce před svou…“ stiskl spodní ret zuby, „ano, před tím svým případem … měla nějakej rozčilující rozhovor s Václavíčkem, teda myslím s účetním Štikou.“

„Ano,“ řekl podporučík, „je nám známo.“

„Nikdo kromě něho,“ řekl Láďa Stýblo, aniž spustil oči z popelníku, „nevěděl, jaké bere paní Emilka prášky.“

Podporučík Havlík hleděl pátravě na Stýbla, který uvedl popelník do pomalého krouživého pohybu.

„Totiž nevěděl…“ říkal, „věděli jsme možná, že bere nějaké prášky, jenomže nikdo, krom jejího dobrého přítele Štiky — ona s ním pracovala i na předešlé štaci v komunále — nikdo nevěděl, jakou nemoc si to Emilka vlastně léčí, jestli mi rozumíte, pane komisaři.“ Vzhlédl. Podporučík nic. „A já si to vykládám svým laickým rozumem tak,“ pokračoval váhavě Stýblo, „že ty pilulky jí tam mohl nacpat tak šikovně jenom někdo, kdo za á — věděl, jakou má nemoc, za bé — věděl, jaké bere medikamenty, a konečně za cé — věděl, jaké léky můžou tu nemoc naopak prudce zhoršit.“ Láďa Stýblo nechal popelník na pokoji a vzhlédl. „Je mi líto, že okolnosti jsou pro Václava Štiku tak — jak bych to řek — no prostě nepříznivý. Já ho mám náhodou docela rád, on je to takovej směšnej nemotora a na ženský úplně levej, ale v tomhle případě…“ Zvedl hlavu a tentokrát ji ani nenaklonil, ani se nezašklebil. „Všecko je to divný, viďte, pane komisař, moc divný.“

Dívali se na sebe pár vteřin, dokud Láďa Stýblo nesklopil zrak.

Podporučík Havlík tiše řekl: „Tak ven s tím, pane Stýblo. Aspoň to budete mít za sebou.“

Láďa Stýblo … bylo na něm doslova vidět, že to, co má na jazyku, vysloví hrozně nerad a možná že to nakonec ani nevysloví, protože přece jenom … Václavíček je zřejmě opravdu starej dobrák.

„No tak,“ pomohl mu podporučík Havlík.

„Ten den, jak jste tu byli poprvé,“ řekl Láďa Stýblo hlasem, který jako by mu nepatřil, „jsem ho pak přistih u svýho stolu.“ Přejel si chvatně čelo. „Stál tam a díval se na mě tak vyděšeně… ty zatracený sáčky držel takhle v ruce, skoro jako by mi je chtěl hodit do ksichtu a …“

„Já poslouchám, pane Stýblo.“

„Jako bych zrovna četl v jeho vyděšených očích, nevím, nějakou výzvu nebo snad touhu po pomstě, nebo dokonce … ne,“ Láďa Stýblo se nadechl a sklopil hlavu. „Já vlastně sám nevím.“

„Chcete tím říct, pane Stýblo,“ kul žhavé železo podporučík, „že pak už nebyly ve vašem stole ty legitimace?“

„To,“ Láďa Stýblo si přejel dlaní čelo, „právě že nevím, to kdybych věděl…“

„Držel v ruce jenom prázdné výplatní sáčky?“

Láďa Stýblo přikývl.

„Legitimace už mohl mít v kapse,“ řekl suše podporučík.

„Měl sáčky v tý ruce,“ tvrdil Stýblo s jakousi zvláštní naléhavostí.

„Hm,“ zahučel podporučík a promnul si řádně bradu. „Sáčky, ty nám asi budou houby platné.“

„Rychle je vrátil na místo, zablekotal něco, jako promiň, tak nakvap jsme se rozloučili, bylo to vůbec celé takové trapné…“ sypal ze sebe Stýblo a před očima jako by to znova viděl, dokonce se skoro bolestně usmíval. „Trouba Václavíček,“ řekl téměř něžně.

„Veliká škoda,“ usoudil podporučík, „že jste se hned nepodíval do šuplíku, kde byly ty legitimace.“

„Ne,“ řekl Láďa Stýblo a jakoby stydlivě stočil svůj pohled jinam, „to mě opravdu ani ve snu nenapadlo.“

6

„Měl jsi pravdu, Péťane,“ pronesl skoro šeptem poručík Morávek, když se v náměstkově kanceláři octli na chvilku docela sami, „v tom Zádubí jeden vrátný v jedný fabrice …“

„Korund,“ doplnil ho podporučík Havlík.

„Pamatuje si na jednoho člověka v baloňáku. Chtěl po pracovní době na osobní. Dokonce ho má zapsanýho v knize návštěv. Josef Dočkal.“

Podporučík Havlík zlomil sirku, jen to luplo.

„Zase. A popis?“

„Bohužel,“ poručík Morávek mírně nafoukl tváře, „poněkud univerzální. Tvrdí ovšem, že by ho docela dobře poznal.“

„To známe,“ ušklíbl se podporučík.

„Soudruzi,“ strčil nos do dveří praporčík Janda.

„Jo,“ hýkl podporučík Havlík, „vpusťte ho dál, soudruhu praporčíku!“

A tak se dostavil Václav Štika. Ještě před malou chvílí tu o něm pěl chválu náměstek Dočkal. Spolehlivý, pracovitý, korektní. A co je nejdůležitější, doplnil si podporučík Havlík, má sotva metr sedmdesát a to ještě kdoví jestli.

„To je jedno, třeba sem,“ řekl poručík Morávek.

Bylo to opravdu jedno, a tak se Václav Štika posadil na židli, kterou před chvilkou opustil sympaťák a šprýmař účtárny Láďa Stýblo. Poručík Morávek se usadil jaksi v závětří této prostorné místnosti. Nechal to prozatím na podporučíkovi Havlíkovi. Ostatně je to stále ještě především jeho případ, ať se tedy jaksepatří procvičí. Pomůžu mu, říkal si s těmi nejlepšími úmysly, až hoch nebude vědět kudy kam.

A nutno poznamenat, že podporučík Havlík vedl tento nesmírně důležitý výslech jako zkušený kozák. Hovořil s Václavem Štikou, jako by celkem o nic nešlo, jen o jakési upřesnění předešlých výpovědí, usmíval se, a když hovořili o zdravotním stavu paní Emílie Sedláčkové, byl jejich rozhovor doslova družný. Václav Štika opravdu vypadal šťastně, když se mluvilo o tom, jak se z toho paní Emilka rychle dostala, a hovor by se patrně stočil na úplně jinou kolej, kdyby z čista jasna — jako blesk z nebe — nezasáhl poručík Morávek ze závětří.

„Co jste hledal ten den v Stýblově psacím stole?“

Václav Štika dočista ztratil nit. Chvíli hledal zrakem podporučíka a pak pohlédl na nevraživého poručíka tam kdesi vzadu.

„Ve Stýblově stole?“ tázal se a díval se z jednoho na druhého.

„Ano,“ přisvědčil týmž přátelským způsobem podporučík Havlík. „Vy jste si myslím chtěl sám zkontrolovat ty výplatní sáčky, že?“ dodal, jako by vlastně celkem ani o nic nešlo.

„A občanské průkazy!“ vypálil poručík Morávek dělovou ránu.

Václavíčkova hlava ožila podivnými trhavými pohyby, přesně jako koroptev, když větří nebezpečí, napadlo podporučíka Havlíka; přitom se stále na Václava Štiku přátelsky usmíval.

„Ano, sáčky,“ zašeptal Václav Štika a brada se mu zatřepotala.

„A občanské průkazy,“ doplnil ho pomalu a důrazně Morávek.

„Jaké průkazy, prosím pěkně?“

„Ty, které měl pan Stýblo ve svém psacím stole, druhá přihrádka odspoda, pane účetní,“ vysvětlil mu tentokrát přívětivě poručík Morávek.

„Pánové, já nechápu… Jaké průkazy máte na mysli?“

„Občanské. Záhadně ztracené, pane účetní,“ vysvětloval mu velice ochotně poručík Moravek, „z psacího stolu, pane účetní, ano, ano, už je to tak.“

„To vy jako vážně myslíte, že já…“ obrátil se Václav Štika na podporučíka Havlíka jako na svou relativní oporu, „ale já přece…“ a jako by náhle pochopil, že všechno je prohrané, sklonil hlavu a sepjal ruce v klíně.

„Pane Štika,“ ozval se nad ním přívětivý podporučík Havlík, „proč jste nepožádal pana Stýbla, aby vám ty výplatní sáčky, které vás tolik zajímaly, osobně předal? Proč jste mu je tajně vytáhl ze stolu? Víte, co bylo v tom stole ještě?“

„Pane poručíku,“ řekl Václav Štika a pozvedl své sepnuté ruce, „je svatá pravda, že jsem si vytáhl z jeho stolu ty sáčky, ale o těch legitimacích jsem čestné slovo vůbec nevěděl. Proboha, vždyť se přece ztratila i moje legitimace,“ řekl a obrátil své vyčítavé oči na zlého poručíka tam vzadu.

Ten vstal, za chůze se mírně pohupoval v bocích, pomalu se blížil k Václavu Štikovi a přitom si téměř pobaveně opakoval: „Ale ale, pane účetní, ale ale, tak vám se taky ztratila legitimace, ale ale, to je náhoda, to je náhodička.“

„Pane podporučíku,“ řekl mu Václav Štika, čímž ho, zajisté nechtě, degradoval, „já nejsem žádnej zloděj, já nikdy nic v životě nevzal, nikomu, pane …“ Na hodnost v tom rozrušení tentokrát úplně zapomněl.

„Uklidněte se, pane účetní,“ chlácholil ho ten přístupnější vyšetřovatel. „Soudruh poručík přece netvrdí, že jste něco ukrad. Pochopte ale, že byste nám měl rozumně vysvětlit, proč jste si neřekl o ty výplatní sáčky panu Stýblovi rovnou a proč jste mu je v nestřežené chvíli vyndal ze stolu.“

„Já mu je tam dal,“ vypískl rozčilený Štika, „hned, jakmile se objevil v místnosti. Já mu je vrátil.“

„Jistě, sáčky,“ řekl poručík zřetelně a pozvedl se na špičky.

„Žádné průkazy jsem neviděl. Ani jsem nevěděl, že tam jsou. Já vůbec, pánové…“ Václav Štika sáhl pro špičku. Pohyby, jindy pomalé a rozvážné, předvedl nyní jakoby ve zrychleném filmu: špička, zlomení cigarety, šups s ní do špičky, škrt sirkou, mohutný vdech, ááách …

Je úplně per plex, uvědomil si podporučík Havlík a trochu vyčítavě pohlédl na přítele. S tím to samozřejmě ani nehnulo. Byl snad dokonce pyšný, jak zahnal zajíce do kouta.

Václav Štika rychle a mohutně šlukoval. Půlčička partyzánky byla v mžiku zpopelněna.

„Pane Štika,“ ozval se kdosi vedle něho přívětivým, až přátelským tónem, „nebylo by nakonec mnohem rozumnější, kdybyste nám raději všechno pověděl?“

Václav Štika vzhlédl. Rysy v tváři se mu zkřivily. Dal si šluka a neřekl nic.

„Je to ve vašem zájmu, pane účetní,“ upozornil ho důrazně poručík Moravek.

„Máte možná pravdu,“ řekl Štika hlasem, který jako by se mu zastřel kumulovaným množstvím dýmu, „možná to tak bude opravdu nejmoudřejší,“ a vyklepal zpopelněný zbyteček partyzánky do náměstkova popelníku z železnobrodského skla. „Nepožádal jsem Láďu Stýbla, aby mi ukázal ty sáčky. Ovšem že nepožádal. Nemohl jsem přece…“ vzhlédl a zmlkl.

„Nechtěl jste se prozradit,“ pomáhal mu, seč mohl, podporučík Havlík. Poručík Morávek špulil tváře.

„Ano,“ řekl Václav Štika, „je to komplot.“

„Cože?“ Poručík Morávek nevydržel u těch dveří jen tak stát a poslouchat. Podporučík Havlík ho napomenul pohledem: teď mlč, teď proboha minutu mlč!

„Ano, komplot,“ opakoval ještě jednou Václav Štika. „Nechtěl jsem, aby poznali, že něco tuším.“

„Kdo?“

Václav Štika si olízl vyschlé rty a skřehotavě řekl: „Oni.“

Podporučík Havlík se přísně díval na svého přítele, který již již chtěl vykřiknout, ale zavčas se ovládl.

„Pane Štika, kdo je to oni?“ tázal se velice mírně podporučík Havlík.

„Stejně jsem měl pravdu,“ řekl tiše Václav Štika a ještě tišeji dodal, takže poručík Morávek ho pravděpodobně vůbec nezaslechl: „Je to v těch sáčcích. V těch prázdných sáčcích je odpověď.“

Kdyby teď spadl lísteček z toho fíkusu tam u okna, všichni přítomní by měli dojem, že slyšeli ránu.

„Přišel jsem na to hned,“ šeptal dál Václav Štika a v prstech žmoulal prázdnou špičku. „Jde o chyby v součtech na výplatních listinách. Je to mimochodem výborně vymyšlené. Částky u součtů dobírka jsou zvýšeny, součty však souhlasí. Údaje na výplatních sáčcích taky souhlasí. Jenomže hlavní pokladní přesto měsíc co měsíc vybírá podle výčetky z banky víc peněz, než skutečně vyplácí. A přesto o tom ani neví. Vypadá to jako záhada, ale jenom na první pohled. Je tu ještě někdo další. A ten to dělá chytře, moc chytře a nikdo celé dlouhé měsíce nic netuší. Přišel jsem na to, jak to celé ty dlouhé měsíce dělali.“ Václav Štika se na chvíli odmlčel. Potřeboval si znovu nabít špičku. Dali mu na to dost času. Podporučík Havlík si hladil bradu, poručík Morávek se u dveří kousal do rtu.

„Je to jednoduché, a proto geniální,“ pokračoval po prvním mocném šluku Václav Štika. „Na úkor daně ze mzdy, kterou v konečném součtu snížíte, zvýšíte v součtu položku dobírka.“ Podíval se na ně. Ale oni to snad nechápali. Proto k nim hovořil jako k dvěma malým dětem: „Rozdíl si už jenom ponecháte.“ A když ti dva stále nic neříkali, pokusil se jim to ještě jednou vysvětlit: „Rozdíl, o který snížíte daň ze mzdy, si necháte vyplácet při každé dobírce. Musíte mít ovšem v pracovní náplni důležitý úkon: vypisováni výplatních sáčků. Sáčkování, pokud to neznáte, se provádí podle předpisu na sáčku, ne podle výplatní pásky. V tom tkví celý ten vtip. Už rozumíte?“ Oba váhavě přikývli. „Na výplatní pásce uvedete vždy správnou mzdu, kdežto na výplatním sáčku uvedete mzdu vyšší o částku, kterou jste získali zvýšením daně ze mzdy. Je vám to jasné?“

Jeden z nich, všiml si, přikývl.

„Takto upravený výplatní sáček předáte mzdové pokladně. Ta nasáčkuje vámi předepsanou dobírku. Když pak dostanete zpět prázdné výplatní sáčky, napíšete na předešlou kolonku zase správnou částku, která tam patří podle výplatní pásky. Případně výplatní sáček zničíte a nahradíte novým. Tím zároveň zničíte jediný doklad o tom, kdo dostal vyšší mzdu. Na výplatní listině je všechno v pořádku, tam se už nedá nic zjistit. Chápete? Najednou není doklad, podle kterého byste mohli zjistit, kam ty částky mizí. Jediná podezřelá Je pak ovšem hlavní pokladní, která soustavně vyzvedává vyšší částky, než vyplácí.“

Další půlka partyzánky padla nenasytné špičce za oběť. V náměstkově kanceláři se opět rozhostilo ticho, které porušil až tichý Štikův hlásek: „Jen o Jedno vás prosím, pánové. Nikomu neříkejte, že Jsem přišel na to, jak byl ten podvod páchanej. Oni,“ na chvilku se odmlčel, „když se dovedli tak krutě vypořádat s Emilkou …“ vzhlédl, „jsou nemilosrdní. Kdyby se dověděli, že jsem to byl já, kdo vám to řekl…“

A tu musel podporučík Havlík znovu opakovat otázku, kterou už jednou vyslovil: „Dobře. Ale jací oni, pane Štika?“

„Na tuhle otázku vám já odpověď nedám,“ řekl Václav Štika. „Neznám ji. A možná že i kdybych ji znal,“ pokrčil rameny. „Stačí, když si vzpomenu na Emilku. Ta na to málem doplatila životem. To vám nestačí?“

„Takže vy si opravdu myslíte,“ začal z rohu poručík Morávek, ale když zachytil Havlíkův pohled, rázem zmlkl.

„Na vás mě mrzí,“ řekl Václav Štika poručíkovi Morávkovi, „jak jste si mohl myslet, že jsem vzal Stýblovi ze stolu ty občanky.“

„Stýblo Ladislav,“ řekl poručík Morávek a popotáhl nosem. „Myslíte, že by úpravy výplatních sáčků mohl dělat Stýblo?“

Václav Štika pokrčil rameny. „To mohl dělat kdokoliv ze mzdovky, pánové,“ řekl. „Ale mohl to praktikovat i někdo z vedení, prostě každý, kdo má přístup ke mzdovým dokladům, Stýblo, Mráčková, Dočkal, Sehnalová, Šára.“

„Pan Šára je stále ve stavu nemocných?“ zeptal se podporučík Havlík.

„On je nemocen?“ podivil se Václav Štika. „Pokud já vím, dobírá si tenhle týden loňskou dovolenou. Tak mi to říkal. To je náhodou veliká škoda, že ten tady není. Až po neděli přijde, poví vám k tomu možná ještě něco mnohem zajímavějšího, než jsem vám mohl povědět já.“

Václav Štika vstal, odstrčil židli a ruce svěsil volně podél těla. Jasně, řekl si v duchu podporučík, ani kdyby si vzal na nohy boty s tou nejtlustší podrážkou, neměřil by metr osmdesát. A jestli se nemýlím — ač ženský vkus je někdy hotová záhada — tenhle chlap je všechno jiné než fešák.

„Má pan Šára domů telefon?“ ptal se Štiky ve dveřích poručík Morávek.

„Má, ale mám dojem,“ řekl Václav Štika, „že ho sotva zastihnete ve městě. Bude na chatě. Tam adresu bohužel neznám,“ dodal pak s rozpačitým pousmáním.

„Nevadí, zjistíme si,“ řekl mu poručík Morávek.

„A děkujeme vám, pane Štika. Velice jste nám pomohl,“ zvolal za ním ještě podporučík Havlík.

„Nezapomeňte, prosím, na naši úmluvu.“ A Václav Štika si přiložil prst na ústa. „Nic nevíte, nic jsem vám neřekl.“

„Spolehněte se,“ řekl poručík Morávek a zavřel za couvajícím účetním dveře. Pak se zhluboka nadechl. Když se ohlédl do místnosti, spatřil přítele Petra. Splašil někde konvičku a pečlivě zaléval fíkus.

„Přišli jsme sem myslím akorát v hodině dvanácté,“ řekl s pohledem neviňátka a zaťukal na konvičku. „Málem jim tu uschl.“

5. kapitola

1

„Helenko, tak tohle je pan Dočkal,“ představil návštěvu své ženě pan Viták.

„Těší mě, Vitáková, odložte si, prosím.“

Když tedy pověsil svůj světlý baloňáček na věšák v předsíňce, zavedli ho do pokojíčku, který byl doslova ucpán nábytkem.

„Tady to vidíte na vlastní oči,“ předpažil Viták a rukou opsal jakýsi polokruh. „V tomhle bydlíme, čtyři lidi. Ještě vedle je mrňavá špajzka, kterou jsme si předělali z nouze na kuchyňku.“

Návštěvník v modrém saku účastně pokyvoval hlavou.

„Budete kafíčko?“

Paní Helena Vitáková byla ve věku, kdy ženy jsou ještě mladé, a přece už ne nejmladší, ostatně měla dva kluky, deset a dvanáct let; kde asi večer všichni spí, přemítal návštěvník, který si tu dává kávu, pak slavnostně otevře aktovečku a vyndá nesmírně důležité papíry. „Děti spějí na křesle, co na něm sedíte. Dá se výborně rozložit,“ řekla paní Helena, ještě než zmizela v té spíži-kuchyňce.

„My když tu všechno rozložíme, pane Dočkal,“ Jiří Viták se přičísl tenounkým hřebínkem, který vytáhl z kapsičky košile, „tak tudy neprojde noha.“

Návštěva s údivem zakroutila hlavou.

„Ani nevíte, pane Dočkal, jak jsem šťasten, že mi vás osud přivál do cesty,“ rozplýval se Jiří Viták — je starší, nebo mladší než jeho žena, přemítal návštěvník v modrém sáčku — „v tomhle provizóriu se už meleme pátým rokem, a když si představím, že bych musel čekat ještě přinejmenším další dva tři roky …“

„Byli jste se na to podívat?“ ozvala se paní Helena odněkud, ale ne, už tu zas byla. „Sušenky,“ řekla omluvně a postavila tácek před milou návštěvu.

Její manžel se rozzářil. „Helenko, je to přesně to, co potřebujeme. Čtyřpokoják, situovanej do třetího patra; nebo je to ve čtvrtém?“

„Třetím,“ pípl návštěvník a přelomil sušenku vejpůl.

„Ano, třetím. Je obrácen balkónem na jihozápad.“

„Lodžií,“ poopravil ho návštěvník, který sice soustředěně chroupal, ale přitom zřejmě poslouchal každé slovo.

Ale paní Helence se stejně zdál něčím zvláštní. Byl to na první pohled slušný člověk, o to nic, ale … zdál se jí prostě čímsi zvláštní. Stále si však neuvědomovala, v čem to vězí.

Její manžel se mezitím rozplýval nadšením nad čtyřpokojovým bytem, který by byl pro ně neuvěřitelné terno. Teď, když konečně naškudlili dost na vklad, jim v družstvu řekli: nejdřív za dva roky. Hrůza! A do toho z čista jasna přijde pan Dočkal a řekne: Dověděl jsem se, že se zajímáte o družstevní byt. Samozřejmě že se zajímáme, jak bychom se nezajímali, bydlíme celá rodina na pár čtverečních metrech! No tak dobře, řekne pan Dočkal, já bych vám mohl svůj byt přenechat. Přenechat? Nám? Jak to? Proč? Podívejte se, řekne ten pán, mám na sídlišti V lučinách byt, který je za dva měsíce k nastěhování. Před dvěma roky, když jsem se sem hlásil do družstva, byla ovšem poněkud jiná situace. Domníval jsem se, že se sem přistěhuju, bohužel, nevyšlo to. Krom toho jsem mezitím dostal byt od podniku, takže můj čtyřpokojový byt na sídlišti V lučinách bude za dva měsíce volný. Chcete se tam nastěhovat? Mže tam být hezké bydlení.

V první chvíli jsem myslela, že sním, přiznala později paní Helenka, nebo že v tom snad bude nějaký zádrhel. Ale nikoliv, ten člověk přinesl řádný doklad o zaplaceném zápisném i členském podílu, přinesl plánek domu i bytu a dnes se byli s Jiřím na ten krásný nový byt podívat…

„… kuchyňka, no skoro úplně zařízená, koupelna s kachlíčkama, teplá i studená voda, nádhera, Helenko, učiněná nádhera,“ básnil její muž. Na Jiřího — to paní Helenka až moc dobře věděla — se však nesmí příliš dát. Je to starý naiva, dal by se opít i rohlíkem. Ke všemu

— i k nádherám — je třeba přistupovat klidně a opatrně. Jednat s rozvahou. Přesně jako ten pán. Sedí a zbytečně nemluví, nijak nechválí svoje zboží. Už věděla, čím je zvláštní. Je to tím jeho „nemluvením“, a taky tou prkennou pózou, kterou zaujal na gauči, i těmi pohyby, jimiž si láme sušenku. Ano, je to tak trochu panák, tenhleten pan Dočkal.

„Pane Viták,“ řekl teď a přitom opravdu ani brvou nehnul, „má to vlastně jenom jeden háček. Tu změnu musí schválit členská schůze.“

Nastalo ticho. Jiří Viták nechal pootevřená ústa.

„To nic,“ usmál se pan Dočkal. „Mazalík, tajemník družstva, je můj dobrý známý. Nějaká menší pozornost a …“

„Ale samozřejmě,“ pochopil to ihned Jiří Viták a považoval za nutné to své ženě vysvětlit, protože se k ní obrátil a výmluvně zamnul prsty. „… se nedá nic dělat, chceš bydlet? No tak, dneska to nikde jinak nechodí. Viďte, pane Dočkal?“

„Kolik?“ pravila paní Helenka ledově.

Pan Dočkal se chladně usmál. „Nechte to na mně, zařídím to s Mazalíkem osobně.“

Otevřel aktovku. Vytáhl lejstra. Pečlivě je kladl na stolek. Ještě si zkontroloval, nezapomněl-li snad na něco. Ne, nezapomněl. Vzhlédl a tvářil se nesmírně soustředěně. Studená atmosféra v této místnosti nicméně přetrvávala.

„Peníze,“ řekl, „mi předáte na státním notářství. Tady je text naší smlouvy o půjčce. Je to tak, jak jsme se dohodli.“

„Státní notářství? Je to nutné?“ až přehorlivě zaprotestoval Jiří Viták. „Já vám můžu dát ty peníze třeba hned, tady.“

Paní Helenka zchladila manžela jediným pohledem a ten zmlkl.

„Ovšemže je to nutné,“ řekl ten slušný pán, „pořádek dělá přátele. A pak, co kdyby to schůze ať už z jakýchkoli důvodů neschválila? Kde budete mít doklad, že jste mi dal čtyřicet tři tisíce?“

To musel Jiří Viták uznat.

„Kdežto takhle budete mít v ruce papír,“ a návštěvník zvedl ten papír, dosud neověřený státním notářstvím, „že Jste mi půjčil bezúročně tolik a tolik. V případě,“ řekl ten člověk nesmírně věcně, „že bych to zapřel, můžete mě na základě tohohle papírku soudně stíhat, pane Viták.“

„Ano,“ řekl Jiří Viták a vzápětí se omluvně pousmál. „Však to nebude třeba.“ A vstal, šel k ještě menšímu stolečku, který stál u malých kamen, a vytáhl šuplík, z něhož vyndal bílou obálku. Položil ji na stůl před návštěvníka. Řekl: „Na tohle ale žádné potvrzení nechci, pane Dočkal.“

Pan Dočkal na něho udiveně pohlédl.

„Myslel jsem …“ zablekotal Jiří Viták, „že byste to mohl nějak šikovně … víte, tomu tajemníkovi, když ho tak dobře znáte.“

„Já žádné peníze nepřijmu, pane Viták,“ pravil mrazivě ten člověk, „jen to, co mi patří.“ A konečně pohlédl na Helenku, která okamžitě sklopila víčka. Styděla se teď. Jen ona věděla proč.

Ten člověk byl naopak nesmírně slušný. Sáhl na bílou obálku, jako by v ní byla plastická bomba, odsunul ji od sebe téměř štítivě a tiše řekl: „Ostatně soudím, že v tomto případě to rozhodně nebude třeba.“

„Jsme vám nesmírně zavázáni,“ řekla tiše paní Helenka; bylo to přiznání k porážce.

„Budu rád,“ řekl pan Dočkal, „když se vám tam bude hezky bydlet.“ A vstal.

„Helenko,“ zajíkl se pan Jiří Viták, „za dva měsíce, představ si, za pouhý dva měsíce.“

„Nerad vyhlašuju nějaké předpovědi,“ řekl pan Dočkal, „ale otázka schválení je myslím na devadesát devět procent zodpovězena. Pane Viták,“ usmál se na něho a napřáhl ruku vstříc, „zítra ráno v devět na státním notářství. Nezapomeňte. Čtyřicet tři tisíce. Ani o korunu víc nevezmu.“

„Nezapomenu.“ Jiří Viták teď cítil v očích jakousi vláhu. „Nikdy vám to nezapomeneme, pane Dočkal.“

I ten jeho úsměv, uvědomila si paní Helenka, ještě když mu podávala ruku, je čímsi zvláštní. Přes to všechno, řekla si, je to fešák člověk.

2

„Máte tady návštěvu, paní Sedláčková,“ řekla sestra Marcelka tajuplně a paní Emilka už jen podle jejího úsměvu usoudila, že to nebude nikdo od Bezpečnosti.

„Václavíčku,“ vydechla pak překvapeně na posteli, když ho uviděla s kyticí rudých růží, „no tohle!“

„Emilko…!“ Václavíček byl opravdu za tím pugétem sotva vidět, zakopl o kobereček, poposkočil, vyrovnal to a doslova dopadl na Emilčinu pelest. „Jak se ti daří?“ ptal se udýchaně.

Sousední pacientka, paní Moravcová, řekla, to jsou krásný růže, a prohlásila, že sežene nějakou vázu, protože dát ji do sklenice od hruškového kompotu, to by bylo hotové zneuctění tak překrásných květů.

A tak se tu na chvilku octli s Emilkou sami, jen ona a on. Václavíček poposedával na pelesti a najednou nevěděl co říct, tvářil se vyjukaně, plaše se pousmál, v podniku všechno v pořádku, řekl už podruhé a Emilka mu sdělila jako velkou novinu, že ji v sobotu už asi propustí.

„Domů?“ podivil se Václav Štika, ale hned jako by si ujasnil, že tady není nic k divení, naopak, Emilka už přece vypadá svěže; odpočinula si tady, to je vidět na první pohled, Václav Štika měl nyní dokonce dojem, že tady omládla o deset let. Nedokázal to však říct. Vyměnili si několik mlčenlivých pohledů, potom i několik vět o nemocnici a procedurách, i o tom, jak řekla Emilka, že přes veškerou péči, s níž se tu pacientům věnují, je největším štěstím, když je člověk zdráv. Tady pochopí každý, že všechno je vedlejší, a zdraví že je poklad nejcennější. Ostatní je třeba hodit za hlavu a říct si: však nějak bude.

A vlastně teprve tehdy přišla Václavíčkova chvíle. Okamžik, na který se tak dlouho připravoval a těšil. Poposedl na pelesti a již již chtěl promluvit, Emilka však ještě řekla: „Proč si nevezmeš židli?“

„Emilko,“ řekl poloslavnostně a nesmírně litoval, že se tu nesmí kouřit ani půlky partyzánek, „já to našel.“ A protože viděl, že Emilka snad ještě tak docela nepochopila, co našel, rychle pokračoval: „Tu chybu. Byla v těch sáčcích, jak jsem ti hned říkal.“

„Ale …“

„Ovšem, nemohli jsme na to přijít, protože ty sáčky …“ usmál se, nadechl se a rozhlédl, jako by se bál, aby někdo neslyšel, co si tu špitají, „byly upravované.“ A tiše, stručně a podle vlastního přesvědčení velmi jasně Emilce vysvětlil celý ten podvod.

„Není možná,“ hlesla Emilka. „Snižováním daně ze mzdy?“

„Ano,“ přikývl a šťastně se usmíval, „a zvýšením položky dobírka v konečném součtu. Jednoduchý, vid1?“

„To znamená …“

„Ano,“ řekl a položil jí ruku na předloktí. „Ty jseš z toho venku. S konečnou platností, Emilko.“

Emilka se zamyšleně dívala na Václavíčka svýma velikýma, smutnýma očima. „A kdo myslíš, že to asi…“

„No tak,“ zakrákorala spolupacientka ve dveřích, „jaká je to váza?“

„No né, kde jste ji sehnala, paní Moravcová?“ divila se Emilka, zatímco spolupacientka plnila obrovskou vázu vodou.

„Člověk musí vědět, na které dveře zaklepat,“ zasmála se a dala do vázy ty překrásné růže. „No?“ pravila pyšně nad ikebanou, již vytvořila. „To je vůně, jako když někdo stůně.“

Václav Štika uznale pokyvoval hlavou. Paní Moravcová si náhle vzpomněla, že musí zaskočit na devítku, a připomněla Emilce, aby si nezapomněla v půl vzít ty prášky.

Když odtud zase vyklouzla, Václav Štika se opět opatrně posadil na pelest.

„Vem si židli,“ usmála se na něho šťastná Emilka.

„Nevím kdo,“ řekl tiše, „ale okruh podezřelých se teď už značně zúžil. Možná budeš překvapená, až…“ plaše se usmál. „Ostatně já taky, ovšem, já taky.“

„Václavíčku,“ zatřepotala rukou Emilka, „natočil bys mi támhle trochu vody? Musím si vzít ty prášky, jé půl.“

Železná pelest zaskřípala; Václav Štika vstal, sáhl po skleničce a řekl s vrozenou úslužností: „Velice rád, Emilko, velice rád…“ a natočil vodu do skleničky. A pak, aby se Emilka nemusela zbytečně namáhat, vyndal ze šuplíku tubu s prášky a zvedl ji proti světlu: „Jsou to ty prášky, Emilko?“

Emilka s úsměvem přikývla a nadzvedla se na loži. „Jseš strašně hodnej, Václavíčku,“ řekla plna dojeti.

3

Krátce před šestou vstoupil do půjčovny průmyslového zboží chlapík sportovního vzezření a sdělil prodavači Vackovi, že má zájem vypůjčit si magnetofon MK 125 automatic. Prodavač ho stručně seznámil s výpůjčními podmínkami, s nimiž ten chlapík byl srozuměn. Prodavač mu předvedl magnetofon v chodu a podal i krátké poučení o obsluze navzdory tomu, že zákazník poučení nevyžadoval. Prý se v tom vyzná, tvrdil. Po předvedení přístroje, který nevykazoval závadu, vyplnil prodavač Vacek výpůjční list a vystavil zákazníkovi — jmenoval se Vladimír Šára — účet na tři výpůjční dny. Při vypisování čísla občanského průkazu si všiml první zvláštnosti — roku narození. A hned pak nápadné odlišnosti mezi fotografií v občanském průkazu a … Tehdy prodavač Vacek zjistil, že se mu povážlivě začaly třást ruce. Musím to vyplnit a tvářit se jakoby nic, umiňoval si a střehl se pohlédnout do očí záka zníkovi, který přišel v šest a jmenuje se Vladimír Šára…

„Na shledanou,“ zavolal za odcházejícím zákazníkem co nejpřívětivěji a ihned se vrhl k telefonu.

„ … ano, a odešel směrem k mostu.“ Hlas se mu chvěl vzrušením.

Deset minut nato byl zákazník předveden na dvaadvacítku.

„Jméno.“

Výslech vedl podporučík Havlík.

„Tichý.“

„Křestní,“ řekl podporučík, a poručík Moravek, v němž jako by od první chvíle něco doutnalo, vykřikl: „No tak!“ „Květoslav.“

„Narozen,“ odříkával suše podporučík Havlík a listoval občanským průkazem Vladimíra Šáry, zaměstnáním úředníka Stavebního podniku, narozeným téměř o deset let dříve než tento sportovně vyhlížející mládenec, který ze sebe poslušně sypal veškeré údaje, jeho průkaz měl v ruce poručík Moravek.

Výpověď zadrženého byla nicméně tak naivní, že působila věrohodně. Tento mladý muž si chtěl vypůjčit magnetofon, jenomže byl momentálně bez vorla v kapse, jak pravil. A co se nestalo: jeden pán v restauraci „U labutě“ mu nejenže nabídl peníze na zaplacení půjčovného za tři dny, ale dokonce si přál — ano, prosím, on si to výslovně přál! — aby si ten magneťák vypůjčil na jeho legitimaci.

„Já vím, zní to blbě,“ uznával Květoslav Tichý „a sám se tomu teď divím, ale fakt to tak proběhlo.“

Když skončil a přečetl svoji výpověď, nastalo ticho, byť krátké. Ostatně i to krátké ticho rušil poručík Morávek soustavným kopáním do stolu.

„Můžu už jít?“ ptal se zadržený Tichý. Z jeho tváře ani nyní nemizel onen krajně naivní výraz, naopak.

„Tak podívejte se, mladý muži,“ začal se zlověstným přídechem poručík Moravek, „teď si to probereme ještě jednou, pěkně milimetr po milimetru, když proti tomu nebudete nic mít.“

Mladý muž — jak ho poručík nazval — pokrčil pouze rameny.

„Tak za á. Jak vypadal ten pán, co vám nabídl nezištně svoji legitimaci?“

„No jak …“ přemýšlel vteřinu dvě zadržený, „jako na té legitimaci, no.“

„Ale neříkejte,“ řekl poručík Morávek a ušklíbl se. Pohlédl na svého kolegu, který zarytě mlčel. „Jako na téhle legitimaci?“ A zvedl do výše očí odcizený občanský průkaz účetního Vladimíra Šáry.

Zadržený nejistě přikývl a trochu pokrčil rameny.

„Měl brýle?“ vybuchl poručík jako sopka.

„ … sím?“ hlesl Květoslav Tichý.

„Brýle. Na fotografii má brýle. Račte se podívat. Jsou to brýle? No tak.“

„To-to-to myslím,“ zabreptal Květoslav Tichý, „že ani neměl.“

„A jakpak to,“ pravil poručík vítězoslavně, „že na fotografii v ó-pé má ten pán brýle? Odpovězte, Tichý!“

Ta výzva zněla jak zvon. Květoslav Tichý zvedl poplašeně hlavu. Obrátil ji k podporučíkovi, který stále ještě mlčel. Snad ho nic nenapadlo, žádná otázka, již by mohl zadrženému položit. Škoda, pomyslel si z nevysvětlitelných důvodů Květoslav Tichý.

„Já teď opravdu,“ kňoural Tichý jako dítě, „ale měl myslím knírek. Tadyhle.“

„Tak už dost těch pohádek,“ pravil rozhodně poručík Morávek a posadil se přímo před zadrženého. „Ještě jednou. Kdo byl ten člověk, který vám dal tu legitimaci? Varuju vás, Tichý, já vás upřímně varuju.“

Květoslav Tichý přemýšlel. Ohryzek mu vystoupil až nahoru, potom zas prudce sjel.

„Co vám mám ale říct?“ zeptal se úplně bezradně a škrabal si nehtem nos.

„Pravdu!“ vybuchl parní kotel na dvaadvacítce.

„Ale já…“ zakňoural sportovně vyhlížející mládenec, a pak to vzdal, celý závod. Předklonil se a oči zaryl do podlahy, jako by to, co hodlal povědět, se ani nedalo vyprávět z očí do očí. „Ano, tak dobře, bylo to trochu jinak. Ten muž,“ řekl a popotáhl, „mi nabídl tři kila, když … No prostě když pudu a vyzvednu v tý zatracený prodejně ten blbej magneťák.“ Zvedl hlavu. „Já vím, byla to blbost a já v tom hned čul nějakej podraz, ale řek jsem si, na tom přece není nic protizákonnýho jít do půjčovny s cizí občankou.“

„Odcizenou,“ doplnil ho sveřepě poručík. „No nic, pokračujte!“ vybídl ho, když viděl, že Tichý zas tupě zírá. „Pokračovat!“

„Já nemoh tušit, že ji ten člověk ukrad, já …“

„Dal vám tři stovky? Co?“

Květoslav Tichý smutně přikývl.

„Když mu prej přinesu ten magneťák, dá mi ještě další tři. Vážně. Jenomže než jsem se stačil vrátit k Labuti, byl jsem zatčenej uprostřed mostu. To je všechno, co vám můžu povědět. Všechno, pánové.“ Opět nabral sílu sklíčeně pohledět poručíkovi Morávkovi do očí.

„No výborně,“ pochvaloval si to poručík Morávek a ohlédl se na podporučíka Havlíka. „Pohádka se nám začíná pěkně rozvíjet, co? Za chvilku se možná dovíme, kde ten pán bydlí. Co, Tichý?“

Každé co Květoslavem Tichým vnitřně otřásalo.

„Popis a zvláštní znamení,“ poručil poručík Moravek. „Šup, šup!“

„No tak …“

„Jen žádné báchorky, příteli.“

„Já ale …“ Květoslav Tichý zmučeně vzhlédl. „Už jsem vám ho přece popsal.“

„Řekl jste nám akorát, že neměl brejle, člověče!“ „Fousky jsem vám neřek?“ zeptal se až dětsky Tichý. „Fousky? Jaký fousky zase?“

„Měl fousky, takový, tadyhle,“ šmátral si Tichý pod nosem.

„No vidíte, a na fotografii v ó-pé žádné fousky nejsou. Račte se podívat. Jsou tam fousky?“ strkal mu poručík Šárův občanský průkaz až pod nos. „No jsou tam nějaké fousky?“

„Fousky. Nejsou.“

„No to bych prosil, že nejsou. Dál!“

„Dál?“ krčil se na židli zadržený.

„Zvláštní znamení, odstálé uši, rozpláclý nos, nízké čelo…“ sugestivně kreslil poručík Morávek záhadného člověka užaslému Tichému.

„Odstálé? Nevím,“ kňoural Tichý. „Rozpláclý taky nevím. Ale myslím, že trochu to … jako by si šlapal na jazyk.“

„Šišlal?“

„Jo. Místo s říkal f. Říkal fyfel.“

„Chlape,“ řekl poručík Morávek téměř pobaveně, „ty nás tady valíš jako kulatý kameny.“

„Von ale vážně šišlal.“

„A proč by měl akorát říkat fyfel?“

„Místo sysla?“

„Pane Tichý,“ zasáhl ostře zleva druhý vyšetřovatel. „Kdepak jste byl třináctého dubna kolem osmnácté hodiny?“

„Osmnáctého kolem čeho?“

„Třináctého dubna,“ opakoval podporučík Havlík nevzrušeně, „kolem osmnácté hodiny. Čtvrtek.“

„Čtvrtek, jo?“

„Snažte si vzpomenout, pane Tichý,“ doporučil mu vlídně podporučík Havlík a ještě jednou opakoval: „Třináctý duben, osmnáct hodin.“

„Ano,“ řekl Tichý a polkl. „Tak to nevím.“

„Nevíte,“ řekl mnohovýznamně poručík Morávek. „To je ale veliká smůla, že nevíte.“

„Ano,“ připustil Květoslav Tichý, „třináctka, to je vůbec mý nešťastný číslo.“ A vtom jako by se mu rozsvítilo v hlavě. „Počkejte, říkáte ve čtvrtek třináctýho? Večer, jo? No to jsem byl v hale! Hokej, rozumíte? Hrálo Finsko. Pět nula pro nás.“

„Správně,“ řekl podporučík Havlík. Bylo mu teď až líto, že tu nemají praporčíka. Ten by věděl, i kdo skóroval.

„V té hale jste byl ovšem úplně sám, co?“

„Sám?“ podivil se Květoslav Tichý. „Jak to sám?“ „Samozřejmě, že tak úplně sám zase ne,“ ušklíbl se poručík Morávek. „Bylo tam s vámi deset tisíc diváků. Jenomže vám asi žádný nemůže dosvědčit, že vás tam viděl.“

„Jirka,“ hlesl Květoslav Tichý. „A Zdeněk.“ A ještě přidal nějakého Karla.

„Uveďte laskavě plná jména svědků i jejich přesné adresy do protokolu,“ řekl mu věcně podporučík Havlík a Květoslav Tichý se o to s chutí pokusil. U jednoho kámoše sice tak docela přesnou adresu neznal, ale doporučil hostinec, kde je večer co večer k nalezení. Byl z toho radostí celý bez sebe, když tu se ho podporučík Havlík zasmušile otázal: „Kde jste byl desátého dubna před osmnáctou hodinou, pane Tichý?“

„De-de-desátého? A taky před osmnáctou, pánové?“ „Taky, taky,“ přisvědčil poručík Morávek usměvavě. A tehdy jako by si Květoslav Tichý uvědomil, že všechno je tak jako tak v čudu. Možná si tu ještě vzpomene na osmnáctou hodinu sedmého, pátého neřkuli dokonce prvního dubna, nedovedl si však už představit situaci, v níž se octne, až se výslech přehoupne k měsíci březnu. Zavřel oči, sepnul ruce, pevně je stiskl a tiše, téměř plačtivě řekl: „Vy si mě určitě s někým pletete, pánové. Já jsem fakticky nikoho nezabil. A upozorňuju vás, jestli mě teď usvědčíte, bude to justiční omyl století.“

4

Ano, to je pravda, během výslechu Květoslava Tichého toho podporučík Havlík mnoho nenamluvil. Spíš seděl, poslouchal a hlavně přemýšlel. Byl od prvního okamžiku přesvědčen, že tento mladý muž, sice pohledný a urostlý, nicméně není ten fešák — jak jsme si mu zvykli říkat — který navštívil paní Jindráčkovou a další vedoucí prodejen, a vlastně vůbec nebyl zvědav na výsledek konfrontace, na které ještě trval Pavel. Ostatně už první předvolaný, vedoucí prodejny Špaček, jednoznačně prohlásil, ne to není on, tamten byl jednak starší a jednak o něco menší a docela určitě neměl vlasy jako tenhle.

A nejen to. Petr Havlík si byl z dalšího nevysvětlitelného důvodu jist, že tenhle mladý muž tu nevědomky pronesl větu, která je tajenkou celé téhle zapeklité křížovky. Pronesl ji tím svým naivním způsobem, který byl dejme tomu trochu chtěný, přesto však to byla ta hlavní, pravdivá věta a my mu nevěřili.

Tohle vrtalo Petrovi hlavou. Neboť bylo více než jisté: Květoslav Tichý mluvil s fešákem.

Kdo je fešák?

Vyšší postava? Bezpochyby. Nosí knírek? Pokaždé? A co brýle? Vlasy sčesané dozadu. Ani pleš, ani polopleš. Další malá jistota. Barva vlasů? Hnědé. Spíše světlejší odstín.

Petr Havlík popostrkoval nehtem po stole tužku. Máme toho zatím setsakramentsky málo na tu dobu, co začal fešák řádit, říkal si trpce. Potvrdilo se mé tušení. Od chvíle, kdy jsme po něm vyhlásili pátrání v televizi, okamžitě ustaly objednávky i výpůjčky v obchodech. Varovali jsme ho. A on nám teď v té půjčovně nastrčil vnadidlo. Skočili jsme mu na lep. Parádně.

Petr bafl tužku, pevně ji sevřel v prstech, div ji nezlomil. Chytli jsme se do vlastní pasti, říkal si Petr Havlík rozmrzele. Ten chlap vůbec není hloupej, a my na něj líčíme jak na kapra, nahazujem tu nejlevnější návnadu. Ba ne, Pavlíčku, tohle je sólokapr. Všimni si laskavě: Pracuje sám, bez pomocníků. Přijde, udělá paseku a jako by se pod ním země slehla. Má to dokonale promyšlené, uličník. Řekl bych dokonce mnohem detailněji, než jsme si ochotni ještě teď, v této už tak dost pokročilé fázi pátrání, přiznat. Celá ta série podvodů, kterou my tady zatím vlastně jen inventarizujeme, je možná výsledek mnohaměsíční přípravy. A pečlivé přípravy, Pavlíčku, říkal si podporučík Havlík v duchu. Byl totiž přesvědčen, že Pavel Morávek ten případ stále tak trochu podceňuje. Stále si myslí, že fešák uklouzne na slupce od banánu. Buď že to prostě nevydrží a zítra zajde do nějaké prodejny v nejzapad
lejším koutě republiky — ale copak netuší, že i tam jsou lidé přesně informováni? — anebo skočí na inzerát. Pavel pečlivě odpověděl na všechny nabídky hudebních nástrojů, fotopřístrojů i hodinek. Odpovědi konzultoval s odborníky, některé dopisy vybavil razítky závodních výborů a klubů, všechny bazary mají poslední týden pohotovost… Ale lze chytit do těchto řídkých sítí sólokapra? Kdy už začne vyhazovat prachy podle starého a stále platného hesla lehce nabyl, lehce pozbyl? Či snad ani tohle heslo na fešáka neplatí? Co vlastně ještě zamýšlí s jedním falešným razítkem a třemi občankami — neboť Šáru už musel vložit do hry — tento zkušený hráč? Nebál se obětovat figuru; plán útoku má založen zřejmě na nové variantě.

Petr Havlík zjistil, že si ohryzal tužku jako králík. Vztekle prskal hnědé tečičky laku z tužky a přitom dospěl k jednoznačnému závěru: na toho chlápka s Pavlem asi nestačíme. To chce nasadit celý štáb pod vedením zkušeného machra, jako je major Bajer. Odvažoval by se však předstoupit před svého náčelníka s žádostí, aby osobně převzal případ jakéhosi podvodníčka, který vylákal na důvěřivých vedoucích nějaké saxofony a půjčil si od nich pár tisíc na věčnou oplátku? Podporučíku, řekl by mu major Bajer dozajista, jste opravdu přesvědčen, že jste si neměl v osmnácti zvolit jiné povolání? Geniální podvodník s fantastickou intuicí? Co jste si to na mě vymyslel za detektivku? Podporučíku, víte, co teď musíte učinit? Jak jen nejrychleji umíte čelem vzad a já budu dělat, že jsem o vaší pokorné žádosti nic neslyšel. Odchod, podporučíku.

Takže nám s Pavlem nezbývá, než ho dostat. I on má jenom jeden lidský mozek, říkal si podporučík Havlík s novou nadějí, že i tenhle mozek nakonec udělá chybu. A pak už stačí jediné: být při tom.

Jenomže kde, jak a kdy?

Tak, řekl si tiše pro sebe podporučík Havlík, my teď musíme co? My mu teď musíme pomoct tu kardinální chybu udělat.

„Jsi tu?“

Pavel pátravě otevíral dveře dvaadvacítky.

„Je tu,“ řekl stručně. „Poď. No poď a nekoukej jak vyvoraná myš.“

A tak podporučík Havlík vstal, tužku hodil do koše a cestou příteli pravil: „Pavle, víš, co my teď musíme udělat?“

„Hele, to mi povíš až potom,“ řekl Pavel a prudce otevřel dveře do jiné místnosti.

„Dobrý den.“

Petr se nechápavě pootočil. Ten člověk mu kohosi připomínal, musel však přiznat, že si nevzpomíná, kde ho jen viděl.

„To je pan účetní Šára ze Stavebního,“ představil mu vedoucího PaM Pavel. „Ještě mu sice neskončila zdravotní dovolená, ale přišel nám něco říct.“

„Dobrý den,“ zlomil se Šára v pase a opět se posadil.

„Náhodně se dověděl, že sháníme majitele zcizených občanských průkazů.“

A Šára zdvořile doplnil: „A tak jsem přišel.“ Usmál se na Petra Havlíka. „Netušil jsem ovšem, že vy jste mezitím moji legitimaci našli.“ Sáhl si výmluvně na kapsu. „Gratuluji vám, soudruzi. Tomu říkám perfektní práce naší vé bé.“

„Pan vedoucí,“ řekl Pavel Morávek zcela nepolichocen Šárovým chvalozpěvem, „slíbil, že se hned v pondělí, podívá na ty sáčky. Napadla ho totiž jedna taková věc, že?“ A němě vybídl Šáru, který dobrovolně přerušil svůj zdravotní pobyt na chatě, aby onu veledůležitou věc sdělil nyní osobně pracovníkům Bezpečnosti.

„Napadlo mě,“ začal Šára s nevšední ochotou, „že pachatel mohl sáčky vyměnit. Ty s falešnými údaji zničil a nahradil novými, na nichž částky už samozřejmě souhlasí.“ A dost udiveně pohlédl na Petra Havlíka. „To vás ještě nikoho nenapadlo?“

Petr Havlík se snažil nedat na sobě znát jakákoliv vnitřní hnutí mysli.

„Výplatní sáčky má na starosti Stýblo,“ pokračoval pan vedoucí Šára a ušklíbl se. „Ten by to musel poznat. Už třeba jenom podle toho, že dosud nepopsané sáčky jsou měsíc co měsíc kýmsi měněny za nové. Pan Stýblo je ovšem poslední, koho by cokoliv mohlo napadnout,“ skončil pak s jemnou ironií v hlase.

„Stýblo,“ řekl podporučík Havlík a tiše vyplivl jeden docela malý zbyteček tužky. A ještě jednou si v duchu opakoval Stýblo — sáčky.

„Ano,“ ozval se opět vedoucí PaMu Šára, jako by vytušil směr úvah obou vyšetřovatelů. „Stýblo by měl o věci něco vědět. Pokud ovšem…“ a vedoucí účtárny Šára zamrkal. Konec věty doslova spolkl.

Poručík Morávek se obrátil na svého kolegu, a když ten viděl, že účetní Šára hledí jiným směrem, lehce pokrčil rameny.

„V každém případě,“ řekl poručík Morávek komisně, „jsme vám velmi vděčni, pane Šára, že jste nás vyhledal a sdělil nám tento důležitý… hm… detail,“ vybral si poručík Morávek nakonec tohle kulaté slovo. „Možná že jste nám pomohl víc, než zatím můžeme tušit.“ A usmál se přívětivě na toho člověka, kterému by — napadlo Petra právě v této vteřině — ohromně – slušel monokl. Kdyby povolil svalstvo ovládající víčko, monokl by teď šel dolů volným pádem a chvilku by se na šňůrce klinkal. Aha, už vím, kápl na to Petr Havlík, vypadá jako pruští generálové; dokonce má i jejich „zvláštní znamení“ — malou jizvu nad horním rtem, jistě nikoli od šavlového souboje; nejspíše památka na autohavárii.

„Vy máte auto, pane Šára?“ zeptal se podporučík Havlík z ničeho nic. Pavel Morávek na něho překvapeně pohlédl.

V té chvíli měl Petr Havlík pocit, že si generál Šára opravdu nasazuje do očního oblouku imaginární monokl, nežli zvysoka pravil:

„Já? Auto? Ne. Proč?“

„E? To nic, to já jen …“ téměř se zakoktal podporučík, „jen tak, pro úplnost.“

Vedoucí Šára změřil podporučíka kurátorským pohledem, a jako by teprve nyní bylo všechno jasné, řekl: „Aha.“

Mile se pak usmál na poručíka Morávka. Tím úsměvem Petra Havlíka svým způsobem zároveň klasifikoval. „Buďte zdráv, soudruhu. A ještě jednou vám děkuju za rychlý nález mého průkazu. Upřímně řečeno, myslel jsem si, že jej nikdy neuvidím od okamžiku, kdy jsem jej vložil do rukou jistého pana Stýbla.“

Jemná ironie ještě jednou zajiskřila v této úřední místnosti — věru nerad bych byl Stýblem a sloužil pod tímhle generálem, pomyslel si podporučík Havlík; lidi, ten ale musí mít na toho internacionála žáhu! — a když se opět octli sami, rozchechtali se oba vyšetřovatelé na celé kolo. Jako dva kluci.

5

„Ano, Štika,“ ozval se pán za dveřmi, Ing. Oto Mach stálo na vizitce.

„Tatí,“ řekla plavovlasá šestnáctiletá dívka a pootočila hlavu do chodby. „Je tady nějaký pán.“

Ve dveřích do pokoje se objevil tatínek v texaskách. „Pan Štika?“

„Dobrý večer,“ uklonil se pán, který stále ještě nevstoupil do předsíňky. „Promiňte, že přicházím tak pozdě.“

„Jen račte dál,“ pobízel ho tatínek plavovlasé dívky, kterou mezitím odvál slabounký průvan do některé z místností, „to vůbec nevadí, prosím, račte,“ a pan inženýr otevřel dveře po pravé straně.

„Budete něco pít?“ optal se vzápětí.

„Děkuji srdečně, pane inženýre,“ a pán předvedl charakteristický pohyb, znázorňující ruce na volantu.

„Řídíte,“ pochopil ihned inženýr Mach. „Verunko!“ zvolal. „Udělala bys nám dvě kafíčka, prosím tě?“

Plavovlasá Verunka, dívka jako květ, odkudsi přišla. Chtěla vědět, má-li pan Štika raději mocca nebo turecká. Panu Štikoví — alespoň to tvrdil — to bylo celkem jedno. Díval se za ní, dokud neodešla. Snad to bylo jeho nesplněné přání mít jednou taky takovouhle dcerušku — ostatně jeho přání nemuselo být tak docela nesplnitelné, pan Štika nebyl ještě tak starý, okolo třiceti, jak usoudil inženýr Mach.

„Máte z ní jistě radost,“ řekl pan Štika zadumaně.

„I starost, i starost,“ opakoval pan inženýr s úsměvem. „Není to maličkost mít šestnáctiletou dceru. Máte děti, pane Štika?“

Pan Štika teprve po chvíli otočil hlavu na inženýra Macha — předtím se soustředěně zadíval na obrázek vedle knihovny — a sotva znatelně se usmál a řekl: „Prosím? Děti… Ne, nemám žádné.“

Inženýr Mach otevřel krabici s doutníky, mlčky pozdnímu návštěvníkovi nabídl. Ten však němě odmítl.

„Pěkné,“ řekl a pokýval hlavou.

„Líbí se vám ten obrázek?“

„Velmi pěkné,“ řekl pan Štika a mimovolně si sáhl na švihácký knírek, jako by se potřeboval pohmatem ujistit, má-li jej stále na svém místě. Inženýr Mach se tomu mimovolnému pohybu bezděčně usmál.

„Štika,“ řekl.

Host jemně cukl hlavou.

„Vy ho znáte?“ zeptal se inženýr.

„Koho?“

„Autora toho obrázku, Štiku.“

„Já? Ne. Proč? Jo ták,“ pochopil. „Taky Štika? Opravdu náhoda.“ Vzhlédl.

„Je výborný, že?“

„Ano, jistě, mně se taky velice líbí.“

Pan inženýr vstal, jako by se musel znovu podívat na Štikovu grafiku vedle knihovny, a s potěšením konstatoval: „Je vidět, že máte vkus, pane Štiko.“ A vzápětí užasl.

„Vynikající akvarel,“ pronesl totiž ten člověk naprosto vážně. Proboha, řekl si inženýr Mach, je to takový diletant, či je tak silně krátkozraký?

V téže chvíli však vešla Verunka s dvěma šálky kávy a inženýr Mach se k tomu už nevracel. I z vrozeného taktu. Ostatně, nad kávou se dostali přímo k věci.

Totiž, proč přišel pan Štika tak náhle, neohlášen, proč se až sem do L … vydal svým vozem tak pozdě?

V podstatě je to prosté: na ten vůz, o který pan inženýr písemně projevil zájem, dostal pan Štika právě výhodnou nabídku, a tak — protože je slušný člověk a panu inženýrovi slíbil svou R 12 jako vůbec prvnímu hned do telefonu — rád by se nyní osobně zeptal, má-li pan inženýr o vůz stále ještě zájem, totiž vážný zájem.

Mám, odpověděl pan inženýr bez váhání a vyjádřil panu Štikovi vděčnost za to, že se tak obtěžoval a ještě večer jel do L … Má o vůz zájem dokonce takový, že si už vybral ve spořitelně patřičnou částku, aby v úterý, kdy měl pan Štika vůz předvést — jak bylo původně ujednáno — mohl panu Štikovi vyplatit dohodnutou cenu, neboli padesát pět tisíc káčées. Či se snad cena vozu mezitím zvýšila?

„Jak prosím?“ řekl pan Štika a maličko dotčeně si odkašlal. „Proč by se měla zvyšovat? Je to stále týž vůz.“ Usmál se. „Najeto sotva deset tisíc kilometrů. Kdybych ho nabídl autobazaru, vím, že bych dostal víc, jenomže já bohužel z rodinných důvodů musím prodej uskutečnit neprodleně.“

„Pane Štika,“ řekl téměř bez váhání pan inženýr, „mám doma asi osmatřicet tisíc. Můžu vám hned dát ty peníze jako zálohu.“

„Tolik to zase nespěchá,“ řekl pan Štika a vzhlédl od svých solidně pěstěných nehtů. „Chtěl jsem se jen ujistit, že si ten vůz opravdu vezmete.“

„Určitě, pane Štika, spolehněte se,“ řekl pan inženýr a šel ke knihovně. Ze zdi sundal obrázek, který maloval jmenovec tady toho pána, otevřel malá dvířka a ze sejfu vyňal tři svazky stokorun a pár pětistovek. „Dám vám rovnou na ten vůz zálohu, pane Štika.“ Stál a v ruce držel spoustu peněz.

Pan Štika suše polkl. Fousky mu zacukaly. „Škoda že tu nemám technický průkaz a tyhle věci,“ řekl zamyšleně.

„Nevadí.“ Pan inženýr se opět vrátil ke stolu a na desku rozložil celé to bohatství. „Všechno vyřídíme po svátcích.“

„Nebo takhle,“ napadlo náhle pana Štiku. „Že bych vám tady už rovnou auto nechal.“ Počkal si, až dozní účinek těchto slov a ihned pokračoval: „Ano, já vám tu auto nechám. Alespoň si ho přes neděli vyzkoušíte a nebudete kupovat zajíce v pytli, pane inženýre.“

„Pane Štika,“ řekl inženýr Mach téměř s dojetím, „je to od vás opravdu velice solidní, ale já vám přece věřím.“ „A na tu zálohu,“ přerušil jeho výlevy vděčnosti pan Štika, „vám dám potvrzenku pro případ, že byste s vozem ať už z jakýchkoliv důvodů nebyl spokojen.“

„Pane Štika, to snad ani…“

„Byl bych rád,“ nedal se přerušit pan Štika, „kdyby u toho byl ještě nějaký svědek. Já nevím, třeba někdo ze sousedství, pokud možno věrohodný člověk.“

„Pane Štika, to vážně nebude třeba. Já vám věřím.“

Na to pan Štika už neřekl nic, jen vytáhl svůj občanský průkaz, aby si pan inženýr mohl opsat i čísla, včetně rodného. Přitom si pan inženýr Mach všiml, že na fotografii v legitimaci, mimochodem fotografii mizerné, pan Štika ještě nemá fousky. „Ano, to jsem byl akorát po žloutence. Mizerná fotka,“ řekl pan Štika a do prázdné kolonky vepsal číslo 38.500,—.

Nakonec se shodli na tom, že jako svědek postačí plavovlasá Verunka. A tak si mohli plácnout.

Pan Štika odevzdal panu inženýrovi papíry od vozu. Jo, vidíte, to jsem vám myslím ještě zapomněl říct, papíry jsou z jistých taktických důvodů — usmál se — na sestru. Ale žádné obavy, vůz je můj. Vlastně — usmál se pan Štika — teď je samozřejmě váš. A cinkavě předal novému majiteli klíčky od renaulta.

Potom pan inženýr Mach odvezl pana Štiku k autobusu. „Zpátečka,“ řekl mu pan Štika, „nezapomeňte, pane inženýre, má jiný systém než u embéčka. Nejprve zatlačit páku do podlahy a pak přitáhnout.“

„Páku dolů,“ říkal jako ve snu pan inženýr. „V pondělí přivezu doplatek, pane Štika.“

„Páku tlačit dolů,“ řekl pan Štika. „A v pondělí mě nezastihnete,“ dodal a téměř šibalsky se usmál. „Je pondělí velikonoční a budu s největší pravděpodobností na chatě. Takže v úterý, pane inženýre,“ volal už ze schůdků autobusu. „Na shledanou a mnoho šťastných kilometrů.“ „Příjemné prožití svátků!“ volal pan inženýr za autobusem, který se již dal do pohybu, a přitom si v duchu říkal, er dvanáctka za pětapadesát tisíc, vlastně skoro nová, to nebyla koupě, ne, to byla učiněná trefa, na shledanou, milý pane Štika!

6

A bylo po bouři. Nyní oba „apoštolově“ Petr i Pavel seděli před majorem Bajerem. Pokud jde o podporučíka Havlíka, měl podivný dojem, že má v hlavě pusto. Pusto a prázdno; alespoň tak to nyní cítil na náčelníkově židli. Jak jen se to mohlo stát, přemítal. To přece odporuje Sodermanově a Feixově teorii. Jak to, že začal jinak? Pavel Morávek obšancuje po republice všechny prodejny hudebních nástrojů, klenotů a fotopřístrojů, odepíše snad na každý inzerát nabízející primky, za poslední týden v bazarech proklepli každého, kdo šel prodat budík po babičce, a výsledek: ten chlap nám začne dělat do bytů! Dokonce pod osvědčeným jménem Josef Dočkal. Běháme po prodejnách se čtyřmi fotografiemi, a on si zatím v klidu prodává družstevní byty. A aby byla smůla dokonalá, major Bajer to dostane do rukou o hodinu dříve.

A máme tu novou metodu. Metoda falešné potvrzenky. Na útržek složenky se připíše před původně vyznačenou částku čtyřka a trojka a máte tu třiačtyřicet tisíc. Co udělá se zfalšovaným útržkem složenky náš fešák? Předloží jej těm lidem i s plánkem bytu, který mu dal tajemník družstva Mazalík. Pak vede oklamaného zájemce na nedokončenou stavbu a ukáže mu libovolný byt ve třetím patře. A řekne mu: Tamhle budete bydlet do tří měsíců, když mi zaplatíte třiačtyřicet tisíc, které jsem družstvu složil; viz doklad.

Den nato jde s těmi lidmi na státní notářství, kde na falešnou občanku Josef Dočkal sepíší dohodu o půjčce, splatnou po tisíci měsíčně. Ti lidé mu ty peníze vyplatí přímo před notářem. A stále nic netuší. Teprve když se vypraví za tajemníkem družstva Mazalíkem. Ten jim s úžasem řekne: Ale vždyť pan Dočkal poslal družstvu jen zápisné, a to ještě předčasně. Vždyť on není ještě ani členem družstva! Prásk!

I major Bajer nad tím vším nakonec spráskl ruce. Tím jako by učinil za tou dlouhou rekapitulací tečku, či spíše vykřičník. Jeho dva podřízení si to dále mlčky probírali v hlavách.

„Tak co, přátelé a rodáci,“ povídá jim náčelník.

Otázka byla sice stručná, přesto však vyjadřovala mnohé, ba přemnohé otázky další. Quo-usque tandem abutere Catilina patientia nostra …?

První promluvil poručík Morávek, služebně o fous starší.

„Já,“ řekl a mluvilo se mu opravdu těžce, „já to nechápu. Vždyť přece už jenom stačilo, aby vlezl do jednoho jedinýho obchodu.“

„Jak vidíte, hoši, nevlezl nikam,“ řekl jim jejich náčelník. „Náměstek Dočkal, Slupka, Čára — či jak se všichni ti vaši podezřelí jmenují — si to zřejmě na poslední chvíli rozmysleli.“

„To ovšem odporuje Sodermanovi,“ prohlásil rozhořčeně podporučík Havlík.

Náčelník naklonil hlavu mírně na stranu, jako to povětšinou činí nedoslýchaví.

„Soderman i Feix jasně dokládají,“ vysvětloval podporučík, „že pachatel, který jednou úspěšně použil určitou metodu…“ vzhlédl, a když spatřil majorův strmý pohled, raději toho nechal.

„Jak se mi tak zdá,“ řekl major Bajer, „budete mít, soudruzi, možnost Sodermanovu teorii nečekaně rozvinout.“ Povytáhl obočí. „A teď vážně, chlapci.“ A spustil obočí. „Poručík Morávek.“ Pohled, pod nímž se podřízení chvějí jak listy osik. „Především: zajistit, aby se další případ podobného prodeje družstevního bytu neopakoval. To jest informovat představenstva bytových družstev, zejména jejich výkonné funkcionáře. Dále státní notářství, soudy a tak dále.“

„Provedu.“

„Moment,“ zamračil se major Bajer. „Neodvolávat zbrkle opatření ve všech prodejnách, to je snad jasné. Není vyloučeno, že pachatel začne svoje metody střídat.“ A obrátil se na podporučíka, jemuž teorie byla zřejmě bližší než praxe. „Bylo by moc dobře, kdybyste se operativně připravili i na metodu, kterou ještě nikdo nepopsal, soudruhu podporučíku.“

Podporučík Havlík se na židli srovnal dle pravítka. Náčelník se na podporučíka usmál. „Komplexní typ,“ řekl. „Jede podle stanoveného plánu, v němž nechybějí úhybné varianty.“ Našpulil rty a pohlédl také na poručíka Moravka, co ten tomu říká. „Což ovšem má i svoje nevýhody. Především: je tísněn časem. Dále: paleta podvodů se nutně zužuje. Neboli: musí jít častěji na riziko. Zřejmě má ještě přichystané nějaké eso nakonec. I k tomu musí učinit příslušnou přípravu. A to chce: čas, podmínky a alespoň půlku štěstí, které při něm stálo až dodneška.“

„Eso, soudruhu náčelníku?“ zdvořile se otázal poručík Morávek.

„Poručíku,“ major se obrátil k svému podřízenému s vlídností až nápadnou, „i vy jste si zajisté všiml určité gradace v akcích toho vašeho elegána, či jak mu říkáte. Nejprve falšování výplatních sáčků, viďte? To mu mohlo vynést pěkných pár tisíc, jenže to mu zřejmě bylo málo. Přešel, abych tak řekl, na falešné objednávky druhých předmětů a půjčky. Tím vyzískal dalších pár desítek tisíc. Teď pracuje v bytech a hned první ranou třiačtyřicet tisíc. Jeho nároky téměř geometricky stoupají. Nezdá se vám to nápadné, poručíci?“

„Banka,“ zašeptal poručík Morávek. A když náčelník nehnul ani brvou: „Nebo poštovní vůz. To bude jeho eso.“

Major Bajer pozvedl ruku, jako by mínil zadržet příval poručíkovy nezřízené fantazie, a vstal. Šel k oknu. Nic neříkal, ale pak tam přece jen něco řekl.

„Poručíci, povšimněte si ještě jedné maličkostí. Všechno, co ten váš fešák činí, jsou podvody. Podvody, ne loupeže. Čili: není to lupič.“ Když se obrátil do místnosti, opět se usmíval. „Na tom Sodermanovi, podporučíku, přece jen něco bude. Koneckonců i na tom Feixovi.“

Zazvonil telefon.

„Ano, u mě,“ řekl do telefonu major Bajer a změřil si od hlavy k patě podporučíka Havlíka, který již přešlapoval u dveří. „Ano, v pořádku, pošlu.“ A položil sluchátko. „Soudruhu podporučíku, máte Ihned přijít do nemocnice. Na resuscitační.“

„Paní Emilka,“ vyhrkl podporučík Havlík. „Stalo se jí něco?“

„To se neptejte mě, ale ošetřujícího lékaře. Odchod!“

Ani major Bajer si však nemohl nevšimnout, že tenhle podporučík prožívá trable svých případů rozhodně víc, než je vyšetřovateli zdrávo.

6. kapitola

1

Krátce před šestou … muž v modrém saku … hala hotelu Imperiál … zšeřelý prostor hotelové vstupní haly… hle, známá recepční… sotva postižitelný úsměv…, pomalý, téměř váhavý krok …

„Dobrý den,“ vyslala mu vstříc univerzální úsměv.

„Dobrý den,“ řekl a lehce se dotkl pultu recepce, jako by byl horký. „Možná si na mne ještě pamatujete. Doktor Kostečka z Brna.“

„Ach ano, jistě, pane doktore,“ spěšně přisvědčila recepční, zřejmě ráda, že host se představil, protože si asi sotva dokázala vybavit jméno a tu přísnou tvář; prudce zamrkala dlouhými řasami.

„Prosím, pane doktore?“

„Je to týden, co jsem tu, pokud si ještě vzpomínáte,“ pokračoval pan doktor dobrovolně ve vysvětlování celé záhady, „čekal na pana inženýra Baumanna z Frankfurtu nad Mohanem.“

„Ach ano, ovšem,“ přisvědčily dlouhé řasy.

„Bohužel nepřijel,“ řekl pan doktor. V tom modrém sáčku jí tak trochu připomínal příslušníka hotelové administrativy; nedala to však na sobě znát ani v nejmenším.

„Přijede dneska.“

„Ano?“

Mechanicky obrátila list v seznamu hostí a připojila úsměv. Profesionální oko jelo po všech těch roztodivných příjmeních. Baumann s dvěma en, s jedním en, bohužel, žádné takové jméno tu nebylo. Baumannů je sice hodně, ale kupodivu v Imperiálu letos žádný Baumann velikonoce trávit nehodlá.

„Baumann,“ řekla tázavě a opět obrátila stránku.

„Přijede dneska,“ řekl pan doktor a zase se tak přísně zatvářil: „Kvečeru.“

Přestala po Baumannovi pátrat. Koneckonců proč by nemohl Baumann přijet. Ne všichni hosté mají rezervě, ostatně ještě není plná sezóna a v hotelu, jako je Imperiál, se vždycky najde volná postel pro devizového cizozemce.

„Anebo,“ mrkl na hodinky, „přiletí teď, s Frankfurtem. Kdybych se ho nedočkal,“ a sáhl pro navštívenku, ano, na tu si vzpomínala, neboť měla vysloveně vizuální paměť, nu ovšem, MUDr. JAN KOSTEČKA z Brna, „ať mi okamžitě zavolá. Když budete tak velice laskava,“ a s navštívenkou ucítila v prstech ještě poddajnější papír.

„Samozřejmě, pane doktore, spolehněte se, prosím.“ Byla to dvacetikoruna? Dokonce.

Pan doktor si s trochu teatrálním gestem sáhl na knír, téměř jako by si ho chtěl lépe přilepit, a potom spokojeně odcouval do křesla. Hned nato vpadla do haly nějaká větší skupina a recepční se přestala o pana doktora zajímat. Musela odškrtávat na velkých plachtách rezervované pokoje, zapisovat čísla pasů a podávat veškeré informace, takže si ani nevšimla, kdy vlastně pan doktor opustil hotel.

Pan doktor opustil hotel asi o pět minut později, tedy v době, kdy na elektrických hodinách v hale naskočilo číslo 18.05.

Předtím se však ještě cosi stalo.

Ten, kdo by ostře sledoval pana doktora Kostečku — a pohříchu tomu tak nebylo — všiml by si, že pan doktor tak docela nedocouval k pohodlnému hotelovému křeslu v hale. Spíše by se dalo říct, že se nějak nešikovně zamíchal do skupinky turistů hovořících německým jazykem, téměř jako by mezi nimi hledal svého pana inženýra Baumanna.

Ale to snad ne? Vždyť bylo dobře slyšet, jak někdo ze skupiny hlásí Stuttgart, autobusový zájezd … Ledaže by byl pan inženýr Baumann ze Stuttgartu.

Asi ano, už je to dokonce jisté, protože pan doktor přece jen našel svého pana inženýra. Uklání se mu v tom zmatku před recepcí, dokonce mu bere kufr a praví poměrně slušnou němčinou: „Vítáme vás v Praze, doufám, že se vám u nás bude líbit, počasí je pěkné, máte, prosím, klíč od pokoje?“

„Jawohl,“ hrdě ukazuje rozjařený turista, zřejmě potěšen, že se mu tu od okamžiku příjezdu věnuje takováhle péče. „Hier, bitte.“

Má klíč, also, bitte schön …

Pan doktor kráčí krok před hotelovým hostem, míří k výtahům. Prosím, až po vás, a pak zmáčkne tlačítko do pátého patra. Ve výtahu ještě prohodí několik obligátních vět o Praze a jejích sto věžích, kterých je — ó vy to nevíte? — několik set, ano, přes tisíc. No prosím, a už jsme tady.

„Pokoj číslo 512,“ říká pan doktor, „to je… aha, vpravo, rechts, ja, bitte schön.“ Dává hostu přednost, chová se opravdu jako vzorný hotelový majordomus a cizinec to zřejmě ocení.

Host vchází první do pokoje číslo 512, za ním pan doktor, který si opravdu teď počíná jako starý a osvědčený zaměstnanec hotelu.

„No né,“ podiví se v koupelně, „nedali vám sem mýdlo, das ist aber ein Schlendrian,“ rozčilí se pan doktor, usměje se na rozpačitě se tvářícího Němce, který by si už rád sedl a zul boty, leč otálí.

Pan doktor, který se ujal hosta opravdu pečlivě, zvedne sluchátko a vytočí nějaké číslo. A okamžitě hovoří. Hovoří česky a velmi se rozčiluje, že do pokoje číslo 512 nedala uklízečka mýdlo. Nechť to v recepci okamžitě, ale okamžitě… Cože? Prosím? ptá se pan doktor. Obrátí se na hosta, který vylovil ze saka zbrusu novou dvacetikorunu a chystá se ji panu doktorovi šoupnout. Je to dost, není to dost v těchhle krajích? táže se mlčenlivá tvář.

„Oh, pane,“ hovoří opět německy pan doktor, „stala se taková věc,“ vyjadřuje se tou cizí řečí, pravda, poněkud toporně, „ale v recepci si nezapsali všechny údaje z vašeho pasu.“

„Bitte?“

„Ihr Passport, bitte schön,“ vysvětluje ještě jednou trpělivě nechápavému cizinci pan doktor a přidá omluvný úsměv. „Je to chyba recepční, váš pas, když budete tak laskav,“ a napřáhne ruku, „budete ho mít k dispozici v recepci. Ne, i já sám, já sám všechno zařídím, oh, děkuji krásně,“ ukloní se pan doktor a s pasem bere od uznalého hosta i tu dvacetikorunu. Potom už opravdu nenadělá mnoho řečí a rychle se odtud klidí, host by se jistě rád natáhl po tom mnohahodinovém natřásání. Pas mu milerád odevzdal, ať si tam opíšou, co chtějí, a na poslední uctivé přání překrásného pobytu ve zlaté Praze se jenom mátožné usměje.

Pan doktor svižně kráčí k výtahu, sjíždí do haly a opouští ji v okamžiku, kdy na velikých elektrických hodinách naskočí nové číslo. Nikdo si ničeho nevšiml, u recepce je ještě chumel turistů, mávajících pasy.

Je 18.05 hod.

2

Ta náhoda, službu má zase sestra Marcelka.

„Á, to jste vy,“ uvítala se s podporučíkem Havlíkem, který se mírně zarděl. „Kdepak, paní Sedláčková už není na dvaadvacítce,“ oznámila mu okamžitě a mírně žasla: „No né, vy si pamatujete, že byla na dvaadvacítce?“

„Já totiž …“ užuž chtěl prozradit, jak to s tou dvaadvacítkou je, ale vzápětí se vzpamatoval. Jenom se tak záhadně pousmál. A hlavně doufal, že se už nerdí.

„Jste prostě geniální detektiv,“ utrousila sestři Marcelka v běhu. Zdálo se mu sice, že se mu zas už trochu vysmívá tahleta bělomodrá dívka, umínil si však, jak tak za ní poklusával, že její laškovné ironii bude čelit důstojným klidem. I třiadvacetiletý muž může působit důstojným dojmem, když si s tím dá práci. Nesmí ovšem takhle směšně hopsat. Nevěřili byste, jak těžké je běžet po chodbě důstojně.

„Jak se jí daří?“ vyhrkl na sestřičku běžící podporučík. Opožďoval se za ní o půl metru, běh chodbami byla zřejmě Marcelčina sportovní disciplína. Takhle si patrně udržovala postavu.

Přede dveřmi číslo 5 se zastavila. Tvářila se nyní úplně jinak, skoro by se dalo říct vážně.

„Dáte mi fakt vědět, až ho chytíte?“ zeptala se. Má modré oči, všiml si poprvé podporučík Havlík.

„Koho?“ Hlas mu trapně přeskočil.

„No vraha,“ šeptla sestři Marcelka a otevřela dveře s číslem 5.

Na jednom ze čtyř lůžek ležela Emílie Sedláčková. Stálo to na tabuli nad čelem postele. Zdálo se, že spí. Ale nespala, na rozdíl od ostatních pacientek.

Sestra Marcelka přistoupila k její posteli a podporučík Havlík, který stál disciplinovaně u dveří, slyšel, jak říká: „Paní Sedláčková, paní Sedláčková, máte tu návštěvu.“

O minutu později seděl podporučík Havlík na chodbě v takovém malém výklenku s paní Emílií — oblékla na sebe bílý lehounký župan — a pozorně naslouchal každému jejímu slovu.

„Neřekla jsem vám, jak to opravdu bylo,“ přiznala paní Emílie okamžitě, snad ještě dřív, než se stačili usadit na ta dvě bílá proutěná křesla. „Nezlobte se, prosím vás, že jsem vás sem hnala, ale …“ plaše na něho pohlédla, „do telefonu to nešlo.“ Podporučík Havlík polkl a přikývl. „Ve středu tady byl Václavi… pan Štika,“ opravila se vzápětí, „a nakázal mi, abych vám řekla úplnou pravdu.“

„To je ovšem velmi rozumné,“ mínil podporučík a lekl se: jak se hnul nedočkavostí, křeslo třaskavě zapraskalo.

„Musím vám říct, jak to bylo s tou mou …“ paní. Emilka si přiložila prst na rty, jako by se to bála vyslovit, „no prostě sebevraždou.“ Vzhlédla. „Byla to totiž opravdu sebevražda, pane podporučíku. Teda spíše trapný pokus.“ A připojila hořký úsměv.

„Chcete říct, že jste si sama vzala větší dávku toho léku?“ zeptal se podporučík a paní Emílie sklopila zrak. Tiše hleděla na bílé a černé dlaždičky. A teprve mnohem později promluvila.

„Abyste mi rozuměl,“ řekla zahanbeně, „tím činem, já vím, zoufalým a zbytečným, jsem se vlastně přiznala: ano, já to byla, kdo zpronevěřil všechny ty peníze, či snad to tak nevypadalo? Byla jsem ty dny tak zoufalá, bála jsem se …“ dotkla se rámu okna a přejela po něm nehtem, „bála jsem se jít do vězení, ne, to radši umřu, říkala jsem si…“ učinila tou rukou jakýsi bezcílný pohyb. „Víte, nebála jsem se trestu, byť bude nespravedlivý, děsila jsem se toho prostředí tam, té lidské bídy, které tam budu svědkem, já …“ pohlédla na něho, ale jen velmi krátce. „Nesnáším nečistotu, nesnáším nečistotu v jakékoliv podobě, jestli mi rozumíte, já … to bych nepřežila.“ Rozplakala se.

Podporučík Havlík zavrzal křesílkem. Ten zvuk kupodivu jako by ji uklidnil.

„Dneska už vím, že to byla hloupost, ale …“ přiložila si bílý kapesníček, červeně obšívaný, k pravému víčku, „tehdy … úplně jsem propadla panice a …“ dala si kapesníček k nosu a tichounce posmrkávala, „vzala jsem si větší dávku plagomazinu silnější intenzity s jasným úmyslem … přestat žít.“

Podporučík stále nic neříkal. Hleděl na dlaždičky. Byly bílé a černé. Někdo na konci chodby křičel: „Kde jsou čistý prostěradla, Marie?“

Kroky a zase ticho.

„Potom mě napadlo,“ ozval se tichý ženský hlas vedle tohoto muže, který se vzhledem ke svému zvláštnímu povolání dostal do situace pro jiné třiadvacetileté mladé muže neznámé i nepochopitelné, „že nesmím mluvit o tom, jak jsem si tam ty prášky dala schválně, naopak, musím předstírat, že mi to někdo nasypal s úmyslem … zbavit se mne. Někdo, kdo má zřejmě na svědomí tu strašnou zpronevěru. Tím že se dostanu mimo jakékoliv podezření. Byla to jediná možnost dostat se z toho okamžitě, a kromě toho, nikdo mě nikdy nebude považovat za blázna. Na sebevrahy se tady dívají jako na blázny. Kdyby věděli, že jsem se skutečně pokusila o sebevraždu, dali by mě na několik měsíců do blázince, kdežto takhle …“ v jejím obličeji se mihl nepatrný světelný odraz zvenčí, „v sobotu mě propustí. Jako zdravého člověka. Víte, co to pro mne znamená, po tom všem, co jsem za poslední dny musela prožít?“

Podporučík se díval k širokému oknu, za jehož skly pluly bílé skvrny. Teprve o chvilku později si ujasnil, to modré že je nebe, a tamto dubnová oblaka, plující nebem k východu.

„Chápu,“ řekl tiše a sepnul ruce na kolenou, „alespoň myslím, že chápu.“ Řekl to nikoli jako třiadvacetiletý mladíček. Tohle už řekl jako zralý muž.

„Víte to jenom vy,“ zašeptala nyní ta žena proti němu. „Nikdo krom Václavíčka a vás nic netuší. Mám k vám plnou důvěru, pane podporučíku.“ Sotva znatelně se usmívala.

Podporučík Havlík rozpletl gordický uzel svých prstů. „Můžete se spolehnout, paní pokladní. Nedoví se to už nikdo další,“ usmál se a vstal. Křesílko zase strašlivě zapraštělo. „Jsem vám nesmírně povděčný, že jste mi všechno pověděla. Ani nevíte, jak jste mi tím pomohla. Tím chci říct,“ mírně se zarděl, „napomohla vyšetřování celého případu.“

„Moc se těším na sobotu, pane podporučíku,“ řekla paní Emílie, když se loučili přede dveřmi číslo 5. „Pro mě to taky bude zmrtvýchvstání, věříte?“

„Buďte klidná,“ řekl podporučík Havlík, „v sobotu vás propustí,“ pokusil se o jemný žert, „na svobodu.“

3

V Escory-baru bylo řinčivo. Po malém jevišťátku poskakovaly dívky v černých trikotech do taktu, který udávala rytmika a tři dechy. „Ó, ne, ne, dívenky, znova a tentokrát pro změnu pořádně,“ křičel na ně mužíček jako proutek zpod estrády. Tleskl a zvolal: „Lá-pi-da pa.“ Kol krku měl šátek. Ne, ručník. Těžko se to v tom mizerném osvětlení dalo poznat. Příchozí, který sem tiše vplul proti všem předpisům, to například nerozeznával. Vlastně ho ten človíček s ručníkem ani moc nezajímal. Jeho zajímal saxofonista. Jakže to Ivuš říkala? Dáďa.

Vyblyštěné bicí nástroje se rudě leskly a rámusily, co to dalo. Bylo pozoruhodné, jak ten rámus všem tady připadal normální, žasl příchozí. Mírně zkřivil obličej. Zřejmě musel přemáhat nutkání, aby si oběma rukama nezacpal uši. Příšerná kutálka a k tomu to chaotické mrskání nohama, probůh, žasl v duchu, čím se ti lidé taky neživí …

„Á,“ vzpomněl si saxofonista Dáďa okamžitě, „Ivuš. Pojte. Moment, Sammy, jo?“

Posadili se k mrňavému stolečku. Hovor byl stručný, leč hutný.

„Co je to?“

„Tady je seznam.“

„A hele, taky forte šedesátka.“

„Všechno úplně nový.“

„Fajn, tři Jolanty.“

„K převzetí okamžitě.“

„A hele, taky bé tenoři. Solidní zboží, to teda Jo. Za kolik celkem?“

„Padesát.“

„Padesát? Hm. Není to moc?“

„Moc?“

„Tak fajn. Beru. Ale teď ne. Večer.“

„Pouze hotově.“

„A co jste si myslel? Že platím přes sporožiro? Přijďte v pět.“

„V šest by to nešlo?“

„V šest? Fajn. Když v šest, tak v šest.“

Vstali.

„Jsem rád, že jsem vás poznal.“

„Nápodobně, sire.“

A ještě něco, když se zvedli od stolečku.

„Valuty?“

„Samozřejmě za hotové,“ zašeptal návštěvník a sotva znatelně se usmál.

„Možná že bych o někom věděl.“

„Samozřejmě přísně diskrétně.“

„Kolik byste potřeboval?“

„Deset tisíc.“

„Marek?“

„Dolarů.“

„Fííí…“

„V šest, ano? Jsem přesný.“

„Fajn, sire. Nojo, dyť už du, Sammy, už letím. Promiňte, sire, povinnost volá.“

A příchozí mohl opět opustit toto velice hlučné prostředí. Musel si ovšem pospíšit, protože hudba už ryčně spustila a nohy – lá-pi-da-pa – vylétly ke stropu.

4

V úřadovně číslo 22 se spařovala káva. Libá vůně se donesla k chřípí podporučíka Havlíka. Ten okamžitě odložil umné portréty všech fešáků, jak je vytvořil maestro Pablo Hruška podle popisů svědků Josefa Špačka, Boženy Jindráčkové, Jiřího a Heleny Vitákových, s knírkem i bez něho, s brýlemi i bez brýlí, vlasy dozadu, ale tady se například trochu vlní, zvláštní znamení žádné, ani velké uši, ani vysunutá brada, jedině snad ten knírek, kdyby …. Stýblo? Ten je však spíše blond, kdežto fešák je povětšině tmavohnědý až brunet, postavy spíše vyšší, jak dotvrzují všichni svědkové. Ale co kdyby …

„Kafe,“ ozvalo se za podporučíkem nevrle.

„Ty, Pavle,“ ohlédl se a vytáhl jeden z portrétů, „tohle je přece celej Stýblo, náš internacionál.“

„Ukaž. Hm, a s naviksovanejma knírama,“ mínil poručík Moravek.

„Jak velkej je Božek?“

„Kdo?“

„Božek, předseda závodního výboru Korundky v Zádubí.“ A protože jeho přítel zjevně tápal, dodal: „Tys ho vyslýchal, já ne.“

„Počkej,“ řekl poručík Moravek velice pomalu, „asi tak metr osmdesát. No jo, ale …“ Chtěl něco namítat, Petr Havlík ho však předešel.

„My, Pavle, musíme,“ řekl rozmyslně, „udělat jednu důležitou věc.“

Pavel Moravek ponořil lžičku do černé tekutiny. Tiše míchal. A napjatě poslouchal.

Petr Havlík si přejížděl dvěma prsty po bradě, hladké jak letištní plocha. „Svoláme si sem všechny svědky, podvedené věřitele a zároveň …“

„Tumáš,“ přistrčil Pavel Petrovi krabici s cukrem.

„My si je … počkej,“ odbyl ho přítel nevrle, „ano, to bude ono,“ pokračoval cele pohlcen svou novou myšlenkou, „svoláme je všechny na jedno místo. A to hned po velikonocích, Pavle.“

„Po velikonocích,“ olízl Pavel horkou lžičku, „je pozdě.“ Zašklebil se. „Ovšem.“

Petr Havlík také ponořil lžičku do kávy.

„Ale ne,“ řekl. „Náčelník nemyslel velikonoce jako limit, on to spíš myslel Jako předěl, rozumíš, etapu.“

„Vůbec mi nejde o náčelníka,“ Pavel maličko usrkl. Petrovi šlo trochu na nervy, Jak při tom mnohovýznamně pomrkával.

„Tak o koho jde?“ vybuchl.

Pavel zvedl oči od hladinky, která se jemně chvěla. „O fešáka,“ řekl a klidně sledoval, Jak se kouř z vroucí kávy líně vine nad šálkem Jako kousíček hedvábí a ztrácí se v nekonečnu. „Fešák,“ řekl zádumčivé Pavel, „ti už nebude čekat. Fešák má totiž naspěch, a řekl bych hrozně naspěch.“

Petr Havlík zaťukal lžičkou na tácek. Zvedl Jeden z portrétů, který opravdu připomínal stopera Láďu Stýbla, a zavrtěl nad ním hlavou.

„Ty, Pavle,“ řekl po kratším zamyšlení, „a co když jeden z těch podvedenejch je nepodvedenej? Rozumíš, některej věřitel Je prostě falešnej věřitel.“

A protože ihned nepokračoval v této rozhodně zajímavé úvaze, promluvil Pavel Moravek.

„Jinými slovy,“ řekl, a nutno podotknout, že jeho tón byl nejvýš pochybovačný, „podle tebe někdo v Hudebních nástrojích zakrývá manko. Čili případ se Stavebním podnikem vlastně nesouvisí. To chceš říct?“

„Počkej,“ přemýšlel Petr Havlík usilovně.

„V tom případě,“ pustil se Pavel nemilosrdně do nejnovější Petrovy teorie, „je záhada, kde ten tvůj falešnej věřitel z Klenotů čí odkud, sehnal legitimace Stýbla, Šáry, Dočkala a Štiky. Dále je záhada …“

„Já přece netvrdím, že případ nesouvisí se Stavebním podnikem, já jenom myslím …“

„Co si vlastně myslíš, Petříčku?“ otázal se Pavel nemilosrdně. „Co?“

Petr Havlík se ohnal po nějaké mouše a zlobně si na přítele vyjel: „Hrome, tak nech aspoň člověka o věci přemejšlet.“

Pavel na něho užasle pohlédl, udělal c-c-c a mírně zavrtěl hlavou.

„Promiň,“ řekl Petr Havlík tišším hlasem a sehnul se pro lžičku, kterou v tom rozčilení shodil pod stůl. „Mám nervy nadranc,“ řekl a hekl. „Uf.“ Zvedl se ze země a rozpačitě se na Pavla usmál. „Promiň, no.“

„Jseš vlastně vzteklej a protivnej chlap,“ řekl mu přítel Pavel. „Přesto však musím uznat, že prvotní idea byla dobrá. Svolat je všechny na jednu hromadu. Náhodou výborná myšlenka, chlape vzteklá. Jenže …“

„Po velikonocích může být opravdu pozdě,“ doplnil přítele Petr, mírný jako beránek. „A ty,“ řekl pak s obdivuhodným uznáním, „jsi měl v tomhle pravdu. Ten chlap totiž musí teď opravdu hrozně spěchat. Ví, že jeho prostor se den po dni, neřkuli hodinu po hodině zužuje. Ví, že za chvíli už ani nebude moct na ulici. Ale rozhodně má ještě něco za lubem. Všechno, co prozatím známe, byla možná jenom příprava. Chystá se zřejmě na něco většího. Nic bych za to nedal, Pavle, že náš fešák má pevný plán a k něčemu směřuje. K čemu, Pavle?“

Byl to dlouhý proslov, ale obsažný, což u dlouhých proslovů nebývá pravidlem. I Pavel Morávek o tom všem nyní přemýšlel. Přemýšlel, nicméně hlavně byl rád, že se ten pruďas Petr už zase dal do kupy a hlavně že začíná mít nápady. Nebylo by nic horšího, než kdyby právě v této fázi, kterou lze mít za závěrečnou, došlo k rozkladu v mužstvu. Naopak, oni nyní musí spojit všechny síly, a jestliže ten chlap má opravdu v plánu něco většího, musí teď oni vypracovat o to přesnější a dokonalejší protiplán. Jinak jsme ztraceni, pomyslel si Pavel Morávek chmurně.

A řekl neméně smutně: „Banka, viď?“

A protože Petr nereagoval, dodal: „Myslím přepad banky. Nebo poštovního vozu. Nebo …“ Je ještě něco třetího?

„Sotva,“ ozval se konečně jeho přítel. Odkašlal si a silně popotáhl nosem. „Nicméně půjde-li fešák opravdu na banku, rozhodně nepřijde do haly s revolverem v ruce, ale…“ zase hlasitě popotáhl, „s mimořádným příkazem k výplatě dvou miliónů korun v hotovosti. Ten příkaz bude podepsaný generálním ředitelem Škodovky, nebo Ostravsko-karvínských dolů, to se s tebou vsadím. To je totiž jeho styl. Klidně. Důstojně. Se všemi razítky a potvrzeními.“

„Jak získá ve Škodovce takový příkaz? To by mě náramně zajímalo.“

„A víš, že mě taky?“ pootočil k němu přítel hlavu. „Jenže to je právě ta záhada, kamaráde,“ a zhluboka si povzdechl. A protože se na židlí poněkud více zhoupl nazad, vykřikl he\ a s dunivou ranou dopadl na všechny čtyři.

Pavel se hlasitě rozesmál. Smál se srdečně a dlouho, a teprve když se dost nasmál, povídá svému zasmušilému protějšku: „Ty, Petře, nezlob se, ale …“ tiše se zachichotal, ale zavčas další záchvat přemohl. „Neidealizujeme si tak trochu toho našeho fešáka? Vždyť on přece měl… Nestalo se ti nic? Dopadl jsi na všecky čtyři jako kocour. Opravdu se ti nic nestalo?“

Petr Havlík seděl na židli pevně a navíc se ještě rukama opíral o stůl.

„Protože,“ řekl Pavel Morávek, „ten chlap měl totiž až dosud fantastickou kliku. A tu nemůže mít donekonečna. Jednou se lapí do některé z důmyslných pastiček, které jsme mu nastražili. Jednou nám skočí na lep. Jak dlouho ještě může takhle kličkovat? Den, dva, dvanáct hodin?“

„Au,“ řekl Petr a sáhl si opatrně na kříž. „Třeba,“ řekl, v očích výraz těžce nemocných, „mu postačí už jenom pár hodin.“ Vyslovil to jako slepý mládenec.

„K čemu?“

Petr pohlédl na svého přítele a nakrčil celý obličej. „Aby nad námi vyhrál,“ řekl, zatřepotal prsty a hvízdl, „a fííí… zmizel v povětří jak ten ftáček jarabáček.“ To řka, Petr Havlík vstal, aby po sobě řádně umyl tetin hrníček.

Dříve však než dorazil k vodě, zeptal se ho Pavel Morávek, domnívá-li se, že právě o velikonocích provede fešák svůj poslední geniální tah a pak zmizí, jako by se pod ním zem slehla. Dříve než mohl Petr Havlík podat uspokojivou odpověď, volala služba zezdola „je tu k vám nějakej člověk“.

5

Usedl před zrcadlo ve své staromládenecké garsonce a pohlížel do něho, jako by tvář, kterou tam viděl, nepatřila jemu. Studoval rysy v té cizí tváři; potom vzal hřeben a provedl ještě malou úpravu pěšinky. Přesně dle fotografie v pase na jméno Karl Weissmüller, místo pobytu Norimberk. Zaměstnání nebylo uvedeno. A zajímavost: datum narození se téměř kryje s mým, pomyslel, když pas zavíral. Tu shodu shledával příznivou.

Nakonec si nasadil brýle. Měly tenké stříbrné obroučky. Sice ne přesně takové jako na fotografii, při zběžném pohledu však vypadaly stejně. Není to sice pünktlich, ale příliš dobře věděl, že mu nezbývá tolik času, aby si mohl dovolit být ve všem akurátní jako až doposud. Ostatně věřil ve svoji šťastnou hvězdu, která mu nad hlavou vytrvale plála jasným světlem.

A teď to hlavní, řekl si v duchu a s jistým napětím. Od počátku viděl hlavní problém v tom, že bradka má nepatrně světlejší odstín než vlasy. Zdálo se mu, že taková diference v zabarvení by neměla být. Pracoval uspěchaně a nervózně. Jednu chvíli toho musel dokonce nechat.

Opřel se do opěradla židle a zhluboka několikrát vdechl — vydechl. Musím se soustředit, opakoval si, hlavně nesmím ztrácet klid, teď, když už jsem takřka u cíle. Koneckonců k pasové kontrole se dostavím okolo šesté, a to se už svítí. Za umělého osvětlení ten odstín nebude zdaleka tak nápadný jako za denního světla. Jen klid, říkal si, nesmím se splašit jak zajíc, nebo nakonec ještě prošvihnu všechno.

Vstal. Poměřil místnost několika rychlými kroky tam 1 zpět. Připadal si tu pojednou jako v kleci. Těkavě se rozhlížel pokojem. Pak pomalu zvedl ruku a předpažil. Pozorně sledoval své prsty. Mírně se chvěly. Semkl rty. Snažil se soustředit. Konečky prstů se stále trochu chvěly. Spustil zas ruku podle těla a doslova zapadl do měkkého křesla.

Nedokážu to, řekl si polohlasně a skryl hlavu v dlaních.

Tehdy zazvonil telefon.

Mimovolně ucukl rukou. Při třetím zvonění se už zas vzpamatoval.

„Prosím,“ řekl vyrovnaným hlasem.

„Bezpečnost,“ ozval se ve sluchátku ženský hlas, „okamžik, přepojím.“

Měl nutkání praštit sluchátkem do vidlic, vstát a utéct z této místnůstky, z tohoto domu, z tohoto města. Pojednou až bolestně zatoužil, aby všechno, co bylo až dosud, nebylo. Tušil, že přijdou i takové okamžiky, ale umínil si, že je překoná silou vůle. Pokoušel se zaplašit všechny ty děsivé myšlenky. Když se ve sluchátku ozval mužský hlas, klidně vyslovil své jméno.

Kdosi na druhém konci mu úředně oznamoval, že „v zájmu došetření případu, v němž prý i on má účast“, je nutno, aby se dostavil v úterý v devět hodin na Bezpečnost. „Pouze k upřesnění některých maličkostí.“ To známe, pomyslel si, ta vaše upřesnění, ty vaše maličkosti. „Ano,“ řekl úslužně, „samozřejmě, soudruhu, přijdu. Je to skutečně i v mém zájmu, není-liž pravda?“

A úsměv v tváři mu zůstával, i když už položil sluchátko. Úterý, řekl si tiše.

Vrhl se po telefonním seznamu.

„Zítra, devatenáct dvacet,“ opakovala po něm zřetelně a nahlas dívka na opačném konci drátu. „Lufthansa je na zítřek plná, pane … Kdo volá?“

„Tady Alimex, exportní oddělení, Horák,“ řekl s profesionální nonšalancí exportních sekretářů.

„Říkal jste pan Weissmüller?“

„Ano, Karl Weissmüller.“

„Ale pan Karl Weissmüller už tu má rezervé, pane. Letí Lufthansou v devatenáct dvacet, ano, už je to tu poznamenáno, pane… Haló, haló!“

Zmáčkl vidlici. Volání ve sluchátku rázem umlklo.

6

Musela se dostavit Vlastička, protože všechno bylo potřeba pěkně sepsat. Tak ještě jednou, jak to bylo, pane Stýblo?

Od začátku?

Samozřejmě že od začátku. Cigaretku?

Sportovec nekouří, patří to k základním zásadám životosprávy, což by páni vyšetřovatelé měli vědět. Tenhle nucený odvyk nikotinu, ba i alkoholu se člověka drží setrvačností i po ukončení závodní činnosti, to byste, pánové, nevěřili, i když, pravda, dneska nějaké to pivečko navíc si Láďa už taky dá.

Láďa Stýblo byl veselá kopa, počínal si, jako by sem nevešel se zprávou zásadní důležitosti. Ta zpráva — neboť nemá význam prokousávat se zdlouhavými zápisy — zněla zhruba takto:

Pan vedoucí Šára hlásil měsíc co měsíc mnohem nižší částky na podnikové spoření, než skutečně odváděl. Tak například měl na výplatní pásce uvedeny tři stovky na spoření a týž měsíc má na knížce připsáno třeba dvanáct set. „A tady je ta knížka, prosím, pánové.“ Neboť Láďa Stýblo přinesl dokonce i Šárovu spořitelní knížku. „Na stará kolena ze mě ještě bude prvotřídní lupič,“ zasmál se a přihladil si bradku.

Přesně takhle vykreslila fešáka paní Jindráčková, je nicméně pozoruhodné, že někteří svědci si nepovšimli ani té bradky. Že by byla odlepovací? hádal podporučík Havlík. Přitom se dokázal na Láďu Stýbla mile usmívat. Skočit a urvat mu tu bradku? Hm, musím se zřejmě trochu krotit.

„Tak si to ještě přečtěte a pak tadyhle podepište, pane Stýblo,“ sdělil mu úředně poručík Morávek a neodpustil si takovouhle poznámečku: „Vy ale nemáte příliš v lásce svého pana vedoucího, že ne, pane Stýblo?“

Láďa vzhlédl od papíru, který podškrábl, aniž mrkl na dlouhý text. „Ale pane poručík,“ cvakl propiskou, „jak jen jste na tohle přišel, prosím vás?“

„Všechny ty částky,“ převedl hbitě řeč jinam podporučík Havlík, „jestlipak se kryjí s těmi, o které hlavní pokladní měsíc co měsíc šidila hlavní pokladnu? To jste si ještě nezjistil, pane Stýblo?“

Láďa Stýblo pozvedl ruce, jako by se jimi chtěl opřít o neviditelnou stěnu: „Tak to já prosím nevím, pánové: Já jenom zjistil, že náš pan vedoucí, pane poručíku, pane podporučíku —“ střídal vlídné pohledy z jednoho na druhého, usmál se a dokonce i na Vlastičku, která se jako vždy tvářila zarputile, „neuváděl stejné částky na výplatní listině, jak jsem si ověřil ve svých záznamech referenta pro podnikové spoření, a na vkladní knížce, kterou jsem —“ líbezně se na Vlastičku zašklebil, „na vlastní pěst vyňal z psacího stolu pana vedoucího.“ A dodal na vysvětlenou: „Použil jsem k tomu zločinu vlásenky Elišky Malé.“ Sepjal ruce a pohlédl ke stropu. „Třiadvacet let, pánové,“ Láďa mlaskl a spojil ukazováček s palcem, „štramanda.“

„Pane Stýblo…“

Láďa se díval na Vlastičku, kterou se zřejmě rozhodl provokovat. „Ona mi půjčuje občas sponky, totiž pokaždé, potřebuju-li se někam vloupat.“

„Pane Stýblo,“ řekl nyní o něco hlasitěji poručík Morávek, „máte snad ještě co dodat k tomu, co jste uvedl do protokolu?“

„No tak,“ řekl rozšafně Láďa Stýblo, „to snad ani ne, pánové. Ale měl bych dotaz.“

„Můžu už k náčelníkovi?“ zeptala se nervózně Vlastička. Měla Ládi plné zuby. Ještě když odcházela, práskla dveřmi, což Vlastička nedělává. „Velice mě těšilo,“ vykřikl za ní Láďa Stýblo a pak se obrátil k oběma vyšetřovatelům s dvěma otázkami: Za prvé, byla-li to opravdu nadpraporčice, a za druhé, kdy asi Bezpečnost soudí, že objeví jeho legitimaci. „Protože,“ řekl, „já si musím takhle každej večer betonovat alibi. Pánové, to byste nevěřili, jak strašně je to obtížný. Dyť já se zrovna bojím bejt půl hodiny o samotě. Včera například jsem šel kvečeru pro brambory a musel jsem způsobit v samoobsluze menší pozdvižení, aby si pokladní bezpečně vzpomněla, že jsem tam opravdu okolo šesté byl. Nebo tuhle zase …“

„Ubezpečuju vás, pane Stýblo, že nemusíte.“

„Pane poručíku, čekal jsem tři čtvrtě hodiny na tramvaj a nikdo mi to nechtěl potvrdit.“

„Pane Stýblo…“

„A to jsem tomu člověku říkal: stačí, když mi dáte jenom adresu, já musím mít svědka, rozumíte, že jsem fakticky stál tři čtvrtě hodiny na refýži a přitom nikoho nezavraždil. A von mi povídá, helejte se, nevobtěžujte, jo, vono nestačí, že to nejede, ještě ke všemu nějakej votrapa.“

„Pane Stýblo…“

„Tak mi to řek, pánové, votrapa! No, jak k tomu člověk přijde?“

„Ne, vy klidně můžete spát, pane Stýblo,“ chytil se konečně poručík Moravek, „vždyť my přece víme, že ten člověk má váš občanský průkaz. Ostatně pokud je nám známo, zatím jej vůbec nepoužil.“

„Co vy můžete vědět, prosím vás!“ řekl Láďa Stýblo snad až příliš manifestačně a hrábl po baloňáku, který měl přes židli. „Pánové,“ uklonil se, „nezlobte se, že jsem vás zdržel. Tu vkladní knížku mi nevrátíte? Ne? Dobrá, jak si račte přát. Velice mě těšilo, jsem rád, že jsem vás poznal,“ povídá Morávkovi a potřásli si srdečně rukama.

„Konečně sami,“ vydechl podporučík Havlík, když opět zavládlo ticho na dvaadvacítce. A zeptal se: „Tak co ty na to jako vyšetřovatel.?“

7

Události se začaly řítit, jako by je řídilo rádio na dálku. Ozval se nadporučík Ježek. Mládenci, povídá do telefonu, měl bych tady možná jednu zajímavou věcičku, přijďte sem, až budete některej volnej.

Vyšlo to na podporučíka Havlíka. A ten potom žasl.

„Budeš žasnout ještě víc, až ti povím, jak to provedl,“ povídá Ježek. „Představil se jako vedoucí recepce, zaved toho Weissmüllera až na pokoj a tady pod nějakou záminkou předstíral telefonický hovor s recepcí; načež,“ nadýchl se nadporučík a zavrtěl hlavou, jako by tomu stále nemohl věřit, „toho Němce požádal o pas, neboť prý je potřeba ještě doplnit v recepci nějaké údaje. Pas prý mu zanechá v recepci. No a pak … jasný?“

„Hm. Popis se shoduje,“ zašpital podporučík Havlík a odložil lejstra.

„Recepční tvrdí, že neměl knírek. Tohle jsou dvě vizitky, které jí předložil, když předstíral, že čeká na nějakého … moment… Baumanna. Zřejmě smyšlené jméno.“

„MUDr. Jan Kostečka,“ přečetl nahlas podporučík. „Brno.“

„Nyní pan Karl Weissmüller, obchodník z Norimberka,“ doplnil ho nadporučík Ježek. „Jakej je Jarouš?“

„Jaroslave,“ řekl podporučík slavnostně, „ty jsi génius.“

„Momentík, to ještě není všechno. Pan Weissmüller odlétá zítra večer Lufthansou,“ řekl nadporučík věcně. „Myslím skutečný pan Weissmüller.“ A nevzrušeným tónem ještě kolegu informoval. „Odlet devatenáct dvacet.“

„Zejtra,“ hlesl jakoby duchem nepřítomný podporučík. „No má poklona.“ Chtěl vstát a okamžitě zařizovat věci.

„Momentík, ještě něco,“ usmál se nadporučík Ježek. „Dneska ráno objednával jistý pan Horák z Alimexu letenku na stejnou linku pro …“ nadporučík učinil dramatickou pauzu, „jiného pana Weissmüllera.“ A protože bylo zřejmé, že podporučík nyní v myšlenkách vrávorá, vysvětlil mu nadporučík dvěma třemi větami celou situaci. Horák je smyšlené jméno, Alimex je smyšlený podnik a ve skutečnosti volal náš nový pan Weissmüller. „Bohužel, úřednice v linkách mu řekla, že pan Karl Weissmüller má už letenku na zítřek rezervovanou.“

„A hrome,“ řekl podporučík a samým zklamáním semkl rty. „Takže neodletí.“

„Jeden pan Weissmüller zítra určitě odletí,“ řekl nadporučík Ježek. A tišeji dodal: „Teď už jde jenom o to, aby to byl ten pravý.“

„Lufthansa, devatenáct dvacet,“ opakoval si ještě jednou pro sebe polohlasně podporučík Havlík. Hlavu měl poněkud na stranu, jako vždycky, když usilovně přemýšlel. Něco tu bzučelo někde pod stolem. A ták, všiml si podporučík. Ochladilo se a zchoulostivělý nadporučík Ježek si pouští na nohy horký vzduch. Může to být koneckonců příjemné. Ten zvuk byl však enervující. Podporučík Havlík věděl, že plně se soustředí stejně až na dvaadvacítce, a to ještě jen tehdy, nebude-li tam Pavel. Nadporučík Ježek zřejmě mezitím zaznamenal jeho pohled, protože řekl skoro stydlivě: „Mám regma v pravý noze. Nejvíc ovšem v palci. Tadyhle, člověče.“

„Regma,“ řekl zamyšleně jeho protějšek, „je hrozně blbá věc.“

„Bejt na vašem místě, hoši,“ ozval se nadporučík Ježek, když si byl prohlédl pravou botu, „tvrdnul bych ode dneška až do vánoc u každýho letadla a patrně i u každýho vlaku. Auťák tady naštěstí nepadá v úvahu.“

„Do jakejch vánoc?“

„Zpět. Velikonoc. V pondělí totiž končí Weissmüllerům vízum.“

„Fešák neudělá tak školáckou chybu,“ řekl podporučík Havlík zamyšleně.

„Fešák? Jakej fešák?“

Nemělo cenu mu to vysvětlovat.

„Myslím si dokonce, že touhle dobou je mu jasné, že jeho pracně získaný pas je vlastně už úplně k ničemu. Fešák, Jaroslave, to je dneska pro nás pojem.“

„Prosím tě,“ zahučel nedůvěřivě nadporučík Ježek, „pojem! Pokud hodlá vzít roha, na to dám krk, tak už touhle dobou sedí v rychlíku do Chebu. Necukej se,“ zasmál se, „Jaroušek všechno zařídil. Pravý Karl Weissmüller opustí republiku pouze zítra v devatenáct dvacet a to jenom pravidelnou linkou Lufthansy. Pokud se týče toho tvého zázračného štramáka, tak toho ti předhodí hraniční kontrola dnes večer kolem deváté. No nic, ahoj, já bohužel teď musím letět na hlavní správu.“

Nadporučík Ježek se ještě zastavil ve dveřích a sáhl si na čelo.

„Hele, co kdybys zaskočil ještě za Veselým do pasů a víz? Prozradí ti možná nějakej fígl, kterej by se ti moh s tím Weissmüllerovým pasem přinatrefit. Buď zdráv, Petříku.“

Havlík ještě chvilku poseděl o samotě. První, co udělal, bylo, že vyrval šňůru ze zdi, čímž uťal tipec tomu strašlivému antirevmatickému motoru. Pak se postavil k oknu; zjišťoval, že se nám zas nějak prodloužily sukně.

Támhleté to náhodou docela dobře sluší, pomyslel si za tím oknem. Ba ne, řekl si vzápětí, v devět se nestane nic, ať se zbytečně netěší hraniční kontrola. Fešák není v rychlíku. Fešák je jinde, řekl si u toho okna podporučík Havlík. S tím Veselým z pasů a víz by však stálo za to pohovořit. Kolik máme hodin? Zajdu tam, umínil si podporučík Havlík, a to raději dříve než později. Doufejme, že nebudou na obědě.

8

Z pasů a víz sice na oběd neodešli, nicméně než stačil podporučík dorazit k jejich dveřím, čapla ho na chodbě Milenka, náčelníkova sekretářka. „Honem,“ povídá celá udýchaná, „kde jste, Petře, je po vás sháňka!“

„Náčelník?“ špitl podporučík.

„Poručík Moravek,“ řekla a Petr Havlík si oddechl. Hrozně nerad by právě v těchto okamžicích sumíroval pro náčelníka jakoukoli souhrnnou zprávu.

„Proboha, vždyť přece ví, že jsem u Ježka. Nevíte, co se zas semlelo, Milenko?“ ptal se v poklusu.

Milenka už za sebou tiše zavírala dveře. „To nevím, Petře. Počkejte,“ řekla jakoby osvícena duchem svatým, „myslím, že někoho dopadli.“

„Dopadli?“ vybuchl o pár vteřin později poručík Moravek na dvaadvacítce. „Přepadli, ne dopadli. Kde sbíráš ty svoje přesný informace?“

Podporučík konečně dosedl. Tím se zároveň vzpamatoval.

„Koho?“ vyjekl.

„Teď se asi budeš strašně divit, Péťane,“ řekl se sadistickým úsměvem Pavel, přinesl si židli až k němu a posadil se na ni rozkročmo. „No koho bys tak řekl?“ Sledoval přítele po očku.

„Neblbni,“ vydechl Petr Havlík prosebně.

„Schválně, hádej,“ usmíval se potutelně Pavel Moravek. „Můžeš — no žes to ty — pětkrát.“

„Pavle, víš ty, že někdy mám fakticky chuť…“

„Stejně bys neuhod, koho fešák přepad,“ řekl Pavel a vstal.

„Fešák … už začal… přepadat?“ Žasl. Tomu se prostě nedalo věřit. Ale Pavel přikývl. A pak mu to prozradil.

„Šáru.“

„Tě bůh,“ řekl podporučík Havlík.

„Přepadl Šáru na chatě.“ Poručík Morávek volil teď formu strohých informací. „Vzal mu občanku, nějaký drobný, jo, a to je dost zajímavý — prej i vkladní knížku.“

Petr. Havlík zíral. Podrbal se na bradě. „Dl ty,“ povídá.

„Jo,“ na to přítel Morávek. I on se podrbal na bradě.

Petr Havlík se znova zamyslel. „Tak Sápu, jo?“

„Šáru Vladimíra, vedoucího účetního, přímého představeného Stýbla Ladislava,“ zformuloval to úředně Pavel Morávek. „Spokojen?“

„Kamaráde, co ti mám na tohle říct?“ Podporučík Havlík pohlédl na strop, pak na podlahu, než na to konečně kápl: „Čili jsme v troubě.“

Teprve po tomto jasném zhodnocení situace se od poručíka Morávka dověděl, jak k tomu došlo. Stalo se to prý v noci na dnešek, Šára to běžel oznámit hned po osmé do Davle na VB. Tam s ním sepsali protokol a teď ho vezou sem. Už za malou chvíli tu má být, proto teď nesmí podporučík Havlík hloupě ztrácet čas s Jardou Ježkem a jemu podobnými fantasty. Tím vyslovil poručík Morávek nahlas své mínění o stopě, kterou geniálně objevil nadporučík Ježek. Jak nespravedlivé! Ale Petr Havlík teď měl ze všeho nejméně chuť na rozepře, teď, když se kolo vyšetřování obrátilo o další stupně, takže šipka už začala ukazovat zas někam docela jinam.

Bylo to k zbláznění. Zase se potvrdilo, jakou pravdu má major Bajer, když jim říká, chlapci, chlapci, zanechte hypotéz, pokud nemáte v hrsti alespoň pár solidních fakt, jinak jakožto vyšetřovatelé dopadnete bledě. A co ještě říkal náčelník? Ty, Havlík, ty mi do toho nevnášej svoje osobní sympatie a antipatie k podezřelým. To je snad vůbec to nejhorší, čemu může vyšetřovatel propadnout. Pamatuj si jednou provždy: Ty musíš vyšetřit trestný čin a předat viníka k potrestání. A to v nejkratší možné době. Nic jiného tě nesmí na případu vzrušovat. V opačném případě se ti může přihodit, že skončíš v cele číslo dvanáct jako udivený spoluviník krásné vražedkyně. Je o tom dokonce film. Škoda že už ho nepromítají, všechny bych vás na něj poslal v rámci školení.

„Ty, Pavle, to se ale vymyká všem známejm teoriím,“ ozval se znovu Petr Havlík. „Fešák, podvodník, a teď — revolver?“ Podíval se na Pavla. „To zní spíš jako pohádka, Pavle.“

„Možná máš pravdu,“ připustil Pavel Morávek. „No nic, počkáme si tu na pana Šáru. Třeba nám ještě něco vysvětlí.“

„Takže,“ zamnul si bradu Petr Havlík a měl nevysvětlitelný pocit, že mu přitom citelně chybí jistý uklidňující šustivý zvuk, „teď to má pošpatnělý už jenom jeden pán.“ A současně si uvědomil: to ty žiletky Astra superior.

9

Nadpraporčík Havlík, který přivezl účetního Šáru z Davle — mimochodem ani tatínek, ani strýček, tenhle nadpraporčík nemá nic společného s podporučíkem Havlíkem, jde o pouhou shodu jmen — nejprve přehrál celý magnetofonový záznam, který pořídil s přepadeným. Krom toho ještě předložil oběma vyšetřovatelům Protokol o výslechu svědka. V obou materiálech to bylo zhruba stejné: pan účetní Šára byl dnes ve tři ráno na chatě přepaden maskovaným lupičem, který mu sebral osobní doklady, nějaké peníze a vkladní knížku podnikového spoření, naštěstí vinkulovanou. Byla ještě tma, takže si pan účetní v tom zmatku vetřelce ani pořádně neprohlédl. Měl jenom dojem, že měl přes obličej kapesník. Vyrušil zloděje zrovna při práci. V nastalém zmatku chytil zločinec u krbu ozdobný pohrabáč a praštil pana účetního do předloktí levé ruky. Potom uprchl jako k lesu. Za chvíli však slyšel pan účetní, e u hospody někdo startuje auto. Jelikož sám auto nevlastní, vydal se pan účetní pěšky do Davle, aby tam vše oznámil na oddělení Veřejné bezpečnosti.

Během celé přehrávky seděl účetní Šára nehnutě na židli, jen občas prudce zamrkal. Měl kruhy pod očima a vůbec vyhlížel nevyspale, přesto však důstojně. Dokonce se stačil převléct do čisté bílé košile a ještě si vypucovat boty. Pravý arbiter elegentiarum, tenhleten pan vedoucí PaM, pomyslel si podporučík Havlík, jak tak na něho úkosem hleděl, vzápětí však zaplašil z hlavy všechny hypotézy, před nimiž ho ostatně varoval i major Bajer. Emocemi se tenhle případ nedostane kupředu ani o milimetr. Fakta zůstávají fakty. A tenhle člověk byl v noci na dnešek zákeřně přepaden. Přitom pachatele náramně zajímal jeho občanský průkaz a kupodivu i vkladní knížka podnikového spoření. Když byl pachatel nečekaně vyrušen, praštil pana účetního pohrabáčem. A bylo tomu opravdu tak: předloktí účetního Šáry — jak zde před chvílí demonstroval — zdobil fialový šlinc.

„Smůla,“ zahájil doplňovací výslech přepadeného poručík Moravek, který tu byl nejvyšší šarže, „že byla taková tma a že jste si toho člověka nemohl trochu prohlédnout. Přesto však jste si možná všiml — já nevím — maličkosti, která by nám mohla pomoct. Nevšiml?“

Vlastička doťukávala do ticha položenou otázku.

„Třeba nějaká zvláštnost ve výslovnosti, postava, pohyb, cokoliv, pane účetní,“ snažil se poručík Morávek.

Účetní Šára pohnul hlavou. A dost.

„Byl vyšší než vy, stejně vysoký, nebo menší, pane účetní?“ připojil se podporučík Havlík.

„Stáli jste přece chvilku proti sobě.“ Hlasem poručíka Morávka slyšitelně proskakovaly jiskry nervozity.

„Myslím,“ ozval se konečně účetní Šára a přehodil nohu přes nohu, „že byl menší než já. Ano,“ zvedl bradu a hleděl kamsi nad futro dveří, „docela určitě byl menší.“

„Menší?“ opakoval podporučík Havlík s neskrývaným údivem. Poručík Morávek si s ním vyměnil krátký, mlčenlivý, ostrý pohled.

„Menší?“ zeptal se i poručík a upřesnil to: „O deset centimetrů?“

„Prosím?“ obrátil k poručíkovi svoji důstojnou tvář přepadený. „O deset centimetrů? To je docela možné. Proč?“

Poručík Morávek si na to musel vstát. Chtěl přijít s další otázkou, ale nebylo třeba. Šárova paměť se dala do pohybu.

„Mluvili jste o hlase, viďte,“ řekl Šára. „Nesmírně zajímavé. Mám totiž pocit, jako bych ten hlas poznával teprve nyní. Ten člověk řekl snad jenom dvě tři slova, ani hnout, či tak něco, přesně si už nevzpomenu, a … hm … zajímavé,“ a Šára pojednou zmlkl.

„Čí to byl hlas, pane Šára?“ zeptal se poručík Morávek bez oklik.

Účetní Šára si poručíka změřil pohledem téměř opovržlivým. Sotva znatelně se usmál. „Nezlobte se, pánové,“ řekl, pokrčil rameny a opět si přehodil nohu přes nohu. Zajímavé, uvědomil si podporučík Havlík v téže chvíli, on, aby se nezmačkal, si přidržuje kalhoty v místě puků; a přitom slyšel, jak říká: „To vám nemohu říct. Vím, že by vám to možná mohlo usnadnit pátrání. Kdyby se však ukázalo, že jsem označil nevinného, propadl bych se hanbou. Promiňte mi proto, že neodpovím na tuto otázku.“ Obrátil se významně na podporučíka Havlíka. „Máte ještě nějakou otázku?“

Vlastička u psacího stroje významně zakašlala.

„No tak, já bych měl ještě dotaz, když dovolíte,“ protrhl trapný moment svým robustním způsobem poručík. „Zdali si uvědomujete, pane účetní, že kryjete nebezpečného zločince, když nám odmítáte povědět, čí hlas to byl pod tím kapesníkem ve tři ráno dnes na vaší chatě.“

Zas bylo ticho. Účetní Šára se na židli předklonil a zase zaklonil. Pak klidně prohlásil: „Tak dobře. Už vím, pane poručíku. Ten hlas mi svým zvláštním přízvukem připomínal pana Vágnera.“ A když viděl, že žádný z vyšetřovatelů neklade upřesňující otázku, upřesnil to sám: „Pan Vágner je šéfkuchař v naší závodní jídelně. Pochopíte, že pro váš případ tato náhlá asociace nemá nejmenší význam.“

„I tak mockrát děkujeme, pane účetní,“ procedil poručík Morávek skrze zuby, „a pevně doufám, že pro ten náš případ,“ dal si věru záležet na tom náš, „to bude mít mnohem menší význam, než třeba ….“ razantně otevřel šuple, „tohle.“

Šára se opět předklonil a zaklonil.

„Poznáváte ji?“ řekl pomalu, klidně a skoro vítězoslavně poručík Moravek. Zvedl tu červenou knížečku do výše očí a mlčky ji předal účetnímu Šárovi.

„Moje vkladní knížka,“ řekl účetní Šára, když ji otevřel. „Kde se tu vzala?“ Pohlédl na podporučíka Havlíka, jako by spíše od něho čekal vysvětlení.

Odpověděl mu však poručík Moravek.

„Dotazy klademe my, pane účetní.“

Snad to ten Pavel řekl ostře, pomyslel si Petr Havlík, ale zřejmě mu nemůže odpustit zatajení známého hlasu.

„Velice by nás zajímalo, pane účetní, proč jste v podniku hlásil na podnikové spoření mnohem menší částky, než jaké jste ve skutečnosti ukládal na tuto vkladní knížku.“

Účetní Šára se chvíli díval nevyspalýma očima na poručíka, chvíli na svoji vkladní knížku. Otevřel ji a dvakrát třikrát v ní zalistoval, jako by si chtěl ověřit, co je pravdy na poručíkově tvrzení.

„Čekáme na vaše vysvětlení, pane účetní,“ doslova se nyní pásl na Žárově nejistotě poručík Morávek.

„Já, pánové,“ účetní Šára se krátce usmál, ale opravdu jen velmi krátce a váhavým pohybem položil svoji vkladní knížku na Morávkův stůl. „Já vám to můžu samozřejmě vysvětlit, jenomže …“

„Jenomže to musí být přijatelné vysvětlení, pane účetní,“ vřele mu doporučil poručík Morávek.

„Přirozeně, pánové,“ řekl o poznání nejistěji účetní Šára a přitom plaše pomrkával na podporučíka Havlíka, jako by spíše z této strany podvědomě tušil skutečné nebezpečí. „Já opravdu …“ ohlédl se i na mlčenlivého nadpraporčíka Havlíka, způsobně sedícího u magnetofonu. „Pochopte, já … co jsem se rozvedl…“ vzhlédl a tišeji dodal: „Jsem úplně sám. Já totiž nemám ani děti, ani sestru či rodiče, já prostě nikoho nemám.“ Tento kožený panák jako by pojednou promluvil lidským hlasem. „Já vlastně ani nemám kam dávat peníze. A tak…“ na čele se mu jasně perlil pot, „dával jsem měsíčně stranou z platu i tisíc, i patnáct set korun. Ovšem, v podniku jsem hlásil vždycky méně, tedy třeba jen tři sta, čtyři sta, protože … znáte to … Lidská závist. Nechtěl jsem, aby se vědělo, kolik těch peněz dávám stranou, rozumíte, nechtěl jsem se lišit od ostatních, protože lišit se v dnešní době … čímkoliv… prostě to není moudré, pánové.“

„A my vám tohle Jako máme věřit, pane účetní?“ zakončil výmluvným otazníkem jeho procítěný monolog poručík Morávek.

Účetní Šára se na něho podíval. Byl to nevraživý pohled.

„Vy mi to přirozeně nemusíte věřit, pane poručíku,“ řekl pevně, „je to však pravda.“

„Ano?“ protáhl poručík Morávek. „A co když je pravda ještě někde jinde?“

Účetní Šára si přehodil nohy. Upravil si puky. Vzhlédl.

„Podívejte se, já vám něco povím, pane účetní,“ řekl poručík Morávek až podezřele přívětivým tónem. „Touhle dobou děláme ve Stavebním podniku takovou menší kontrolu, jestli mi dobře rozumíte. A jestliže se ukáže, že všechny ty částky, které poslední dobou záhadně zmizely z pokladny paní Sedláčkové, se jakousi shodou okolností přesunuly na jistou vkladní knížku, jaký závěr my si asi o celé té věci můžeme udělat, co myslíte, pane účetní?“

Účetní Šára si otřel kapesníkem orosené čelo.

Teprve když se za kapesníkem zase objevila jeho tvář, bylo jasné, že se usmívá.

„Chcete tím říct, pane poručíku, že jsem zajištěn?“ zeptal se ironickým tónem.

„Naopak, pane účetní, můžete jít,“ řekl mu s úsměvem poručík a vstal. „Ale tu vkladní knížku, když dovolíte, bychom si tu ještě ponechali.“

No prosím, pomyslel si trpce Petr Havlík, když se Šára odporoučel, teď s úsměvem propustí člověka, který nám možná mohl říci vše, kdyby se s ním jednalo taktičtěji. Vždyť i kdyby se nakrásně ukázalo, že ta zpronevěřená částka je přibližně stejná jako úspory tohoto člověka, byl by to již důkaz proti němu? Ukládat vyšší částky z vlastního platu není trestný čin, milý Pavlíčku. Vidíš to, vidíš, účetní Šára s prkenným úšklebkem odchází… rozluštění nám zase tiše odkráčelo chodbou.

„Ty, Pavle,“ řekl Petr Havlík zpolehoučka.

Pavel Morávek si tiskl dlaň k čelu, jako by nemohl vydržet bolestí.

„Já vím, Péťane, já vím, nic mi nemusíš říkat,“ a zatřepotal volnou rukou, jako by chtěl z prstů setřást něco lepkavého. „Jenomže my se nehneme z fleku, dokud budeme velkoryse přihlížet, jak se tahle banda navzájem kreje a s úsměvem mate všechny stopy.“ A poručík Morávek bouchl do stolu svou mohutnou pěstí. „Máš pravdu. Hned po velikonocích si je sem všechny předvoláme a spustíme na ně pandurskou. To by v tom byl čert, abysme je už jednou nenachytali na hruškách. Uličníci!“ A ještě jedna rána do stolu.

„Jdem?“

„Kam zas?“ vybuchl poručík Morávek a jeho přítel pozvedl obě dlaně jakoby na obranu.

„Když nechceš, nemusíš Pavle. Půjdu tam klidně sám. Fakt.“

„Jdi, Péťane, jdi tam sám. Vždyť je to stejně pro kočku.“

Ano, bylo to tak. Pavel Morávek právě v těchto chvílích propadl náladě přímo defétistické. Na jeho přitažlivé tváři to bylo doslova čitelné. To se stane i ženatému.

„Uličníci!“ zařval ke dveřím.

„Ještě snad abych si zaskočil za Veselým. Slyšíš, Pavle? Na ty pasy a víza. Třeba budou mít nápad.“

Pavel Morávek zdvihl pěst ke stropu.

„Nechybí ti něco, Pavle?“ zeptal se jeho přítel starostlivě.

„Co? Ne. Jo. Kafe, hele, jsme na suchu, Péťane. Totálně na suchu.“

Jeho přítel za sebou tiše zavřel dveře a teprve za těmi dveřmi zaslechl Pavlovo hlasité: „Počkej, Petře! Jedu na to letiště s tebou.“

7. kapitola

1

17.52 — vyskočil lísteček na letištních hodinách.

Ti, kdo cestují se společností Lufthansa, nechť se laskavě dostaví k celnímu odbavení… hlásil trojjazyčně letištní rozhlas a před pulty celníků se tvořila fronta. Mezi cestujícími, kteří se dostavili s kufrem k pultu, byl taky pán s bradkou a brýlemi v tenkých „drátěných“ obroučkách. Řídké vlasy měl sčesané nazad, a kdyby neměl ten zlozvyk chodit mírně zakloněn, jistě by nebylo poznat, že mu už začíná „pivní“ bříško. Hovořil německy a byl z Norimberka; koneckonců o bavorském pivu je známo jenom to nejlepší.

„Pan Weissmüller,“ přečetla celnice na lístečku, který jí podal. „Vezete nějaké cenné předměty?“ Mluvila tou roztomilou pražskou němčinou, kterou on tu pokaždé tolik obdivoval.

„Ne, žádné,“ zavrtěl hlavou. „Stala se mi jen taková nepříjemnost s pasem,“ ale dříve než mohl pan Weissmüller něco vysvětlit, řekla ta dívka, v pořádku, pokračujte prosím, a on převzal z jejích rukou lísteček s důležitým štemplíkem. Nyní se mohl zařadit do fronty před okýnkem pasové kontroly.

Do odletu zbývala téměř hodina. Odbavení cestujících mohlo tudíž probíhat beze spěchu a nervozity. K celnici nyní přicházeli pasažéři, kteří se nedostali na letiště autobusem Aerolinek. Pan Weissmüller mezitím již postoupil k přepážce pasová kontrola. Kdo překročí tuto čáru, už není v Československu. Je v zemi nikoho. Je kdekoliv. A třebaže stojí ještě na pevné zemi, je vlastně již ve vzduchu. Tak i pan Weissmüller. Když prohodil několik vět s pracovníky pasové kontroly, dostal do svého náhradního cestovního dokladu razítko VÝJEZD

ČSSR 17. 4. 18.05, a ač ještě v Praze, byl vlastně již v Norimberce.

A teď si dám kafe, řekl si zřejmě, neboť okamžitě zamířil k barovému pultu.

„Kafe s pěnou.“ Pevně doufal, že mu ta dívka dobře rozuměla a že mu nepřinese kávu servírovanou po německu s kondenzovaným mlékem. „Espresso,“ zvolal ještě pro jistotu, ale ona mu rozuměla. Přinesla mu pravé cafée s hnědobílou pěnou. Přičichl a přivřel oči. Další takovéhle kafe budu pít zas až v Itálii, pomyslel si s nostalgii obchodních cestujících, či vlastně — jak se jim dneska po světě říká — firemních zástupců.

Někdy v téže chvíli potvrdila recepční z hotelu Imperiál poručíkovi Morávkovi: „Ano, to je ten pán, který hlásil ztrátu pasu.“

„Jste si tím jista,“ řekl poručík Moravek. Hleděl stále týmž směrem.

„Ano,“ řekla recepční, „naprosto.“ Pohlédla ještě na toho vedle. Ten se rozpačitě usmál a něco tiše pověděl svému kolegovi.

„Všiml sis?“

„Čeho.“

„Bradky.“

„Co je s ní?“

„Má trochu jiný odstín než vlasy.“

„Hm,“ zahučel Pavel Morávek, „myslím, že si dám taky jedno espresso, kamaráde.“

A v téže chvíli přišel praporčík od hraniční kontroly pro podporučíka Havlíka. Škoda, pomyslel si Petr Havlík, ta recepční, hm, myslím, že už jsem dlouho neviděl tak sympatickou dívku, a nevrle se na praporčíka obrátil.

„Pardon,“ pravil praporčík; měl zřejmě cit pro situaci a odvedl si poručíka poněkud stranou. „Metr osmdesát, brýle, knírek pod nosem, vlasy dozadu, světlejší odstín, František Burda, úředník z Prahy. Za chvíli vám tudy projde, soudruhu.“

„Dík,“ špitl podporučík Havlík. Cítil, jak mu stoupá tlak v žílách i spáncích. Burda, Burda, opakovala automatika paměti.

A tehdy vstoupil na území nikoho muž, kterého podporučík Havlík už musel někde vidět. Ale ovšem, přesně téhož vytvořila ruka Pablova dle výpovědi některého ze svědků. Byl to fešák. Či jeden z možných fešáků …

„Pavle?“ ohlédl se podporučík Havlík a spatřil dívku z recepce.

Přítel Pavel u barpultu inhaloval výpary espressa a už posté si kladl otázku: mám ho drapnout, nebo ho nemám drapnout za tu bradku?

Do odletu zbývala slabá půlhodinka.

„Prosím?“ usmála se.

„Támhle ten.“ Podporučík Havlík doslova visel na jejích rtech. „Je to ten váš doktor Klokočka, či jak si říkal ten zloděj pasů?“

„Vyloučeno,“ řekla dívka z recepce. Už si i vzpomněl, jmenovala se Margita, příjmení mu ušlo. „Úplně jiná chůze.“

„Prosím?“ Podporučík byl nervózní přinejmenším ze dvou důvodů, přičemž jen jeden důvod byl omluvitelný.

„Poznala bych ho bezpečně podle té jeho zvláštní chůze, i kdyby se nevím jak přestrojil či namaskoval. Měl podivný, řekla bych prkenný krok, jestli víte, co tím myslím.“

„Prosím?“ Překrásné, hluboké, černé oči, pomyslel si a hlesl: „Aha.“ A přitom v obličeji ani není nijak zvlášť krásná. Celek však působí jedním slovem … „Prosím? Á, to jste zase vy, soudruhu praporčíku?“

„Pardon,“ řekl praporčík společensky a odvedl si zase podporučíka trochu stranou. „Tak soudruhu, je to opravdickej František Burda. Je z KOVO a letí do Frankfurtu služebně.“

„Víte zcela určitě, že opravdový pan Burda nesedí touhle dobou ve svém kanclu, nic netuše?“

„V kanceláři není, teď jsem hovořil s náměstkem Krabcem. Jaké netuše, soudruhu?“

„E,“ mávl rukou podporučík a tím gestem jako by chtěl odehnat služebně horlivého, nicméně spolehlivě pracujícího praporčíka. Nyní si mohl oddechnout a zpomalit ten přílišný koloběh krve v žilách.

„To tu budeme takhle každý večer celé svátky?“ zeptala se Margita, když se k ní navrátil.

„A vida,“ řekl podporučík Havlík a nakrčil se. „Už jdou.“

A vskutku, jako by nad nimi kdosi mávl kouzelným proutkem, všichni pasažéři se zdvihli téměř naráz a mířili k nástupu číslo dvě. Zvedl se i poručík Moravek; kráčel s nimi, jako by i on nyní zatoužil přejít ve Frankfurtu Mohan Železnou stezkou, projít se malebným Starým městem a Jelením příkopem. Dva kroky před ním, poněkud zakloněn, kráčel pan Karl Weissmüller. Bradka mírně odlišného odstínu mu pevně držela, ani pára z espressa s ní nehnula.

Poslední možnost, řekl si správně podporučík Havlík, by byla teď.

A ještě něco. Pasažéři musí projít bezpečnostním tunelem. V tunelu je automat, který dá znamení, prochází-li cestující, který pod pláštěm skrývá hmoždíř. Nebo samopal. A třeba i jen revolver ráže 6,35 mm.

„Svítí to,“ sykl rozrušený podporučík, když tunelem prošel pan Weissmüller.

„To nic,“ odpověděl mu rovněž syknutím příslušník letištní VB, „klíče od bytu.“

Když prošel Burda z KOVO, nebliklo nic.

„Tak co?“ Poručík Moravek se na přítele významně podíval. Petr Havlík ohrnul spodní ret.

„Musím tu ještě být, pánové?“ ptala se recepční Margita.

„Děkujeme vám za pomoc,“ řekl Petr Havlík, „totiž …“ a v této chvíli, kdy ho opět obdařila svým hlubinným pohledem, kdyby ho zabili, nevzpomněl by si, co jí to vlastně chtěl. A přitom to bylo tolik důležité.

„Ty, Pavle …“ řekl do běsnění leteckých motorů. Ale i to zaniklo.

Poručík Morávek stál opodál u obrovského skla a díval se, jak se pánové Weissmüller, Burda a všichni cestující rychlým krokem blíží ke caravelle společnosti Lufthansa. Letadlo vzlétne za několik málo minut.

„Chtěls něco, Petře?“ zeptal se ho přítel.

A teprve tehdy si vzpomněl.

„Ježíšmarjá,“ drapl se Petr Havlík za bradu, „Pavle, kde je? Já s ní nutně potřebuju mluvit o… Margita… copak ona už odešla?“

2

„Jste pan Šára?“ přistoupil k němu vlasáč v baru Escory. „Hergot tak Jste, nebo, nejste?“ připojil s důrazem, a on jako by si to teprve se zpožděním uvědomil, přikývl. „Tak pojte se mnou,“ přikázal vlasáč. Ty vlasy byly zrzavé, anebo jen tak zrezivěly v tom intimním osvětlení? přemítal, když za ním kráčel, jako vždy vzpřímeně a důstojně.

Vybělili schody a octli se v hotelové hale.

„Posílá vás pan Dáďa?“ zeptal se svého nazrzlého průvodce. Ten mlčky přikývl. Měl namířeno k výtahům. A měl pěkně naspěch.

„Prosím, pane Šára,“ řekl s kratičkým pousmáním.

Dveře výtahu byly dokořán. Vstoupil tedy do výtahu a všiml si, že jeho průvodce zmáčkl knoflík s číslem tři. V té chvíli si začal připadat vedle toho mlčenlivého zrzouna jako v nějakém kriminálním filmu. Začínalo mu to být odporné. Proto řekl velice civilně a možná i trochu předrážděně: „Prosím vás, mohl byste mi laskavě povědět, kam mě to vezete?“

„Proč?“ řekl zrzek a pootočil k němu hlavu. Ten chlap měl drzý pohled. „Chtěl jste k bankéři, ne?“ Stál těsně u dveří, aby mohl vypadnout, hned jak se výtah zastaví.

„Kdo je to bankéř?“

Výtah se lehce zhoupl a dveře se tiše otevřely.

„Prosím, pane Šára,“ řekl zrzek a ukázal rukou doprava.

Ale on se zastavil, počkal, až se dveře výtahu zavřou a kabina nehlučně odpluje.

„Co je to vlastně za bankéře?“ ptal se nyní již nervózně. „Kdo to je bankéř? To je jméno, nějaká funkce, nebo co?“

„Mysleli jsme, že vás Dáďa informoval,“ řekl zrzoun, protáhl tvář a nasál vzduch. „No prosím, račte!“

Mám jít, nemám jít, opakoval si v duchu, roztrpčen především tím, že padl do rukou takovýchhle podsvěťáků. Celé si to představoval jinak; nevěděl přesně jak, ale rozhodně ne jako v nějaké gangsterce.

„Pane!“ Zrzek stál už tři metry od něho. „Co je to s váma, hergot?“

Proti své vůli se vydal za zrzavou palicí. Prošli dlouhou chodbou, aby se zastavili přede dveřmi s cedulí žehlírna. Pocítil zvýšení frekvence tepu ve spáncích.

„Račte vstoupit,“ řekl s úsměvem zrzek a zaklepal na dveře žehlírny. „Ne, ne, vy první. Vy jste tu přece host,“ řekl zrzek stále tím šizuňkovským úsměvem. Zřejmě se dobře bavil. Blbce, pomyslel si host a energicky zmáčkl kliku. Bylo zamčeno.

„Moment!“ ozvalo se zevnitř basem.

„To jsem já,“ řekl zrzek. Vlasy položil na futro. „Vodevři, hergot.“

Tři vteřiny, během nichž se host ještě jednou, naposled, rozmýšlel. Dříve však než mohl dospět k nějakému rozhodnutí, dveře se otevřely. V nich stál tlouštík.

„Aha,“ řekl a uvolnil dveře žehlírny. „No nic, pojte.“

„Já jsem Šára,“ řekl host. Stále ještě nevstoupil do žehlírny.

„To vím,“ řekl tlouštík. „No co je, pojte dovnitř.“ A houkl na zrzavého: „Co je? Zavři!“ Ten zavřel dveře, sotvaže návštěvník učinil první krok přes práh.

„Tak co?“ zeptal se tlouštík v žehlírně.

„Prosím?“ otázal se host a pokrčil rameny. Maně se ohlédl. Těsně za ním stál zrzek. Zakašlal.

„No nic,“ řekl tlouštík unaveně, přejel si pleš dlaní a jakoby s nesmírnou nechutí poručil: „Tak všechno z kapes sem,“ a ukázal na žehlicí prkno.

„Prosím?“

„Neslyšel jste?“ ozvalo se těsně za ním ostré zrzounovo. „Vyndat všechny věci, co máte v kapsách.“

„No dovolte,“ pravil host, pootočil se k tlouštíkovi, aby důrazně protestoval proti podobným příkazům.

„No tak bude to, hergot?“ ozval se zas zpředu ten malý tlustý chlapík, snad tedy bankéř, a rozmrzele se na návštěvníka zašklebil: „Čoveče, já nemám zas tak moc času, jak vy si možná myslíte.“

„Pánové,“ řekl návštěvník hlasem o poznání rozechvělejším, „uvědomujete si, doufám, co hodláte tedy … podnikat.“

„Vážený příteli,“ řekl malý tlustý a nevrle zahučel na zrzka, hergot, tak už si někam dřepni, „právě že my moc dobře víme, co podnikáme. Jde spíš o to, jestli to víte i vy. Moment,“ zvedl dlaň, aby zastavil případné protesty návštěvníkovy. „Vy jste se nechal slyšet, že byste rád vyměnil větší sumu peněz za devizy. Říkám to správně?“ Předklonil se, snad aby lépe slyšel.

Návštěvník nejistě přikývl.

„No tak to vidíte,“ pravil ospale tlouštík. „A my si teď — když dovolíte — trošičku prověříme, jestli to není jenom nějaká habaďůra.“

„Haba …“ To slovo zřejmě znělo návštěvníkovi cize.

„Habaďůra, vážený příteli,“ zasmál se zrzek, „neboli podraz.“

„Kušuj,“ okřikl ho tlouštík a zrzkův úsměv naráz zmizel. Pak se obrátil na návštěvníka. „Máte zajímavý ponožky.“ Ukázal krátkým prstíkem na návštěvníkovu botu. „Zelený, spíš khaki.“

„Ani jsem si nevšiml,“ hlesl návštěvník a polkl.

„Hm,“ ošklíbl se tlouštík, „to my si zase všimneme všeho, vážený příteli. Kdo nosí zelený ponožky, schválně, jestlipak to víte?“

„To … to nevím,“ zakoktal se návštěvník. „Snad … snad hajní,“ dodal nejistě a vzápětí si až bodavě uvědomil trapnost tady toho všeho.

„Správně,“ řekl tlouštík usměvavě, „hajní. Ale taky tajní. Alespoň takoví,“ šklebil se tlouštík, „kteří chtějí ušetřit na ponožkách. Vezmou si sice civil, ale na nohy natáhnou zelené služební ponožky. Součást uniformy. Už chápete?“ A aniž čekal na návštěvníkovo přikývnutí, zeptal se týmž přídechem: „Proč máte zelený ponožky?“

„Já…“ zašeptal návštěvník, užaslý nejen tou otázkou, ale celou nesmyslností situace, a měl zlost především na sebe, že se sem vůbec nechal vtáhnout, do této povedené žehlírny ve třetím patře. Vnitřně zuřil a pomýšlel dokonce na to, prudce se otočit a vyrazit pryč. Zamkl ten zrzavý uličník za ním dveře? Rychle uvažoval. Hergot, řekl si jako ten mrňavý tlusťoch, naletěl jsem na pěknou habaďůra.

„Tak honem, všechno ven,“ přikazoval tlouštík a okřikl zrzka, který už zřejmě zas něco provedl. To všechno host v žehlírně nestačil sledovat. Šmátral po kapsách a vyndával kapesní nůž, hřebínek, peněženku, pár drobných, občanku, jízdenky na tramvaj, kancelářskou svorku …

„Všechno?“

Přikývl.

„Prošacuj ho!“

Zrzek se pohnul.

„No dovolte, pánové!“

„S dovolením,“ zaskuhral zrzek. „No tak s dovolením!“

„No tohle …“

Ale musel se nechat ještě prohledat, opravdu jako nějaký zločinec.

„V pořádku,“ řekl zrzek. „Průkazku nemá, šéfe.“

„Trenýrky,“ řekl otráveně tlouštík.

„Snad mě tu nechcete svlíkat?“

„Sáhni mu na kapsu u trenek, hergot!“

„Člověče, neošahávejte mě jako …“ sekl zrzka po pazouře.

„V pořádku, šéfe.“

„Posajte se,“ řekl tlouštík bez vzrušení. „A nezlobte se na toho člověka. Je to tak trochu i vaše vina. Neměl jste si dneska brát zelený ponožky. No posajte se.“ Podal mu přátelsky ruku. „Jsem ňákej Hála.“

V rychlosti se upravoval. Mrskl zlým okem po zrzkovi, který se pásl na jeho rozpacích.

„To je vaše legitka, jo?“ divil se.

„Dejte to sem!“ Vytrhl zrzkovi průkaz z ruky. „Drzej jak …“

„Ňák se vám ta fotka nepodobá, co?“ ušklíbl se drzý zrzoun. Obrátil se na tlouštíka. „Nemá tu fousky. Hele, šéfe, prej je to ouředník ve Stavebním podniku.“ Zrzek vyprskl smíchy. „Asi chce za marky nakoupit pro Stavební podnik cihly.“

„Hergot, dáš už jednou pokoj?“ okřikl ho tlouštík, až žehlicí prkno nadskočilo. Vlídně se usmál na návštěvníka a neméně vlídně pronesl: „Omluvte ho, pane vedoucí, je to příslušník té horší části naší nezvládnuté mládeže. Neumějí se chovat, neumějí se slušně oblékat, nevědí, co je to hřeben nebo kartáček na zuby.“ Poslední věty adresoval zrzkovi, koulel po něm očima a nakonec zařval: „A ven!“

Zrzek v mžiku otočil klíčem — bylo tedy přece jen zamčeno — a tiše vypadl na chodbu.

„Posajte se, pane vedoucí,“ řekl tlouštík, z něhož všechna ospalost jako by teď opadla, a hostitelsky přisunul návštěvníkovi jedinou volnou židli v této mrňavé místnůstce. „Prosím, račte.“ Tlouštík nepatřil k vlasaté generaci, čistil si — pokud je měl — jistě i zuby a uměl se chovat.

„Kolik že by to mělo být, pane vedoucí?“ otázal se úslužně.

Návštěvník se posadil.

„Jak jsem řekl… Dáďovi,“ dodal jaksi nerad.

„Takže celejch deset dolarovejch cihliček,“ řekl tlouštík jako pravý odborník a uznale na hosta pohlédl. „Pěknej balík. Už to máte v kupě?“

„Záleží na taxe,“ řekl návštěvník a opatrně si osahal knírek.

„Taxa normální.“ Tlouštík se zašklebil. „Budete to mít jako ze Živnobanky.“

„V tom případě,“ řekl návštěvník a soustředěně přivřel oči, jako by to počítal, „mi chybí deset dvacet tisíc korun.“

Tlouštík se zamyslel a znovu se na návštěvníka žehlírny zazubil. „Je vám, doufám, jasné, pane Čára, že nemáme možnost vám počkat?“

„Nebude třeba. Seženu si to ještě dnes večer.“

„Víte, že se mí líbíte?“ prozradil mu tlouštík a přejel si pleš dlaní. „Mám taky rád zakulacený částky.“

Návštěvník vstal. „Jen jestli vy to dokážete sehnat,“ řekl a frkl nosem.

Tlouštík naklonil hlavu na stranu, asi jako by špatně slyšel. Téměř pobaveně si hosta prohlížel a pak k němu napřáhl pravačku.

„Na shledanou, váženej pane. Zejtra ve tři volejte na tohle číslo.“ V té pravačce měl lísteček. „A promiňte nám ten úvod, hehehe,“ zazubil se, „pane Čára.“

3

Podporučík Havlík seděl za stolem, bradu podepřenou lokty, a upřeně hleděl, ba možno říci, že zíral, na papír. Byl to dost zvláštní papír. Stačilo vyplnit jen několik vytečkovaných řádků a major Bajer by byl spokojen. Podporučík Havlík si text formuláře četl snad už posté.

Kdy bude možné vyplnit tu nejdůležitější řádku? Což o to, pomyslel si podporučík, o jednom pěkném jméně na jednu vytečkovanou řádku bych věděl, jenomže …

„Štika!“ vykřikl kdosi. A hned nato práskly dveře.

Opravdu příšerné móresy má tenhle Pavel, řekl si v duchu Petr. Člověk je hluboce zamyšlen a do toho pokaždé vletí on s nějakými papíry, s křikem a rámusem.

„Štika,“ křičel a mával lejstry, „Štika Václav, tvůj mrňavý účetní, už v tom jede i on!“

Petr Havlík se probral z meditací a zamžikal očima.

„Fešák přešel na krádeže vozů,“ informoval ho Pavel Moravek. „Už to mám v kabeli, dívej!“ a práskl papíry o stůl.

Petr Havlík se beze slova přemístil za židli svého přítele. Nahlédl mu přes rameno.

„Tak ještě jednou a klidně,“ řekl beze známek vzrušení. „Jaký krádeže?“

„No vždyť to snad říkám jasně. Ukradl auťák.“ Pavel se k němu poobrátil, oči vykroutil vzhůru. „Teď by mě moc zajímalo, co by na to řekli tvoji teoretikové?“

„Počkej. Jakej auťák?“

„Co? Tadyhle. Er dvanáctka. Patří nějaký, moment … kde to… hrome,“ Pavel Morávek se zuřivě hrabal v papírech. „Tadyhle. Ivana Podléšková.“

„Dobře. To je celkem nezajímavé. Dál!“ pobízel ho přítel.

„Hele, víš co? Přečti si to sám. Tady se to píše. Na.“

„Inženýr Oto Mach,“ četl Pavel nahlas, „bytem v L … vypovídá, že Václav Štika, účetní ze Stavebního podniku, mu ve středu předal skoro nový vůz oproti záloze třicet osm tisíc pět set. Když mu den nato vezl zbytek sjednané ceny, zjistil, že dotyčný Václav Štika o ničem neví, auto nemá a ani neměl.“ Tady podporučík Havlík vzhlédl.

„No jen čti dál,“ rozkázal Pavel.

„Pak oba nasedli do auta a jeli za majitelkou vozu Ivanou Podléškovou. Tu však nezastihli doma, a tak se vypravili na Bezpečnost. Zde uvedli do protokolu …“ A tady Petr Havlík zase vzhlédl. Další Petrova věta zněla už jako otázka, byť spíše řečnická: „Že by z ničeho nic dělal v autech? Fešák?“

Poručík Morávek neodpovídal. Znovu si pročítal protokol a hryzal si nehet na malíčku, a to taky dříve nedělával.

„Z toho už nic nevyčteš, Pavle,“ řekl Petr a přešel na svoji stranu stolu. „Hlavně že auto je na světě. Ať jí ho slavnostně předají, tohle už nás neinteresuje. Koneckonců po svátcích se za tou paní můžeme mrknout. Teď máme bohužel jinou…“

„Doprčic,“ řekl Pavel Morávek a plochou dlaní se plácl do čela. A potom tiše, skoro zkroušeně řekl: „Péťo, teď tady nahoře čtu, ta Ivana, ta … Podléšková — jak mi to mohlo ujít? — ona je z Velkýho toho …“

„Čeho?“

A dříve než mohl říci cokoli dalšího, Pavel Morávek nadskočil a vykřikl: „Jedem!“

4

Ivuš se česala v koupelně.

„Brouku,“ zavrněla.

Mazal si nějaký chléb. Řádně posvačit, to byla jedna z jeho přísných zásad. Den je totiž dlouhý. A někdy, pravda, náročný. Nevyživovaná nervová soustava se může náhle předráždit. A není nic horšího než nezvládat nervy. Pokud chce člověk podniknout to, co já, věděl, musí mít nervy jak špagáty.

„Brouku, je tam ještě trochu mléka. V ledničce.“ Vykoukla. Takhle rozčepýřená vypadala hrozně.

„Ano,“ řekl, „v pořádku,“ a ihned odvrátil pohled.

Třicetiletá žena je vlastně stará žena, pomyslel si, jak tak soustředěně žvýkal svůj ranní chléb. Nedivím se ani, že ten její montér od ní upaluje, až se za ním práší. Nabral nožíkem ještě trochu másla a ještě trochu marmelády. Je ovšem pravda: práší se za ním zlatý prach.

„A co že ti řekli?“ ptala se Ivuš. Její hlas zněl koupelnově.

„Kde je mléko? V ledničce?“ Vstal, protáhl se a přitom nepřestával žvýkat.

Ivuš stála mezi dveřmi, jednou rukou si držela své neposlušné vlasy, sponku v zubech.

„Protože za tři neděle je pozdě. Emil se vrátí šestadvacátýho. Do tý doby musí bejt auto v pořádku, brouku.“

Dveře ledničky tlumeně bouchly.

„Nic tu není,“ řekl.

„Jak se ti to vlastně stalo?“ Přistoupila až k němu. Rozpuštěné vlasy se jí kroutily po ramenou. Když má takhle ty vlasy, napadlo ho v tu chvíli, vypadá jako Ludvík Čtrnáctý. Má vysloveně neženský obličej.

„Brouku…“

„Už jsem ti to říkal myslím desetkrát. Smyk, no,“ řekl a jazykem si projel obě dásně. „Nejsem zkrátka zvyklej na tenhle přední náhon, v zatáčce to děsně táhne. Asi jsem brzdil motorem, no, na mokru, těžko říct. Učeš se, brouku.“ Přemohl se a pohladil ji po zkrepovatělých vlasech. Ani teď, když se tak libově usmála, nepřestávala být Ludvíkem Čtrnáctým.

„Co budeme teda dělat, brouku?“ zašeptala. Hřebenem si třikrát vjela nazdařbůh do vlasů, které naprosto neposlouchaly.

„Máš patnáct tisíc? Jestli máš volnejch patnáct tisíc, seženu meloucháře, kterej celou opravu zplichtí za dva tři dny. Já teď ty peníze bohužel nemám.“

„Patnáct…“ Hřeben se zastavil někde vpůli cesty.

„No co? Stejně to nakonec proplatí pojišťovna.“

Ivuš se posadila do křesla a zkřížila nohy. Povystrčila jazyk.

„Sláva!“ řekl; konečně našel mléko. Bylo ve spíži na zemi. „Dáš si taky?“

„Možná,“ řekla Ivuš velmi pomalu, „že bych to nějak schrastila. Patnáct tisíc, jo?“

„Dáš si?“ Zvedl láhev nad hlavu a pojednou se tvářil velmi přívětivě. „Mléko — základ vaší výživy,“ zarecitoval jako reklamní herec.

Ivuš se zvedla, vlasy nechala poletovat a otevřela nízkou červenou komodu. V ruce držela zelenou knížku.

„Je na ní…“ rozevřela ji, „… no dost,“ pousmála se a podala mu ji. „Spořitelna v Praze jedna,“ řekla, „ne tady.“

„Vinkulovaná,“ řekl, když knížku otevřel. „Dvaasedmdesát tisíc,“ vyslovil tu částku, jako by tomu ani nevěřil. Opět cítil, jak mu pracují spánky. „Na jaké heslo?“

Někdo zvonil.

Přehodila si přes hlavu hedvábný šátek. „Kdo to jen může…“

„To heslo, brouku.“

Opět zvonění.

„Je na moje … no dyť je dobře, dyť už letím, okamžik, brouku,“ usmála se a ladně odplula do předsíňky.

Slyšel odtamtud nějaký vzrušený ženský hlas, nevěnoval tomu však pozornost. Ještě jednou otevřel vkladní knížku. Opravdu, dvaasedmdesát tisíc, pár set a nějaké drobné. Tím je vše vyřešeno. Pohlédl ke stropu, někam v ta místa, kde tušil na obloze svou šťastnou hvězdu. Plála tím nejjasnějším světlem.

V předsíni práskly dveře.

Pak se objevila ve dveřích ona, rozzuřená, rozcuchaná, jedním slovem strašná.

„Ty hajzle,“ řekla. A pak začala řádit jako lítice. „Cos to proved s mým autem, ty neřáde, ty lháři, ty sprostej zloději,“ křičela, ječela, řvala, vytrhla mu z ruky vkladní knížku. „Hned teď se mnou pudeš na es-en-bé a ke všemu se přiznáš, ty … ty … ty … Těch osmatřicet tisíc tomu člověku okamžitě vrátíš, rozumíš, ty … ty … ty gaunere.“

Neříkal nic. Zprvu vlastně jenom žasl. Ta její úroveň! Pak opět začal chladně rozvažovat. Stála v rohu, u okna. Blížil se k ní pomalými kroky. V tváři se mu nehnul ani sval. Téměř se usmíval. Zas cítil, jak mu duní ve spáncích …

5

„Měl jsi pravdu.“ To byli již poručík Morávek s podporučíkem Havlíkem ve služebním moskviči a Vrána dostal stručný příkaz: Velké Zádubí. Ale rychle!

„Jednou jsi řekl,“ pokračoval po chvilce poručík Morávek, „že ten kruh má střed ve Velkém Zádubí, pamatuješ?“ Pohlédl ze strany na přítele. „Pamatuješ si na to vůbec?“ Petr pozoroval krajinu vlevo. „Možná jsme měli vůbec začít tím Zádubím,“ usoudil Pavel Morávek. Chvilku pouze tiše předl motor.

„Stejně, mám ti takovej zvláštní pocit,“ řekl po kilometru přemítání Petr Havlík, „že ten chlap dneska udělal první vážnou chybu.“ Obrátil se na přítele.

„Fešák?“ Byla to otázka, která obsahovala i odpověď, ta ostatně přišla hned vzápětí. „Fešák nedělá chyby, Petře.“

A s tím přijeli do Velkého Zádubí.

Nejprve minuli dlouhou zeď tovární haly, Korundka, informoval přítele Pavel, potom objeli nádražíčko, udržující si stále ještě císařskokrálovský styl — tyhle-ty štíhlé železné sloupky s rýhovatým dříkem a ornamentální paticí najdete od Českých Budějovic po Lvov — zabočili vlevo, tam někam, kde tušili náměstíčko s MNV, spořitelnou a samoobsluhou, v níž se můžete sami obsloužit žlutou limonádou a turistickým salámem, a zastavili před pompézním palácem OBUV. Řidič Vrána se zeptal penzisty postávajícího na malém rynku: „Prosím vás, Náplavní?“

„Ivana Podléšková?“ sáhl si penzista dvěma prsty na čelo. „Jo počkat, vy myslíte dceru starýho Haufa, Ivanku Haufovic. Už je taky po smrti, myslím starej Hauf. Bydlej, co je hospoda. Víte, kde je hospoda?“ Penzista strčil hlavu do vozu. „Dobrý den. Vzala si ňákýho montéra. Já ho neznám, von tady taky věčně není, mají takovej nóbl auťák, že jo?“ usmál se na podporučíka Havlíka. „No jo, Podléšková Ivana, to bude vona. Víte, kde je hospoda?“

6

„Zvonils?“

Podporučík Havlík nakrčil nos. Hospodské pachy odzdola vzlínaly až sem, do prvního patra.

„Zelí,“ pochopil Petrův posunek poručík Morávek.

„Nikdo se neozývá.“ Petr Havlík přiložil oko k výřezu schránky na dopisy. Pak ucho ke dveřím. „Ticho po pěšině.“

„Nejsou doma,“ usoudil velice správně Pavel Morávek.

Petr Havlík si přejel holou bradu dlaní.

Pavel Morávek ještě studoval dveře. Byly bytelné.

„Doprčic,“ řekl polohlasně.

Petr Havlík nakrčil nos. „Je to zelí, není to zelí?“

„Já cejtím zelí,“ řekl Pavel Morávek. Soustředěně začichal. „Uhni!“ vykřikl vzápětí.

Vzal si na ty bytelné dveře nejdelší možný rozběh. Tři čtyři rychlé kroky až ode zdi, odraz a bum! Poručík Morávek se odrazil ode dveří jako gumový balón.

Pak zkusil totéž jeho přítel. Přitom se nějak dotkl kliky a dveře se otevřely.

Petr Havlík pohlédl na přítele.

„Plyn!“ vykřikl Pavel Morávek a vnikl do bytu jako první.

„Otevřít okna!“

„Zavřít kohoutky!“

Bylo to, jako by si veleli sami: Petr Havlík se okamžitě vrhl k oknům, aby tu všechno řádně pozotvíral…

„Ty, Péťo!“ vykřikl Pavel z nějaké místnosti.

„Zavřels plyn?“

„Tady,“ ozval se Pavel odvedle.

Ležela tam v rohu, u okna, spíše poloseděla, hlavu trochu na stranu a v tváři výraz nevýslovného údivu. „Je.“ Petr Havlík nasucho polkl.

Pavel Moravek pokrčil rameny a do toho strašného ticha, jež je obestíralo, pronesl: „Podléšková Ivana. Moje první zavražděná.“

7

Konečně se odvážil vydechnout. Měl totiž pocit, že oba ti chlápci — podle tichého hovoru, který přede dveřmi vedli, předpokládal, že jsou dva — zmizeli v jejím bytě. Mrcha má zkrátka štěstí, pomyslel si a zvolna pustil kliku. Tudy byl ústup nemožný, půda byla zamčená. Nezbyde, uvažoval překotně, ale soudně, než projít kolem těch dveří a vypadnout z domu hospodou. To by se mohlo podařit, řekl si vzápětí. Pochopil, že nyní nastaly okamžiky, kdy se vše bude míjet již jen o milimetry a vteřiny.

Scházel ze schodů a současně si uvědomoval, že nemá žádnou verzi vysvětlení. Co když opravdu některý z nich právě teď otevře dveře jejího bytu? Jsou-li to ti dva mladí vyšetřovatelé, poznají ho okamžitě. Co jim napovídáš tentokrát? říkal si v duchu s jistou ironií, jež se mu zdála v tomto okamžiku až šibeniční. Ale opravdu, jak jim vysvětlíš svoji náhlou existenci na chodbě tohoto domu ve Velkém Zádubí? Přemýšlej! Copak tě už nic nenapadne? Na vteřinu se na schodech zastavil, ale jen na vteřinu. Rozhodl se. Doufal ve svoji šťastnou hvězdu, splývající tam kdesi vysoko s blankytným dubnovým nebem.

Minul ty strašné dveře — byly pootevřené — a seběhl do přízemku. Do nosu ho praštil pach vařeného zelí. Vstoupil do dlouhé chodby, prošel podél záchodků a vešel do lokálu. Aniž vzbudil nejmenší pozornost, opustil restauraci i dům v Náplavní 16.

Před domem stál moskvič s označením VB. Řidič si četl noviny. Takže to opět vyšlo, řekl si se zadostiučiněním, a klidným, rozvážným krokem se vydal k zastávce ČSAD.

8

Podporučík Havlík s poručíkem Morávkem mezitím zjistili, že jejich první společná zavražděná není mrtvá.

„No vážně né. Dejchá.“

První to zjistil podporučík Havlík. Zavražděné, jak známo, nemohou dýchat. Paní Ivana Podléšková byla tedy pouze omráčená a snad i přiotrávená tím plynem. Vrah, či spíše potenciální vrah, měl zřejmě hrozně naspěch. Je docela dobře možné, že byl vyrušen jejich náhlým příchodem, a je dokonce možné …

„Nenapadá tě nic, Péťane?“

Podporučík Havlík podpíral Ivaně Podléšková hlavu. „Lékaře, honem! Dole v hospodě bude jistě telefon.“

„Je tady!“

„Pomoz mi, Pavle, prosím tě. Dáme ji…“

„Ten chlap — no jasně! — je tady.“

Podporučík Havlík pustil bezvládnou hlavu Ivany Podléškové zase na koberec. „Tady?“ a rozhlédl se.

„Tady, nebo prostě někde v baráku, nebo …“ Poručík Moravek pohlédl na strop. „Někde tu bude. Nestačil za sebou ani zamknout, Péťo.“

Petr Havlík musel chtě nechtě přerušit svoji samaritánskou práci a jenom užasle sledoval, jak jeho přítel horečně šmejdí pokojem a celým bytem. Teď dokonce vyběhl i na chodbu. Slyšel, jak běhá v dumě po schodech nahoru dolů, někde dokonce silně lomcoval klikou. Nakonec se uřícený vrátil do výchozího místa.

„Doprčic,“ řekl a rozhodil ruce. „Je fuč.“

9

„Pane,“ řekl mu postarší muž na stanici autobusů, „že jste pan Dočkal, vité?“

Zíral do tváře, kterou nepoznával.

„Já jsem Mašek,“ říkal mu ten člověk a on stále ještě nic netušil. „No přece vrátnej z Korundky.“

Tehdy mu projela útrobami jehla.

„Jak to tehdy dopadlo?“ ptal se ho vrátný z Korundky. „Co to vlastně tehdy bylo, pane Dočkal?“

„Á,“ usmál se konečně a ledabyle mávl rukou. Všiml si, že jejich hovoru naslouchají další dva cestující. „Všechno se vysvětlilo. Celkem o nic nešlo.“

„No vidíte, A mě kvůli tomu vyslejchala Bezpečnost,“ zubil se starý muž. „Proto si pamatuju vaše jméno. Dočkal Josef, vité? No tak to vidíte. Já mám, holečku, paměť. Kolik byste mi řek? Vy jste u nás něco ztratil, nemám pravdu?“

„Nojo,“ mávl rukou.

„A jestlipak se to našlo?“

„Ale to víte, že né,“ protáhl žoviálně a rozhlédl se náměstím. Nikoho nepřehlédl.

„Počkejte, támhle u kašny je strážmistr Vacek. Schválně se ho zeptáme. Třeba to našli, pane Dočkal!“

„Ne,“ vyhrkl, „to vůbec není třeba, pane …“

„Mašek, Jarda Mašek. Osmašedesát. Ale mám paměť. Já ho zavolám, von vám to poví, pane Dočkal. Strážmistr je fajn chlap.“

Starý muž zamával na příslušníka VB: Ten nevěnoval mávání pozornost, reagoval teprve na skřehotavé volání: „Héj, strážmistře!“

Na vedlejším nástupišti zrovna vstupoval řidič do kabiny. Strážmistr se od kašny na vrátného z Korundky přátelsky usmál a jakýmisi posunky JÁ? KAM? K VÁM? se s ním na těch dvacet pětadvacet metrů domlouval. Řidič mezitím zaujal místo u volantu, a ještě než nastartoval, ohlédl se do vozu.

„Hej, pane …“

Rozběhl se k vedlejšímu nástupišti a skočil do autobusu v okamžiku, kdy se s astmatickým vzdychnutím zavřely dveře. Zadním oknem mohl vidět, jak strážmistr Vacek přichází pomalým krokem k živě gestikulujícímu starému muži. A přitom slyšel, jak řidič za jeho zády říká: „Stihl jste to taktak, vité?“

10

O hodinu později to vypadalo v bytě Ivany Podléškové jako po menším zemětřesení, anebo po větším mejdanu. Majitelka bytu zde již dávno nebyla. Když úřední fotograf skončil svou práci a soudní lékař vydal své dobrozdání — pachatel ji omráčil ranou pěstí a pak otevřel plynové kohoutky — plyn však šel krátce, takže o otravě svítiplynem se mluvit nedá — prostor prošmejdili specialisté.

Pokud jde o daktyloskopii, byly tu zřetelné dva typy otisků, ženské a mužské ruky. Pachatel jich tu zanechal opravdu požehnaně, dokonce by se dalo říct, že jeho prsty byly téměř na všem, nač se tu dalo sáhnout, kliky, vypínače, voskovaný potah kuchyňského stolu, hrnečky, příbory od snídaně …

Takže poručík Moravek měl pravdu, pachatel musel mít naspěch. Vždyť tady, v červené komodě, nechal hotový poklad: zlaté šperky, přívěsky, náramky, prsteny s drahými kameny … věru zámožná byla žena montéra Podléšky. Dost zajímavé bylo, že doma neměla žádnou vkladní knížku a místní spořitelna odpověděla na dotaz záporně. Bylo však docela dobře možné, že měla knížku „bez názvu“, případně mimo Velké Zádubí.

Bože, kolik je vždycky možností, pomyslel si podporučík Havlík, probíraje se rodinnými fotografiemi… Ivuš v prvních tanečních, Ivuš na nějakém školním výletě, tadyhle Ivuš s nějakým mládencem a tohle by mohla být maminka a tatínek Haufovi; tady je zas Ivuš ve společnosti veselých kamarádek, aha, tak tohle bude asi pan manžel, tuhle je svatební foto, hm, Emil Podléška je fešák, o to nic …

„Co je?“ zeptal se poručík Morávek.

„Proč?“

„Že ses najednou tak zahleděl do dáli.“

Podporučík Havlík si sáhl na temeno. „Asi mi něco přelétlo těmahle prostorama.“

Poručík Morávek nafoukl tváře. „Jedinej dopis, nebo alespoň nějakej účet, útržek, nic,“ kroutil hlavou. „Dokonce ani jeho fotka coby corpus delicti.“

Podporučík Havlík objel rozmáchlým gestem místnost. „Co bys chtěl? Podepsal se nám, kam se podíváš.“

„Jenže kdo?“ Poručík Morávek prudce vydechl. „Co bych dal za jedinej ztracenej manžetovej knoflíček, kamaráde.“

„Doba, kdy pachatelé tradičně ztráceli na místě činu knoflíky od manžet,“ řekl uvážlivě podporučík, „bude zřejmě již nenávratně za námi.“

Jeho přítel na něho rozmrzele pohlédl. „Naše jediná šance je …“ počkal si, až k němu Petr Havlík zvědavě natočí hlavu, „ta ženská.“

„Pokud promluví,“ dodal Petr Havlík a svěsil hlavu jako moudrý stařec.

„Doktor tvrdí, že ji dají do pořádku. Slyšels doktora.“

„Doktora jsem slyšel,“ pokyvoval hlavou moudrý kmet Havlík, „teď jde spíš o to, bude-li nám ona vůbec chtít něco říct. Případně,“ zvedl hlavu, semkl rty, než dokončil, „bude-li vůbec vědět, kdo skutečně byl ten její poslední fešák.“

Poručík Morávek smutně hleděl na zelenkavé kuchyňské PVC. Pak řekl: „A hele, tkanička, potvora, přetrhla se mi.“

Potom vešel nadpraporčík Košvanec s dotazem, bude-li ještě třeba jeho další přítomnosti. „Jsem hotov,“ řekl.

Poručík Morávek unaveně vzhlédl. Měl přesně takový pocit, jak to tu teď vyjádřil ten nadpraporčík. Co to měl v ruce? Nějaký sáček.

„Našli jste něco zajímavýho?“ zeptal se poručík Moravek tak, jako by odpověď byla beztoho známa.

„No tak zajímavýho…“ pravil pochybovačně nadpraporčík Košvanec a vystrčil ruku s pytlíkem. Poručík Morávek prosebně kývl na podporučíka Havlíka, který převzal od nadpraporčíka sáček. Otevřel ho, mrkl dovnitř a opatrně tam sáhl.

„Kde to bylo?“ zeptal se ještě dřív, než to vyndal na světlo.

„V támhletom koši, soudruhu.“ Usmál se. „Přepadená byla zřejmě vášnivá ochotnice.“

Knírek …

Petr Havlík jej držel za špičky, divadelní rekvizita pro Arsena Lupina Jako dělaná. Držel to vousisko od těla skoro štítivě a příslušně se tvářil.

„Vidíš,“ říkal svému zaraženému příteli, „říkám ti, dělá chybu Jednu za druhou. Uvidíš, že co nevidět udělá Ještě tu kardinální. Děkuju vám, nadpraporčíku.“ Nadpraporčík Košvanec zase převzal sáček s knírkem. „Velice Jste nám svým nálezem pomohl. Můžete jít.“ „Provedu,“ pravil nadpraporčík a šel.

„Jakou kardinální chybu, Petře?“ zeptal se Pavel Petra.

11

Do haly hotelu Continental vstoupil muž v šedém obleku klasického střihu, muž bez brýlí, ale jakoby krátkozrace mžourající. Vlasy měl rozděleny vedví pěšinkou téměř vprostřed hlavy, tvář holá, bez knírku či bradky. Přišel, rozhlédl se, a protože zřejmě nespatřil toho, koho očekával, posadil se do pohodlné klubovky u nízkého stolečku se skleněnou deskou. Protože to byl zřejmě nekuřák, sáhl z dlouhé chvíle po nějakém prospektu a pomalu převracel stránky.

Dva pracovníci recepce mu nevěnovali pozornost, ostatně ani nemohli. Během několika málo minut dorazila další výprava a — Jak už to bývá — výkřiky, přendávání zavazadel, dohadování — zkrátka v hotelové hale Continental nastal obvyklý shon.

Muž v šedém odložil prospekt. Zdánlivě bez zájmu si prohlížel cizí tváře a na rtech jako by mu oscilovaly záchvěvy netrpělivé nespokojenosti. Ten, kterého očekával, patrně stále ještě do hotelu Continental nedorazil.

Či snad ano?

Sáhl si na uzel kravaty, popotáhl cíp kravaty — něco jako smluvené znamení — vstal a pomalým, dokonce by se dalo říct dřevěným krokem se vydal k výtahům.

V kabině bylo šest hotelových hostů, povětšině s příručními zavazadly. Jedna žena a jeden muž neměli zavazadlo žádné. Ta žena držela v ruce klíč s velikou stříbrnou peckou.

Třetí patro… Zde vystupovali dva pasažéři, patrné manželé, neboť spolu rozprávěli dosti nerudně. Dokonce, když nabyl pan choť přesvědčení, že dveře výtahu se již dostatečně dovřely, cosi nelichotivého na svoji ženu vykřikl. Bylo to však řečeno v jazyce nějaké velice vzdálené země, takže to zůstalo v kleci výtahu bez odezvy.

Příště zastavil výtah v pátém. Tady vystupovala žena s klíčem, a protože přistoupil černoch v bílém saku, klec čítala stále čtyři pasažéry. Dveře se tichounce spojily vprostředku a výtah se jemně zachvěl. Světýlko se znovu rozsvítilo až na čísle 9.

Tady vystupoval. Totiž oba: muž v šedém a nový host s naditou aktovkou.

První vystoupil muž v šedém. Dal se doleva, kdežto host s aktovkou zatočil doprava. Pán v šedém si to však zřejmě popletl. Ovšem. Podíval se pořádně na čísla na zdi a pak se dal za hostem, kráčejícím pravým koridorem — lichá čísla pokojů. Šel za ním tři čtyři kroky. Během té dlouhé štreky si asi dvakrát třikrát sáhl na kravatu, jako by si ji uvolňoval.

Pak se host zastavil. Aktovku položil na měkký modrý koberec a hlasitě vrazil klíč do dveří číslo 933. Ještě než otočil klíčem, společensky se usmál na muže v šedém obleku, který ho právě míjel. Odemkl, otevřel, vešel, zabouchl dveře.

Jako by dlouho doznívala ta poměrně nehlučná rána dveří. Muž v šedém stál přede dveřmi číslo 933 a zatínal pěsti. Svěsil hlavu a zase ji prudce zvedl. Kousal se do spodního rtu. Pak rozevřel pěsti, zhluboka vydechl, otočil se a vracel se pomalým krokem k výtahu.

Stál u kabiny. Zhluboka dýchal.

Když přijela kabina, nastoupil. Vystoupil v hale. Prošel halou, a aniž na kohokoliv pohlédl, vyšel z hotelu. Byl na ulici. Podíval se na ruce. Ještě se mírně chvěly.

A pak si tiše, tak tiše, že to v těch pouličních decibelech rozhodně nikdo nemohl zaslechnout, řekl: „Zbabělče zbabělá.“

8. kapitola

1

Do haly hotelu Imperiál vstoupil muž v šedém obleku klasického střihu, muž bez brýlí, ale Jakoby krátkozrace mžourající… A opět: rozhlédl se prostornou halou a pak se vydal dřevěným krokem ke standardnímu halovému křesílku. Přitom si stačil všimnout, že dnes má službu opět ta krásná recepční. Ne, nevěnovala mu zatím pozornost, ničím Jí zřejmě nepřipomínal pana MUDr. Jiřího Kostečku z Brna. Skláněla se nad svými papíry, teď cosi krátce sdělila svému kolegovi, který s profesionální úklonou podával klíč Jednomu z hotelových hostů — prohodil s hostem dvě tři věty, připojil zdvořilý úsměv — a to již přinášel klíč jiný host, opouštějící hotel Imperiál. Všechno tu běželo poklidně, bez vzrušení a pohříchu i bez náhlých příjezdů autobusových výprav.

První minuty uběhly. Lhůta, kterou si muž v šedém dal, byla pět minut. Nestane-li se ani pak nic mimořádného — a hlavně nezmění-li se podmínky — je nutno přistoupit k variantě dvě. Déle vyčkávat v hale nebylo možné, krásná recepční už podruhé vrhla tímto směrem bezděčný pohled.

Vstal. Jeden z výtahů zel dokořán. Narovnal si puky. Nebylo možné déle otálet, minuty ubíhaly.

Namířil si to rovnou k výtahům. Připadalo mu, že má namířeno do obrovské hrobky.

„Haló, Herr …“ a nějaké jméno.

Překvapeně se ohlédl. Jeho tupý, krátkozraký pohled se odrazil od zdvořilého úsměvu recepčního, který držel v ruce modrou knížečku a polohlasně říkal: „Ihr Passport, bitte schön.“

Šťastná hvězda na nebesích opět zazářila jasným světlem.

„Mein…“ váhal, ale jen zlomek vteřiny, potom se široce usmál a ťukl se do spánků, do nichž jako by mu teď bubnovaly všechny paličky světa, „ja, selbstverständlich, danke schön,“ a převzal od recepčního pas. Vše bylo dílem okamžiku.

Vstoupil do výtahu. Byl v kleci sám. Několikrát polkl. Uvědomil si, že stále stojí. Zmáčkl nějaký knoflík a výtah se tiše zavřel. Podíval se na pas, ale ještě jej neotevřel. Výtah se dal do pohybu. Stále tomu nevěřil. Je to vůbec možné? Taková zmýlená? Sáhl si na čelo. Ve třetím patře se to zastavilo. Zmáčkl páté a otevřel pas. Ano, řekl si nahlas. Ano, je to možné.

V pátém patře vystoupil. Rozhlédl se. Na chodbě nikdo nebyl. Udělal krok vlevo, vzápětí se však zastavil. Zmáčkl knoflík u druhé šachty. Když přijel výtah, zase si nastoupil. Zmáčkl knoflík 1. patro. Nějaká žena přistoupila ve třetím patře. Uvědomil si, že pas stále ještě drží v ruce. Strčil ho do kapsy až na třetí pokus, tak se mu třásly ruce.

V prvním patře vystoupil. Dal se až na konec chodby. Třikrát se ohlédl, než seběhl po nějakých schodech. Dole bylo zamčeno. Vrátil se do zvýšeného přízemí. Dveře na malý balkónek nebyly zamčené. Pod balkónkem se táhla oplechovaná střecha. Vstoupil na balkónek, přelezl nízkou zídku a vlezl na střechu. Bylo to riskantní, ale musel se o to pokusit. Skočil na malý dvorek. Nejprve si opucoval kalhoty. Pak sáhl na kliku nějakých dveří. Bylo otevřeno. Vstoupil tedy do tmavé chodby. Rozčileně se dotkl náprsní kapsy. Vzápětí se zas uklidnil. Vše bylo v pořádku. Teprve tady si mohl nasadit brýle. Ano, přesvědčil se znovu, vízum je platné až do zítřka. Prošel další chodbou a octl se u nějaké prádelny.

„Prosím vás,“ obrátil se na ženu, nesoucí balík prostěradel.

„Můžete buď zpátky vejtahem, anebo rovnou tudyhle a vyjdete garážema,“ poradila mu výborně ta žena, „rovnou na ulici.“

2

„Ano, já,“ opakoval do telefonu, a protože hlas na opačném konci jako by stále ještě váhal, napadlo ho tohle: „Zelené ponožky.“

„A,“ zabasoval opačný konec, „to je ovšem jiný kafe. V osm večer.“

„Večer je pozdě,“ řekl. „Musíme se sejít hned.“

„Kdy je to hned?“

„Hned teď.“ A kvapně dodal: „Už to mám v kupě.“

V pauze, která nastala, ťukal prsty do skla telefonní budky.

„Kde jste teď?“ ozvalo se konečně ve sluchátku.

„U Mánesa. Víte, kde to je?“

„Ne, to nevím,“ zahučel bas ve sluchátku. „Jsem tam v cuku letu, ponožko.“

Ve sluchátku cvaklo a dost.

Vytáhl z kapsy zlatavý padesátník. Chvíli na něj hleděl. Tenhle mrňavý peníz může teď rozhodnout naprosto vše. Pomalu, téměř obřadně ho pustil do přístroje.

„Aerolinie? Rezervaci zahraničních letů, prosím vás.“

„Stockholm? Na jaké jméno, prosím?“ ptala se úřednice. A pak: „Nikoliv, pane, na tohle jméno nemáme nic rezervováno. Ano, linka SAS. Jakže se ten pán jmenuje?“

Začínají nám krásné svátky, pomyslel si a nastavil tvář slunci. Je-li pak taky takhle nádherně v Dánsku? Onehdy, vzpomněl si, kdosi v podniku vyprávěl o Kodani. Krásné, moderní město. Kdy by ho napadlo, že právě v tomhle městě stráví příjemné velikonoční svátky.

„Hej, řiditeli!“

Těsně u chodníku zastavila světle zelená cortina. Byli tu v cuku letu. A byli tři: tlouštík, zrzek a třetí, který tu zelenou nádheru řídil.

„Nastupte si, nastupte, tady se nesmí stát,“ pobízel ho ten třetí, a zrzek povídá: „Hele, kde máte knírek, my vás nemohli v první chvíli identifikovat,“ a tlustý zabasoval: „Tak hergot, tak jedem, nebo kecáme?“

Posadil se dozadu k tlouštíkovi a cortina vyrazila. Za jízdy vyhrával magnetofon z několika reproduktorů. Rozhovor bylo proto nutno vést silnějším hlasem.

„Máte to?“ zněla úvodní tlouštíkova otázka.

„Ještě jsem sehnal dalších padesát,“ odpověděl a obrátil se doleva. „Nevadí?“

Tlouštík beze slova sáhl do kapsy a vytáhl dvě náprsní tašky. Obě byly nabité bankovkami. V jedné poznával naše stovky a pětistovky, v druhé byla papírová cizí měna. Bezpečně poznal jen úzké dolarové bankovky.

„Co marky, co franky?“ zabručel tlouštík.

„Myslel jsem …“

„Podívejte se, když máte takovej fofr, nemůžete si moc vybírat. Berte, co je, a buďte vůbec rád, že něco je, řiditeli, dva štyry, šest, hm,“ počítal tlouštík, „to mi stejně eště ňáký to kilo chybí.“

„Kolik?“ ozval se nesměle.

„Klid,“ zavrčel tlouštík a předklonil se, pokud to vůbec byl předklon. „Jardo, máš teď chvilku času?“

„Pánové, řeklo se jedno rito,“ ozval se rozmrzele Jarda.

„Slabý dvě hodinky,“ žadonil tlouštík. Jarda sice chvíli dělal drahoty — cigareta mu přitom tancovala v zubech — nakonec si to však zamířil přes Smíchov na karlovarskou výpadovku.

„Máte štěstí, že jsou velikonoce, řiditeli,“ zaskřehotal zrzek na předním sedadle, „od hranic nám jede šňůra,“ a nastavil dlaň: „Davaj, bankéři.“

Tlouštík mu vrazil do ruky objemný zelený svitek. Pak se obrátil na zákazníka a nevrle zahučel na zrzkovu adresu: „Je to vůl, ale jako nákupčí je miliónovej.“

3

Za patrovým autobusem REISEBÜRO HENCKEL se ustavičně držela světle zelená cortina. V cortině jeli tři, řidič, bankéř a zákazník. Nákupčí vystoupil u motorestu. Nyní už jel s reisebürem a nutno říct, že zcela ignoroval překrásnou českou krajinu za obrovskými skly. Nicméně ani v cortině nikdo nejevil přílišný zájem o krajinu, která — čím více se blížíme hlavnímu městu — tak jako tak notně ztrácí na půvabu, ba je zhyzděna kopci hlušiny, vykutané z útrob země, bohaté na hnědé uhlí.

„Myslíte, že to vyjde?“ zeptal se zákazník. Hlas jako by se mu prolamoval.

„Stejně jste zajímavej člověk, řiditeli,“ řekl bankéř. „Co vy jste vlastně řídil, než jste —“ zachrchlal, „dořídil? Helejte, esli se domníváte, že na nás ušijete nějakou habaďůru,“ použil i nyní svého oblíbeného výrazu, „tak vás důtklivě upozorňuju, že to bude vaše úplně poslední habaďůra v životě,“ a mile se na svého souseda na zadním sedadle usmál. „No jo, slyšel jste ušima, řiditeli.“

Neříkal nic. Sledoval především patrový autobus před nimi. Něco se mu stále nezdálo. Letmo mrkl na hodinky.

„Času dost,“ řekl bankéř. Tomu tlouštíkovi neušlo nic, ani mrknutí oka. „Ale chtěl jste myslím něco prohodit, řiditeli. Myslím, aby nám cesta líp ubíhala.“

„Nemějte obavy,“ řekl konečně. „Dostanete přesně tolik, kolik jste si řekli. Do koruny. Nemám v úmyslu dělat na vás nějaké … ďoury.“

„To je velice rozumná řeč, řiditeli. Vy se mi fakticky líbíte.“

„Stojí,“ řekl řidič bez vzrušení a taky zastavil.

Mlčky to sledoval: z autobusu doslova vypadl zrzavý nákupčí; ještě pokynul autobusu pravicí. Současně otevřel řidič cortiny pravé přední dveře. Tlouštík vystrčil hlavu z okýnka.

„Kolik?“

Zrzavý nákupčí sáhl do kapsy a vyndal hrst vysoce ceněného papíru.

„Vzali všechno,“ řekl se samozřejmostí profesionála, a byl to on, kdo nyní na Jardu houkl: „Co čumíš, šlápni na to!“

4

„O!“ udělal Mařenka. „Dostal jste to nejlepší doporučení.“

„Platím samozřejmě hned,“ řekl a vysolil na toaletní stolek částku, kterou smluvil bankéř.

„Jste nesmírně akurátní, příteli,“ řekl Mařenka svým vemlouvavým hláskem a zavrtěl se jako holub. „No prosím, můžete se posadit na tuhletu roztomilou židličku.“

Vsedě na sebe pohlédl do zrcadla. Upřímně řečeno, dost o tom teď pochyboval. Lekl se; Mařenka mu hodil okolo krku ručník.

„Kdepak že to máme, no?“ zakňoural Mařenka a otevřel pas na první stránce. Našpulil rty. Podíval se na něho a pak zase na fotografii v pase. „No,“ řekl a usmál se.

„Půjde to?“

„Mařence jde všechno,“ řekl Mařenka a sáhl mu na hlavu špičkami pěti prstů tak, jako by mu ji chtěl roztočit. „S takovými vlásky vám, hošku, udělám, no snad všecičko na světě,“ a zachichotal se. Chystal si své náčiní, zatímco on se odevzdaně sklonil nad umývadlem.

Otočil se ještě a zeptal se:

„Bankéř je váš přítel?“

„Ó, v Escory jsme všichni přátelé,“ zahlaholil Mařenka a roztáhl tvář do prostorného úsměvu: „Kdyby všichni chlapi světa, hihihi.“

„Před šestou musím být na místě,“ řekl věcně.

„Před šestou,“ uculil se Mařenka. „Do té doby vás Mařenka udělá šestkrát, hošku. Hlavinku prosím pěkně dolů, víc, víc, taktaktak …“

A tehdy pocítil, že mu na hlavu crčí proud horké vody.

5

Paní správcová tomu prostě nemohla věřit. Takovej slušnej pán, řekla, a oni ho hledaj policajti. To muší bejt ňákej hroznej vomyl, pánové, řekla a pověděla to podporučíkovi Havlíkovi všechno pěkně popořádku. Tak především: jel na služební cestu, tady jsou koneckonců klíče od jeho bytu. A pak: žádné hudební nástroje u něho jaktěživa nespatřila, aniž ho viděla na schodech třebas jen s klarinetem. A znovu opakovala: bude to strašlivá mejlka, pánové, rozmyslete si to, dokud je ještě čas. Jak k tomu ten nevinnej člověk přijde, vrátí se ze služební cesty a kvartýr vzhůru nohama.

Ti tří pánové však již zřejmě měli všechno důkladně rozmyšlené. Vešli s paní správcovou do bytu v prvním patře a zavřeli za sebou dveře.

Tak zahájili předepsanou a prokurátorem povolenou bytovou prohlídku v bytě osoby podezřelé z trestného činu mnohonásobného podvodu a nedokonaného trestného činu vraždy. Neboť Ivana Podléšková, jak podporučík Petr Havlík správně vytušil, když se vzpamatovala z bezvědomí a šoku, prohlásila, že pán, který k ní poslední dobou chodil, je sice velký … — tady užila jednoho velíce specifického výrazu, který si podporučík Havlík bohužel nezapamatoval — nicméně je prý přesvědčena o tom, že je nevinen. Velice ráda by sdělila Bezpečnosti jeho jméno, ale nemůže. Neboť je nezná. Ne, ani křestní. Říkali si Brouku. Ano, ona jemu a on jí. A ten plyn prý pustila sama; chtěla si ohřát vodu na kafe a zapomněla škrtnout.

V tomto stadiu výslechu paní Ivanky si podporučík Havlík s dojetím uvědomoval, co to je láska. Poručík Moravek však paní Ivanu právě v tomto stadiu důtklivě upozornil na paragraf o napomáhání při trestném činu. Ivanka řekla, dobře, tak já se teda pokusím si ještě vzpomenout. Na vzpomínání si vyhradila příštích čtyřiadvacet hodin, teď byla již vyčerpaná.

Tak dlouho ovšem podporučík Havlík s poručíkem Morávkem nemohli čekat. Rozhodli se proto zatknout přítele paní Ivanky dříve, než ta si vzpomene.

Když přišli, nebyl doma. Kdepak, je na služební cestě, řekla jim právě před malou chvilkou paní správcová, přibraná k prohlídce jako svědek.

Ten třetí, praporčík Juran, znal snad všechny bytové skrýše. Šel na to systematicky a počínal si zručně. Vůbec nemusel ničit zámky skříní a šuplat, stačil mu takový menší zahnutý drátek.

„Prosím,“ řekl a vytáhl ze šuplete tři občanské průkazy. Poručík Moravek je vzrušeně otvíral, ale ani nemusel tak pospíchat.

Václav Štika, Ladislav Stýblo, Josef Dočkal, četl.

„Šára chybí,“ hlásil pak jako žáček panu učiteli.

„Šára?“ řekl laxně praporčík Juran. Něco měl v ruce a podával to poručíkovi. „Byla v levé náprsní kapse tohohle saka.“

„Vladimír Šára,“ přečetl poručík Morávek. „Petře,“ otočil se.

Ten řekl: „Výborně. Po svátcích zajdeme do Stavebního podniku. Musíme se všem těm lidem omluvit,“ a převzal čtyři občanské průkazy z rukou poručíkových.

„Tady by bylo ještě to razítko,“ zahučel praporčík do nějakého šuplete.

A skutečně: když je poručík Morávek otiskl do své dlaně, mohl si krásně přečíst Závodní výbor ROH, n. p. KORUND, VELKÉ ZÁDUBÍ.

„Teď to nesmeješ,“ řekl mu podporučík tak, aby to praporčík neslyšel.

„A tady memoranda objednávek,“ šmejdil dál praporčík Juran, mistr systematičností, jako by šel najisto. Nadání, pomyslel si podporučík Havlík, neboli přesně to, co nám oběma chybí. Neboť jinak bychom tuhle prohlídku už mohli mít týden za sebou a nemuseli se tu tetelit pomyšlením, že zatímco my tady pracně poshledáváme předměty doličné, fešák už zatím mává z okýnka nějakého boeingu.

Mohl však někdo tušit, že právě tenhle podvodník nebude tuctový? Podvodníci, jak všude uvádějí teoretici zločinu, toliko podvádějí. Nesmějí však krást, či dokonce vraždit! Podvodník se má držet svého kopyta od začátku až do konce. I velký podvodník končí svoji éru beztoho již v okamžiku, kdy páchá svůj první, nenápadný, zdánlivě neviňoučký podvůdek. Takový je zákon. Nebo je snad ještě nějaký jiný zákon, který platí jen pro fešáka a o němž my nevíme?

„Ano, slyším,“ řekl poručík Morávek do telefonu. Za dvě tři vteřiny řekl děkuju, pořád, a položil telefon.

„Tak tam taky nebyl,“ řekl a našpulil rty do „u“.

„Kolik je hodin?“ zeptal se podporučík Havlík.

„Čtrnáct dvacet,“ odpověděl okamžitě praporčík Juran, který nejenže o všem věděl, ale všechno viděl i slyšel.

„Ještě je čas,“ řekl podporučík Havlík, „do šesti.“

„Proč zrovna do šesti?“ divil se poručík Morávek. Vzal nějakou vázičku a točil jí v dlaních.

„Nevím, jak bych ti to vysvětlil, Pavle,“ řekl jeho přítel, „ale mám takovej zvláštní pocit,“ polkl a pohlédl na praporčíka, který na chvilku přestal úřadovat, „že fešák tam přijde y šest.“

6

„Letadlo společnosti SAS,“ šepotala letištní hlasatelka, „odlétá v 18.35. Žádáme cestující, aby se laskavě dostavili k celnímu odbavení.“

Obrovská letištní hala se zdála v tento předsváteční večer liduprázdná. Třicet čtyřicet pasažérů se zvolna zvedalo z kožených křesel, aby se ukázněně postavilo do řady před dlouhé celní pulty, jimiž jim bylo projít předtím, než dostanou výjezdní razítko do pasu a než je letuška odvede k autobusu. Autobus je pak odveze přímo k boeingu 737, verze 100 pro 99 cestujících.

Na lístkovém ukazateli naskočil čas 17.54.

Hradba kufrů, tašek a aktovek oddělila pasažéry od celníka a rusovlásky-celnice. Zahajovací letištní obřad mohl započít. Celník přebíral od pasažérů zelené lístky, ptal se alkohol? cigarety? — slova, kterým každý na světě rozumí — pasažéři odpovídali nichts, nein, no, non, none, anebo na prstech demonstrovali nepatrné vyvážené množství, rusovlasá celnice jim vtiskla na lísteček razítko a propustila je k přepážce pasové kontroly.

Všechno probíhalo hladce, bez zbytečných slov a zdržování, ve vzácné shodě, jako by společnost, která se sešla u tohoto podlouhlého pultu, nebyla vskutku mnohonárodní. Byli tu nějací Němci a Švédové, také rodinka z Norska, dva Dánové, typičtí blonďáci, Angličan se svou lady — měla obrovský, skotský kostkovaný kufr, spíše jakýsi cestovní kontejner; pak ještě jeden Francouz, který se s celníky pokoušel mluvit německy, dále československé mužské šermířské družstvo, které navázalo již u celnice kontakt s třemi americkými študačkami v džínsech a takových oblejskaných vestičkách; místo kufrů, tašek či aktovek nesly si ty amazónky přes rameno mrňavé mošničky ve stylu minnesängerů, či vlastně minnesängerinek, a smály se, volně, neboť opravdu toho měly dost málo k proclení; pak ještě několik starších osob, příslušníků generace, která neměla ještě ve zvyku se tak hlasitě projevovat, snad Ho
lanďani, možná Belgičani, stará dáma s fialovými vlasy, ten prošedivělý pán s doutníkem byl Švýcar, a teď, na poslední chvíli, přicházeli ti, kteří z nějakých důvodů nestihli autobus Aerolinií, dva Němci, hlasití a ramenatí, pak také jeden ze švédských dělníků, kteří v Praze staví PRIOR. Loučil se srdceryvně se světlovlasou krasavicí, jež byla od botiček až po apartní klobouček celá z Tuzexu. „Čau,“ křičela na něho tím známým pozdravem z italských filmů, „dárling,“ přidala po anglicku, aby poté česky zaječela: „Ježíšmarjá, síťovka!“ A Švéd, který z českého už zřejmě mnohé pochytil, zvedl síťovku nad hlavu a ona se opět uklidnila, řkouc německy „Gut, gut, Olaf“, což bylo až dotud jediné vzrůšo, které u těchto úředních pultů vypuklo.

Pak snad ještě rozčeřily poklidnou hladinu pokyny přísné celnice. Dala Švédovi najevo, aby ji laskavě následoval do celních prostor. Švéd jenom pokrčil rameny a mohlo ho snad těšit, že není sám. Za ním šla ještě anglická lady, potom jeden z těch blonďatých Dánů a nějací manželé, kteří měli šest kufrů na dvě osoby.

Ostatní pasažéři již odevzdali svá ocejchovaná zavazadla na váhu, zaplatili případná kila „nad“ a sunuli se pozvolna k hranicím — pasové kontrole.

Celní prohlídka v menším separé probíhala rovněž víceméně formálně. Cvakly zámky několika kufrů, celnice přelítla obsah zavazadla zkušeným pohledem, rudé vlasy hodila za hlavu, řekla gut, gut, O. K., či fermé … a za minutu už valili oba němečtí manželé všech šest kufrů k váze. Odešel už i švédský montér, který opravdu uměl dost slov česky — nyx nevezu, plosim, pracovat tady, obchodný haus, vrátyt sem týden pšišty, sliboval celnici a choval se co nejzdvořileji… a také anglická lady už hrdě opustila celní prostor — nevezla ani drahé kamení, ani LSD v pěti rtěnkách — a světlovlasý suchý Dán, který zbyl nakonec, ani nemusel otvírat kufr, jen tu aktovku. Celník nakoukl dovnitř a mávl rukou. Když pak Dán vycházel z celnice jako poslední z prohlížených, měl cosi ve tváři; dobrý pozorovatel by si všiml, že je to pohrdavý úsměv.

Dříve však, než mohl opustit tuto malou úřadovnu, musel uhnout dalšímu z vybraných pasažérů, který… ale ne, to snad ani nebyl pasažér, zřejmě nikoliv, protože nevcházel se zavazadlem, naopak, vešel sem jako domů, dokonce za sebou zavřel dveře, jako by …

„Entschuldigen Sie, bitte,“ řekl zdvořile a německy Dán a strojeně se usmál.

Nově příchozí se na Dána rovněž usmál, neučinil však krok stranou. Stál u těch zavřených dveří a nepřestával se usmívat. A pak řekl:

„Neposadíme se ještě na chvilku před tou dlouhou cestou, co říkáte, pane Olsene?“

„Entschuldigen Sie, bitte, aber …“ Dán poněkud zíral.

„Ale pane Olsene,“ řekl česky ten člověk u dveří, „my se přece dobře známe. Já jsem poručík Morávek a vy jste pan účetní ze Stavebního podniku. Spěcháte někam?“

Dán se užasle ohlédl na celníky, pokrčil rameny, chtěl něco říct, ale vzápětí jako by si uvědomil, že dánský se tady asi těžko dohovoří, a tak jen cosi zmateného zabreptal.

„Je to tak,“ řekl beze známek vzrušení poručík Moravek. „Jste zatčen, pane Šára.“

„Sara,“ pochopil Dán konečně. „Aber ich bin kein Sara, ich bin Ingwe Olsen, Copenhagen, Frederiksberg siebzehn…“

V téže chvíli vstoupil do malého prostoru celnice druhý mladý vyšetřovatel. Mírně se uklonil celníkům, kteří působili dojmem, jako by byli denně svědky tuctu podobných omylů.

„Je tu ten tvůj Olsen,“ řekl poručík Morávek podporučíkovi Havlíkovi a ušklíbl se.

„Ja, Olsen,“ řekl Dán. „Copenhagen, Frederiksberg siebzehn.“

„Pan Olsen?“ zeptal se podporučík Havlík a z nervozity si mnul bradu. Trochu se mu ta brada třásla, ale takhle to alespoň krásně zamaskoval. „Pan Olsen neexistuje,“ řekl. „A Copenhagen siebzehn taky neexistuje. Vážně, vzdejte to, pane Šára. Toho Olsena jsme si vymysleli my, totiž oddělení pasů a víz nám půjčilo…“ natáhl k Dánovi paži, „když budete tak laskav.“ Dán kupodivu ihned porozuměl a poslušně předal svůj pas do podporučíkových rukou.

„Ano,“ řekl spokojeně podporučík, „to je ten pas.“ A vzhlédl. „Jedna inteligentní recepční s mimořádným pozorovacím talentem měla za úkol předat vám tento pas v hotelu Imperiál, pakliže se tam snad ještě někdy budete ometat, pane Šára. Udělala to zřejmě velice chytře, protože — jak je vidět — jste tady.“

V pasti, chtěl ještě dodat poručík Morávek. Místo toho se jenom rozhlédl mrňavou celní místnůstkou a pravou ruku si nenápadně strčil pod levou klopu saka. Jak Dán postavil kufr 1 aktovku, nechal ruce svěšené.

„Všechno otevřít!“ zavelel celník, na kterého málem zapomněli.

„Není třeba,“ řekl účetní Šára. Malá jizva pod nosem, nezakrytá žádným knírkem, mu zřetelně zrudla. Rozepnul si kalhoty a krátce zaváhal; mrkl na celnici a stydlivě sklopil oči. Pak rychle sáhl do tajné kapsy, přišité zevnitř kalhot, a vyndal balík bankovek, stažených papírovou páskou.

„Marky, dolary,“ řekl stroze celník a cvrnkl do paklu nehtem. „Asi deset tisíc dolarů, marek asi…“ počítal to očima.

„Ať se stát poměje,“ řekl tiše Šára-Dočkal-Stýblo-Štika-Kostečka-Brouk-Weissmüller-Olsen a pohrdavě se usmál.

„Ty marky,“ řekl celník, „dva tisíce osm set… by byly v pořádku, ale tohle,“ zvedl paklík dolarových bankovek, „všechno falešné. Asi ještě poslední várka z loňské akce.“ A hodil na stůl ten bezcenný pomalovaný papír.

Teprve to s naším klidným Dánem hnulo. Vrhl se k těm papírkům, sevřel je v rukou a zavyl na celé skleněné separé: „Né!“

V té chvíli byli již všichni cestující odbaveni, takže nikdo nebyl skrze sklo svědkem této trapné scény.

Když pak dva mladí vyšetřovatelé odváděli pachatele, dušoval se a sliboval, že všechno vrátí do koruny — české, nikoli dánské — jen život prý kdyby někdo mohl ještě tak vrátit nějaké Ivuš … a to se celník poprvé překvapeně podíval na svoji kolegyni.

Ta pokrčila rameny, vlasy hodila dozadu a řekla: „Za deset minut sedne Moskva. Můžu si ještě skočit na kafe?“

„Cože? To už je tolik?“

„Přesně osmnáct nula nula,“ oznámila kolegovi rusovlasá celnice.

7

„Promiň, Péťane,“ řekl poručík Morávek, když už zase byli v modrém služebním moskviči, řízeném Vránou, „bylo to náhodou velice chytrý.“

Petr Havlík se na přítele překvapeně podíval.

„No to s tím pasem,“ dodal poručík Morávek a rozpačitě se na přítele usmál. „Já myslel…“ polkl. „No nic, promiň, no.“

„Chytrý bylo, víš co?“ setrvával zpytavým pohledem na svém příteli Pavlovi za jízdy přítel Petr. „Jaks řekl: je v časovým presu. Teď musí riskovat. Pamatuješ?“

Pavel Morávek se natáhl, rozsvítil a zhasl stropní lampičku. „To jsem řekl já? Fakt? A ba ne,“ řekl. „To s tím dánským pasem, to bylo chytrý. Náhodou moc.“ „Náhodou to vyšlo,“ řekl Petr Havlík. „Ale opravdu jen proto, že byl v presu. Fešák,“ a zamnul si bradu, holenou žiletkami Astra superior platinum.

„A pak, ty máš takovej ten vzácnej šestej smysl,“ řekl Pavel Morávek a uznale pohlédl na přítele. „Například ta pokladní — jak se jmenovala?“

„Emílie Sedláčková,“ řekl Petr Havlík a pohlédl zase kupředu. „Na tom našem řemesle, Pavle, je mrzutý, že se už nikdy nedovíme, jak a kdy skončily i ty příběhy, které se rozjely spolu s naším případem. Mě by například teď strašně zajímalo, co paní Emilka, co ten její Václavíček …“ Petr Havlík se usmíval, jako by se mu právě nyní vybavila ta nejpříjemnější vzpomínka. Podíval se na Pavla. „To by mě moc zajímalo, věříš?“

„Poznals okamžitě, že nic neprovedla. Kdežto já …“ Pavel Morávek otevřel popelníček a zase ho skřípavě zavřel. „Myslel jsem si dokonce jednu chvíli, že to na nás s tím Václavíčkem hrajou. Ale ty ne,“ obrátil se na přítele, „ty ne. Jaks to vytušil? Jakým smyslem?“

Petr Havlík nevěděl, jak odpovědět na přítelovu otázku. „Neblázni,“ řekl a opět zmlkl. Zase se díval kupředu. „Na některých lidech poznáš, že by nikdy nedokázali udělat nic špatnýho.“ Sáhl si na bradu a pak se podíval na čáry ve své dlani. „Mají takový zvláštní, já bych řekl, poctivý oči. Nedokázali by provést nejen trestnej čin, ale vůbec žádnej špatnej lidskej čin, jestli mi rozumíš, Pavle. Jsou takoví lidi. Znám je a myslím si dokonce, že je jich na světě většina. To byl třeba náš táta …“ Podporučík Havlík zavřel dlaň a vzhlédl. Podíval se Pavlovi do očí. „Takovejch lidí po světě chodí, že bys žasl, Pavle.“

„Bohužel je tu i dost fešáků,“ řekl na to Pavel Morávek.

„Fešák,“ dodal po chvíli zamyšleně. „Stejně by mě zajímalo, proč jsme mu tak říkali. Táhne mu na čtyřicítku, všiml sis, vždyť je to dědek. Fešák,“ ušklíbl se. „Ale to ta … jak se jmenovala ta z těch Hudebních klenotů … ta ženská?“

„Ženská… ježíšmarjá!“ vykřikl zcela nečekaně Petr Havlík. „Budka! Mohl byste zastavit u budky, soudruhu Vráno?“

„Ale fofr, major Bajer vás už očekává s přívětivým úsměvem.“

Padesátník, taková nepatrná mince, a jak je někdy důležitá!

„Haló!“ řekl udýchaně Petr Havlík, když se ozvala ústředna. „Prosím vás, Marcelku!“

Z ústředny mu řekli, aby si laskavě nedělal legraci.

„Já si opravdu nedělám legraci. Já myslím sestru Marcelku, tu… příjmení bohužel… Moment, prosím vás, je z resuscitačního, haló, haló…“

No vždyť je dobře, řekli mu na ústředně, pokusíme se vás spojit, musíte ovšem čekat. To je nějakého spěchu, řekli ještě.

Podporučík Havlík přešlapoval v budce a mile se skrze sklo usmíval na řidiče Vránu.

„Marcelka?“ vyhrkl Petr, když zaslechl „prosím“.

Byl to dívčí hlas. Marcelka to však nebyla. Dívčí hlas slíbil, že se podívá do přízemí. Petr Havlík se přímo rozplýval díky. Skončil, teprve když si uvědomil, že ho na druhém konci nikdo neposlouchá. Oznamovací tón se však stále ještě neozýval.

Vrhl povzbudivý pohled sklem budky na Vránu, který — cele zaujat zapalovačem — jej již neopětoval.

„Koudelková,“ řekla zase jakási dívka.

„Dobrý den, prosím vás, já bych prosil sestři Marcelku, je-li přítomna.“

„U telefonu.“

Polkl. „Tady tady Havlík Havlík,“ řekl Petr co nejstručněji.

„Kdo je tam?“ zaznělo vzdáleně, cize, ba nervózně.

„Havlík z vé bé … podporučík Ha … ha …“

„Á,“ vzpomněla si ihned, „vy?“

„Ano, já jsem …“

„Nojo, dost špatnej,“ řekla Marcelka poněkud tlumenějším hlasem, „ale dneska se mi už zdá lepší. Mrkni se na něj.“ A hlasitěji řekla: „Promiňte. Já mám teď bohužel na ambulanci …“

„Marcelko, chtěl jsem vám jenom říct,“ zaškobrtl, „chtěl jsem vám …“ na další Marcelku si kupodivu netroufl, a tak rovnou prozradil pointu: „Už jsme ho chytli.“

„Ano? A koho?“

„No tamtoho, jak jsem vám slíbil.“ Odkašlal si.

„Ano? Představte si,“ řekla Marcelka, jako by mu sdělovala nevím jakou senzaci, „paní pokladní šla už včera domů. Miluš, prosím tě, neuteč mi, já jsem hned hotová, jen co…“ Tady spěchající Marcelka zakryla sluchátko.

„To jsem rád,“ řekl podporučík Petr Havlík do ticha ve sluchátku. „Od začátku jsem věřil, že to neudělala ona, ale on. Měl tak promyšlený plán podvodů, že … no to byste žasla. On například …“

„Prosím vás, Petře — jmenujete se Petr nebo Pavel, viďte? — nechtěl byste mi to dopovědět někdy jindy? Já totiž právě teď děsně… Proboha,“ vykřikla Marcelka zděšeně, „tu ne, Miluš, tu neber, ta přijde na dvanáctku!“

Podporučík Havlík vrhl rozkmitaný pohled skrze sklo na poklidně pokuřujícího Váňu.

„Tak já snad abych,“ řekl do telefonu a současně zahlédl úsměv přítele Pavla — povzbudivě mu kynul pravicí — přinutil se tedy k vstřícnému úsměvu. „Já bych vám to snad mohl dopovědět… co takhle zejtra ve tři u Národního nebo …“

„Prosím? Ano, ten si klidně vem, Miluš. Haló? Do Národního? A co dávají?“

Petr se volnou rukou poškrábal na velmi dobře oholené bradě.

„Já …“

„Haló, jste tam? Jste. Já teď musím bohužel letět, ale… dopovíte mi to zítra, ne, zítra mám službu; a co pozítří? Ne, to zas budu po službě. Tak o Pondělí velikonoční. Ano? Víte, kde je Mánes?“

„Mánes, vím. To se jde jako od …“

„V kolik by se vám to asi tak hodilo? Haló, jste tam?“

„V šest? Jsem tam. Totiž tady … V šest bych byl ovšem v pondělí …“

„Počkej, Miluš! Co jste říkal? Promiňte, je tu menší zmatek.“

„Zdali byste mohla tedy v šest u toho Mánesa …“

„Ano, už tam běžím, paní doktorko,“ odpověděla mu Marcelka a pak v tom tak divně cvaklo a nic.

Již již chtěl Petr Havlík zavěsit sluchátko a dopotácet se k služebnímu moskviči, když vtom se ze sluchátka — od ucha již oddáleného — ozvalo nádherně rozčilené:

„Haló, haló … tak v šest, ano? Haló! Miluš, já bych tě vážně nejradši něčím … Vidíš, co děláš, už nás přerušili. Haló, haló! No prosím, a já teď na něj nemám ani číslo. A přitom to byl takovej fešák.“

„Nebreč,“ řekla Miluš. „Když je to fešák, tak v šest určitě přijde. Na to můžeš vzít jed.“

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.